© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 9. dubna 2013 ve věci č. 13423/09 – Mehmet Şentürk a Bekir Şentürk proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že bylo porušeno právo na život chráněné článku 2 Úmluvy, a to jak ve své hmotněprávní, tak i procesní složce, jelikož žalovaný stát nesplnil svou pozitivní povinnosti přijmout nezbytná opatření pro ochranu života manželky prvního stěžovatele a matky druhého stěžovatele a vést účinné vyšetřování. Stěžovatelům Soud přiznal odškodnění ve výši 65 000 eur z titulu nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
Manželka stěžovatele ve 34. týdnu těhotenství požádala z důvodu značných bolestí o převoz do nemocnice, kam ji stěžovatel zavezl. Žena byla celkem vyšetřena ve třech zdravotnických zařízeních, pouze v jednom z nich lékařem, jinak se jednalo o vyšetření porodní asistentkou. Nikdo ze zdravotnických pracovníků neshledal na stavu ženy nic závažného a neposlal ji na odborné vyšetření, naopak byla s ohledem na termín porodu poslána domů. Bolesti se stupňovaly, manželé znova ve večerních hodinách vyhledali lékařskou pomoc ve fakultní nemocnici. Zde byla vyšetřena na gynekologicko-porodnickém oddělení a dle sonografického nálezu bylo dítě již bez srdečních ozev, proto pacientce sdělili, že je nutné operativně plod vyjmout. Lékaři informovali pacientku o tom, že je nutné složit na operaci zálohu ve výši 600-700 milionů tureckých lir (cca 1 000 eur). Stěžovatel uvedl, že takovou částku zaplatit nemůže a podepsal listinu, že tedy hospitalizaci své ženy odmítá. Přijímací lékař proto zorganizoval převoz pacientky do jiného zdravotnického zařízení, avšak ve voze bez lékařského personálu. V průběhu převozu pacientka zemřela.
Vyšetřovací komise Ministerstva zdravotnictví shledala na straně porodních asistentek a lékařů, kteří neposlali ženu na odborná vyšetření, závažná profesní pochybení, v jejichž důsledku došlo k úmrtí pacientky. Naopak lékařská komise posuzující postup lékařů v posledním z navštívených zdravotnických zařízení dospěla k závěru, že k žádnému pochybení nedošlo a není zde důvod pro zahájení trestního stíhání. Teprve na základě podnětu stěžovatele Státní radě v roce 2004 došlo k předání spisu státnímu zastupitelství. K zahájení trestního stíhání některých z dotčených zdravotnických pracovníků došlo v roce 2006. Stěžovatel v řízení žádal náhradu škody za utrpěnou újmu a poukazoval na délku řízení s ohledem na riziko promlčení trestného činu. Obvodní trestní soud vydal rozhodnutí, jímž uznal dotyčné vinnými z neúmyslného zabití a uložil jim trest v délce dvou let odnětí svobody s odkladem výkonu trestu a peněžitou pokutu. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, neboť soud nerozhodl o přiznání náhrady škody a uložené tresty shledal ve vztahu k zavinění úmrtí manželky zcela nepřiměřenými. Kasační soud v říjnu 2010 řízení zastavil, neboť došlo k promlčení trestného činu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud připomněl, že z článku 2 Úmluvy státu plyne také povinnost přijmout nezbytná opatření k ochraně života osob spadajících do jeho jurisdikce. Tato pozitivní povinnost zahrnuje mimo jiné zavedení právního rámce, který uloží zdravotnickým zařízením přijmout patřičná opatření pro zajištění ochrany života pacientů. Zahrnuje také povinnost zavést účinný a nezávislý právní systém umožňující prošetřit úmrtí pacienta a vyvodit důsledky pro zodpovědný zdravotnický personál v přiměřené lhůtě. Tato povinnost nemůže být splněna, pokud ochranné mechanismy vnitrostátního práva existují pouze teoreticky, nikoliv však v praxi.
a) K námitce hmotněprávního porušení článku 2 Úmluvy
V projednávaném případě se tedy Soud především zabýval otázkou, zda vnitrostátní orgány ohrozily život manželky prvního stěžovatele a matky druhého stěžovatele tím, že jí nezajistily lékařskou péči, kterou se zavázaly obyvatelstvu poskytovat. Soud ve svém odůvodnění citoval důkazy a výsledky šetření vnitrostátních orgánů, z nichž v závěru vyplynulo, že jednání zdravotnického personálu bylo kvalifikováno dle norem vnitrostátního trestního práva jako neúmyslný zásah do práva na život případně nedbalost, přičemž obecný trestní soud shledal dotčené zdravotnické pracovníky zodpovědnými za úmrtí pacientky. Soud dospěl k závěru, že odmítnutí hospitalizace ze strany stěžovatele nelze považovat za dostatečně informovaný úkon, ani za úkon zprošťující vnitrostátní orgány zodpovědnosti za péči, která měla být zesnulé poskytnuta. Soud vzal za prokázané, že o závažnosti zdravotního stavu pacientky a nezbytnosti provést operativní zásah nebylo pochyb. Zdravotnický personál si byl vědom rizika ohrožení života pacientky dalším převozem. Vnitrostátní právní řád navíc neobsahoval žádné ustanovení, které by bylo schopno předejít vzniku pochybení při poskytování lékařské péče v projednávaném případě. Pacientka se tak stala obětí zjevné nefunkčnosti nemocničních služeb a byla zbavena možnosti přístupu k urgentní lékařské péči, čímž došlo k porušení článku 2 Úmluvy
b) K námitce procesního porušení článku 2 Úmluvy
Soud v prvé řadě poukázal na skutečnost, že ač byli lékaři a porodní asistentky shledány vinnými za úmrtí pacientky, nebyli potrestáni, neboť trestnost činu byla promlčena a definitivní odsuzující rozsudek vydán nebyl. Dále Soud ohledně rychlosti a účinnosti vyšetřování konstatoval, že přípravná fáze před zahájením trestního stíhání trvala více než tři roky a následně bylo trestní stíhání po více než devíti letech ukončena z důvodu promlčení. Včasná reakce vnitrostátních orgánů je však stěžejní pro zachování důvěry občanů v právní stát a pro zabránění vzniku zdání tolerance nezákonných skutků. Soud konstatoval, že v projednávaném případě délka řízení neodpovídala požadavku včasnosti a účinnosti řízení, ač turecký právní řád obsahuje prostředky právní ochrany, které z teoretického hlediska odpovídají procesním požadavkům článku 2 Úmluvy. Konečně Soud konstatoval, že absence obvinění a trestního řízení proti osobám zodpovědným za ohrožení života pacienta v důsledku neposkytnutí nemocniční lékařské péče vede k porušení článku 2 Úmluvy. S ohledem na výše uvedené nedostatky v trestním stíhání Soud uzavřel, že v projednávaném případě došlo k porušení článku 2 Úmluvy v jeho procesní složce.
c) K námitce práva na život nenarozeného dítěte
Soud připomněl svou ustálenou judikaturu (Vo proti Francii, č. 53924/00, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2004, a A., B. a C. proti Irsku, č. 25579/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. prosince 2010), podle které je s ohledem na absenci konsensu evropských států ohledně právní a vědecké definice počátku života jedince tato otázka ponechána na posouzení jednotlivých národních právních řádů. Není tedy žádoucí a ani v možnostech Soudu obecně zodpovědět, zda nenarozené dítě je osobou ve smyslu článku 2 Úmluvy. V projednávaném případě Soud neshledal důvody se od této judikatury odchýlit a vyslovit se k otázce, zda námitka stěžovatelů vztahující se k plodu spadá do pole působnosti článku 2 Úmluvy. Život plodu je navíc velmi úzce spjat s životem matky a závisel na lékařské péči, která byla poskytnuta matce. Tato otázka již ale byla zkoumána v rámci zásahu do práva na život zesnulé. Soud proto uzavřel, že vznesená námitka nevyžaduje oddělené projednání.
Full & Egal Universal Law Academy