© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 13. října 2015 ve věci č. 52557/14 – S. H. proti Itálii
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že vnitrostátní orgány odebraly děti stěžovatelky z její péče a rozhodly o jejich osvojení, aniž přitom zvážily jiná, méně radikální opatření, došlo k porušení práva stěžovatelky na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Za utrpěnou nemajetkovou újmu jí Soud přiznal částku ve výši 32 000 eur.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka trpěla dlouhodobě depresí. Její tři děti – narozené v letech 2005, 2006 a 2008 – byly opakovaně hospitalizovány z důvodu náhodného požití léků. V srpnu 2009 soud nařídil, aby byly děti rodičům odebrány a umístěny do ústavu. Rodiče následně požádali o navrácení dětí a asistenci orgánů sociální péče při péči o děti z důvodu nemoci stěžovatelky. V lednu 2010 soud rozhodl o navrácení dětí rodičům, a to zejména s přihlédnutím ke znaleckým posudkům, dle nichž se stěžovatelka podrobuje potřebné terapii a má ke svým dětem velmi silný citový vztah. Již v březnu 2010 ale soud přikročil k opětovnému odebrání dětí s ohledem na hospitalizaci stěžovatelky a odchod otce ze společné domácnosti. Po ujištění rodičů o léčbě stěžovatelky a přijetí opatření k zajištění péče o děti si soud vyžádal zprávu znalce, který v lednu 2011 doporučil ponechání dětí v ústavu, avšak zároveň zintenzivnění kontaktu mezi rodiči a dětmi a nové přezkoumání rodinné situace po půl roce. V březnu 2011 soud nicméně rozhodl o uvolnění dětí k osvojení a v červenci téhož roku bylo každé z dětí umístěno do jiné rodiny. Opravné prostředky stěžovatelky a otce soudy vyšších stupňů zamítly.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že vnitrostátní orgány rozhodnutím o určení dětí za osvojitelné nedostály své povinnosti vyvinout veškeré úsilí k zachování rodinných vztahů. V projednávané věci přitom dle stěžovatelky nedošlo k opuštění dětí rodiči, ale pouze k přechodným rodinným obtížím spojeným s její chorobou a s přerušením jejího soužití s otcem dětí.
Soud nejprve konstatoval, že rozhodnutí o uvolnění dětí k osvojení představuje zásah do práva na respektování rodinného života stěžovatelky. Takový zásah je v souladu s článkem 8 Úmluvy pouze tehdy, pokud je v souladu se zákonem, sleduje legitimní cíl a je nezbytný v demokratické společnosti. Článek 8 ukládá státu jak pozitivní, tak negativní závazky, v rámci nichž požívají státy jistý prostor pro uvážení; nejdůležitějším kritériem však vždy musí být nejlepší zájem dítěte (Akinnibosun proti Itálii, č. 9056/14, rozsudek ze dne 16. července 2015, § 60). Soud v této souvislosti vyžaduje, aby opatření narušující vztah mezi dítětem a jeho rodinou byla uplatňována pouze výjimečně, a to v případech, kdy se rodiče jeví jako obzvláště nezpůsobilí (Clemeno a další proti Itálii, č. 19537/03, rozsudek ze dne 21. října 2008, § 60) nebo pokud jsou tato opatření odůvodněna nejlepším zájmem dítěte (Johansen proti Norsku, č. 17383/90, rozsudek ze dne 7. srpna 1996, § 78). Uvedený přístup se ale neuplatní, jsou-li vazby mezi rodičem a dítětem jen velmi omezené (Söderbäck proti Švédsku, č. 24484/94, rozsudek ze dne 28. října 1998, § 30–34).
V projednávané věci bylo dle Soudu klíčové posouzení, zda před přerušením vazby mezi matkou a dětmi vnitrostátní orgány přijaly veškerá nezbytná a adekvátní opatření, která od nich bylo možné rozumně požadovat, aby děti mohly vést běžný rodinný život v rámci své vlastní rodiny.
Soud poznamenal, že zpráva znalce vypracovaná po druhém odebrání dětí rodičům navrhovala na základě existence citových vazeb mezi rodiči a dětmi a ochoty rodičů spolupracovat s orgány sociální péče postupné sbližování rodičů a dětí. Příslušný soud ale následně v rozporu se závěry znalce rozhodl o uvolnění dětí k osvojení a o přerušení styku s rodiči. Rozhodnutí o okamžitém a definitivním přerušení vazby mezi matkou a dětmi bylo přijato velmi rychle, bez hlubšího zhodnocení jeho dopadu na dotčené osoby a navzdory znění zákona, podle nějž musí rozhodnutí o uvolnění dětí k osvojení představovat krajní prostředek. Vnitrostátní soud, aniž zvážil jiná, méně radikální řešení, znemožnil stěžovatelce obnovit vztah s jejími dětmi.
Soud připomněl, že článek 8 Úmluvy státům ukládá přijmout opatření s cílem zachovat v maximální možné míře vazbu mezi matkou a dítětem (Zhou proti Itálii, č. 33773/11, rozsudek ze dne 21. ledna 2014, § 59). Žalovanému státu přísluší prokázat, že vnitrostátní orgány předtím, než přistoupily k výkonu předmětného opatření, pečlivě zhodnotily dopad rozhodnutí o osvojení na rodiče a děti a zvážily ostatní možná řešení (K. a T. proti Finsku, č. 25702/94, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 166; Kutzner proti Německu, č. 46544/99, rozsudek ze dne 26. února 2002, § 67).
V projednávané věci nebyly děti stěžovatelky vystaveny násilí ani fyzickému či psychickému týrání (a contrario, Y. C. proti Spojenému království, č. 4547/10, rozsudek ze dne 13. března 2012) nebo pohlavnímu zneužívání (a contrario, Covezzi a Morselli proti Itálii, č. 52763/99, rozsudek ze dne 9. května 2003). Řízení o uvolnění dětí k osvojení bylo zahájeno z důvodu zhoršení choroby stěžovatelky vedoucí k její hospitalizaci a s ohledem na zhoršení rodinné situace následkem rozluky rodičů. V této situaci bylo dle Soudu nutné, aby příslušné orgány za účelem ochrany zájmů dětí zasáhly. Opatření, které vnitrostátní orgány v projednávané věci zvolily, však podle Soudu nebylo adekvátní. Vnitrostátní orgány v rozporu se svou povinností vyplývající z článku 8 Úmluvy nevyvinuly dostatečné úsilí k zachování vazby mezi matkou a dětmi. V úvahu připadala i jiná řešení, navrhovaná znalcem, zejména cílená sociální asistence, která by umožňovala překonání obtíží spojených se zdravotním stavem stěžovatelky, při současném zachování rodinných vztahů a zajištění ochrany nejlepšího zájmu dětí.
Stěžovatelka navíc opakovaně žádala orgány sociální péče o pomoc. Role těchto orgánů spočívá v pomoci osobám, které se ocitnou v nouzi, a v poskytnutí poradenství k překonání obtíží (Saviny proti Ukrajině, č. 39948/06, rozsudek ze dne 18. prosince 2008, § 57; R. M. S. proti Španělsku, č. 28775/12, rozsudek ze dne 18. června 2013, § 86). Osobám ve zranitelném postavení musí být věnována zvláštní péče a zajištěna zvýšená ochrana [B. proti Rumunsku (č. 2), č. 1285/03, rozsudek ze dne 19. února 2013, § 86 a 114; Todorova proti Itálii, č. 33932/06, rozsudek ze dne 13. ledna 2009, § 75].
Odvolací soud v projednávané věci konstatoval zlepšení zdravotního stavu stěžovatelky i celkové rodinné situace. Rozhodnutí soudu prvního stupně o uvolnění dětí k osvojení bylo přesto potvrzeno, zejména s ohledem na zájem dětí a umožnění jejich umístění do rodiny, která je schopna se o ně adekvátně postarat. Skutečnost, že dítě může být umístěno do příznivějšího prostředí z hlediska výchovy, nemůže nicméně sama o sobě ospravedlnit jeho odebrání z péče biologických rodičů; takový zásah do práv rodičů může být v souladu s článkem 8 Úmluvy pouze tehdy, pokud je nezbytný vzhledem k dalším okolnostem (K. a T. proti Finsku, cit. výše, § 173; Akinnibosun proti Itálii, cit. výše, § 75). Navzdory možnosti přijmout méně radikální řešení bylo rozhodnuto o osvojení dětí, a tyto děti byly navíc umístěny do třech rozdílných rodin, čímž došlo i k narušení jejich sourozeneckých vazeb (Pontes proti Portugalsku, č. 19554/09, rozsudek ze dne 10. dubna 2002, § 98).
Soud proto rozhodl, že vnitrostátní orgány definitivním a nevratným přerušením rodinných vazeb za situace, kdy byla dostupná i jiná řešení chránící zájem dětí a zachování rodinných vazeb, nevynaložily dostatečné a adekvátní úsilí k zajištění práva stěžovatelky žít se svými dětmi, čímž porušily její právo na respektování rodinného života zaručené článkem 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy