© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 5. února 2015 ve věci č. 5682/06 – Sergey Zubarev proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně konstatoval, že omezení přístupu k soudu, odůvodněné soudcovskou imunitou vztahující se na projevy spojené s výkonem funkce, není porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel jako právník zastupoval společně s paní V. svou klientku v občanskoprávním řízení před soudem v Tule. V dubnu 2005 soudkyně, které byl případ přidělen, zaslala předsedovi advokátní komory v Tule stížnost na oba právní zástupce s poukazem na to, že jejich řádně neodůvodněná nepřítomnost na jednání vedla k průtahům řízení a že jejich počínání je v rozporu s etickým kodexem advokátů. V návaznosti na to soudkyně navrhla zahájení kárného řízení. Stěžovatel s paní V. následně podali proti soudkyni žalobu na ochranu osobnosti z důvodu poškození své profesní pověsti a žádali náhradu nemajetkové újmy. Okresní soud jejich nárok odmítl a zdůraznil, že soudci nemohou být odpovědni za názory vyjádřené při výkonu soudnictví a v rozsudcích, pokud nebyli shledáni vinnými v trestním řízení. Rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel na poli článků 6 a 13 Úmluvy namítal, že mu byl odepřen přístup k soudu, přičemž Soud upřesnil, že se věcí bude zabývat ve světle článku 6 Úmluvy.
Soud předně uvedl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému právo na to, aby svou věc týkající se občanských práv a závazků předložil soudu. Toto právo však není absolutní a může být předmětem omezení. Smluvní státy v tomto ohledu disponují určitým prostorem pro uvážení, nicméně nesmí dojít k omezení takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, který narušuje samotnou podstatu daného práva. Omezení přístupu k soudu navíc není v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud nesleduje legitimní cíl a pokud mezi použitými prostředky a sledovaným cílem není rozumný vztah přiměřenosti [Princ Hans-Adam II. Lichtenštejnský (Prince Hans-Adam II of Lichtenstein) proti Německu, č. 42527/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 44].
Ve vztahu k projednávanému případu Soud uvedl, že dle tvrzení vlády se soudy věcí nezabývaly z důvodu imunity soudců za projevy učiněné při výkonu funkce. Soud poznamenal, že imunita soudců je praxí v mnoha členských státech (Ernst a ostatní proti Belgii, č. 33400/96, rozsudek ze dne 15. července 2003, § 50). Soudce by měl mít svobodu vykonávat své povolání nezávisle a bez obavy z důsledků, zatímco strana sporu se může bránit tím, že se odvolá k soudu vyšší instance, bez toho, aby se domáhala osobní odpovědnosti soudce. Soud proto dospěl k závěru, že v projednávané věci sledovala imunita soudkyně spojená s výkonem její soudcovské funkce v civilních věcech legitimní cíl, a to zajištění řádného výkonu soudnictví (Gryaznov proti Rusku, č. 19673/03, rozsudek ze dne 12. června 2012, § 78). Zbývalo tedy rozhodnout, zda byl mezi zvolenými prostředky a sledovaným legitimním cílem nastolen rozumný vztah přiměřenosti.
Soud uvedl, že tvrzení označené stěžovatelem za pomlouvačné uvedla soudkyně v stížnosti určené místní advokátní komoře v souladu s pravidly stanovenými vnitrostátním právem. Tvrzení navíc nebyla šířena prostřednictvím žádného veřejného média a stěžovatel ani netvrdí, že by k nim měl kromě advokátní komory přístup někdo další. Oběh tvrzení byl tedy velmi omezený. Stěžovatel měl nadto možnost rozporovat pravdivost zmíněného tvrzení v rámci kárného řízení proti své osobě. Nesoulad daného řízení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy přitom stěžovatel nenamítal a neposkytl ani žádné informace o jeho výsledku a důsledcích.
Soud rovněž zohlednil své závěry ve věci Gryaznov, kde uvedl, že soudcovská imunita za projevy v souvislosti s výkonem funkce v Rusku nemá blanketní nebo nevyvratitelnou povahu. Zdůraznil zejména, že občanskoprávní žalobou se lze domáhat odškodnění, pokud byl úkon soudce vykonán se zlým úmyslem nebo byl důsledkem korupčního jednání a vina soudce byla potvrzena v trestním řízení (Gryaznov, cit. výše, § 80). Soud uvedl, že jeho úkolem není nahradit názor zákonodárce na nejvhodnější úpravu imunity soudců. Je na vnitrostátních orgánech, aby určily rozsah, v jakém musí zájmy jednotlivce na ochraně své pověsti ustoupit veřejnému zájmu na řádném fungování justice (Fayed proti Spojenému království, č. 17101/90, rozsudek ze dne 21. září 1994, § 81). V projednávané věci vnitrostátní soudy ve dvou stupních konstatovaly, že vnitrostátní právo za daných okolností soudcům odpovědnost neukládá.
Soud závěrem uvedl, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti vnitrostátní orgány při úpravě vedení občanského řízení nepřekročily prostor pro uvážení, když omezily stěžovatelovo právo na přístup k soudu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uzavřel proto, že existoval rozumný vztah přiměřenosti mezi soudcovskou imunitou a legitimním cílem sledujícím veřejný zájem, a k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy