© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. ledna 2014 ve věci č. 5269/08
Shchiborshch a Kuzmina proti Rusku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že policejní operace za účelem násilné hospitalizace muže trpícího psychickou nemocí ústící v jeho smrt porušila článek 2 Úmluvy. Dále Soud uzavřel, že i přes rozsáhlé vyšetřování incidentu nenaplnily příslušné orgány procesní požadavky článku 2 Úmluvy, jelikož nevěnovaly pozornost klíčovým otázkám případu. Konečně Soud rozhodl, že stěžovatelé neměli k dispozici účinný prostředek nápravy (článek 13 Úmluvy), jelikož civilní soudy rozhodující o žalobách na náhradu škody striktně vycházejí z rozhodnutí o odložení věci a na důkazy předložené žalobci neberou zřetel. Stěžovatelům byla přiznána částka 45 000 eur jako náhrada nemajetkové újmy
(i) Okolnosti případu
První stěžovatel přivolal policii, aby pomohla s hospitalizací jeho syna trpícího paranoidní schizofrenií do psychiatrického zařízení. Syn stěžovatelů v tu chvíli blouznil a nepouštěl k sobě nikoho s výjimkou prvního stěžovatele, neboť se obával zlodějů. Před policisty se syn stěžovatelů snažil utéct a zabarikádovat se v kuchyni, ohrožoval je nožem, přičemž jednoho z nich zranil. Zasahujícími policisty přivolaná zvláštní jednotka do kuchyně násilně vpadla, syna stěžovatelů přitlačila k zemi a spoutala. V bezvědomí byl převezen do nemocnice s četnými zraněními (traumatické poranění mozku, zlomená žebra, řezné rány), jimž následně podlehl.
Ještě téhož dne bylo nařízeno forenzní ohledání těla. Na jeho základě a na základě dalších expertních analýz bylo zahájeno trestní stíhání. V jeho průběhu byla vyslechnuta řada zasahujících policistů, soudních znalců, oba stěžovatelé, byly zajištěny věcné a listinné důkazy, byl ohledán příslušný byt a vypracovány znalecké posudky. Po dvou letech byla věc odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání vůči některému z policistů. Toto rozhodnutí bylo v průběhu dalších dvou let mnohokrát zvráceno, nicméně posledním úkonem známým Soudu bylo rozhodnutí z dubna 2010 o odložení věci. Jeho závěrem bylo zjištění, že syn stěžovatelů se dopustil trestného činu užití násilí proti policistům ve službě, v jehož důsledku byli čtyři z nich zraněni; výsledkem policejní operace bylo zadržení syna stěžovatelů a jeho okamžitý převoz do nemocnice, kde následně zemřel. Stěžovatelé v průběhu vyšetřování podali dvanáct stížnosti upozorňujících na neúčinnost vyšetřování, z nichž většina byla zamítnuta.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali, že policie nese odpovědnost za smrt jejich syna, neboť její operace byla excesivní, použití síly neodůvodněné a neodpovídající synovu psychickému stavu. Dále stěžovatelé tvrdili, že po smrti jejich syna neproběhlo účinné vyšetřování a ani neměli k dispozici účinný prostředek nápravy, zejména nemohli požádat o náhradu škody v civilním řízení.
a) K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
V prvním kroku se Soud zaměřil na otázku odpovědnosti za smrt syna stěžovatelů. Zopakoval základní zásady, podle nichž se článek 2 Úmluvy nevztahuje jen na úmyslné zabití, ale také na situace, v nichž je užití síly připuštěno, avšak ke zbavení života může dojít neúmyslně. Dle čl. 2 odst. 2 nesmí být užití síly víc než zcela nezbytné k dosažení povoleného účelu, z čehož vyplývá přezkum testem striktní proporcionality. Při posuzování policejních operací se Soud soustřeďuje na zkoumání, zda byly naplánovány a řízeny takovým způsobem, aby co nejvíce minimalizovaly ztráty na životech, a zda byla přijata dostupná preventivní opatření při volbě užitých prostředků a metod (srov. McCann a ostatní, č. 18984/91, rozsudek velkého senátu ze dne 27. září 1995).
Pokud jde o individuální situaci stěžovatelů, Soud podotkl, že na základě protichůdných forenzních zpráv nemůže uzavřít, že by smrt jejich syna byla zapříčiněna postupem policie. I kdyby si ale smrt přivodil syn stěžovatelů sám, byla podle Soudu důsledkem způsobu, jakým byla provedena jeho nedobrovolná hospitalizace. Naléhavá psychiatrická pomoc byla přivolána 1) po neodůvodněném prodlení, 2) ani jedna policejní jednotka neabsolvovala speciální výcvik na zacházení s duševně nemocnými osobami a v rozporu s vnitrostátními právem jim neasistoval kvalifikovaný zdravotnický personál, 3) policie se uchýlila k užití síly obdobnému jako při zasahování proti ozbrojenému útočníkovi, bez ohledu na duševní stav syna stěžovatelů nebo skutečnost, že nepředstavuje bezprostřední hrozbu sobě nebo dalším, 4) vtrhnutí do kuchyně, v níž se syn stěžovatelů zabarikádoval, vedoucí k zraněním, jimž podlehl, nebylo nijak naplánováno a zhodnoceno. Policejní operaci proto Soud shledal jako provedenou nekontrolovaným, neuváženým způsobem a postrádajícím obezřetnost očekávanou od policejních složek v demokratické společnosti. Nedobrovolná hospitalizace proto nebyla zorganizovaná způsobem, jenž by co nejvíce minimalizoval ohrožení života syna stěžovatelů. Došlo proto k porušení hmotněprávní složky článku 2 Úmluvy.
V druhé kroku Soud přezkoumal účinnost vyšetřování úmrtí syna stěžovatelů. Nejdříve připomněl požadavky na účinné vyšetřování, jako je jeho důkladnost, rychlost, nezávislost a nestrannost či náležitá dostupnost jeho závěrů pozůstalým oběti (srov. např. Assenov a ostatní proti Bulharsku, č. 24760/94, rozsudek ze dne 28. října 1998). Ve vztahu k projednávané věci Soud dospěl k závěru, že vyšetřovací orgány urychleně provedly řadu důležitých vyšetřovacích kroků a i přes jeho délku tří let a osmi měsíců se nedomníval, že by v něm docházelo k bezdůvodným průtahům. Stejně jako vnitrostátní orgány i Soud shledal, že neexistuje dostatek důkazů k závěru, že by smrtelná zranění syna stěžovatelů byla způsobena postupem policistů. Vyšetřující orgány však podle Soudu pominuly prošetření plánování a vedení operace a přistupovaly k ní obdobným způsobem jako policie – jakoby se týkala ozbrojeného útočníka bez ohledu na duševní nemoc syna stěžovatelů. Nijak ani neposoudily rozhodnutí o vtrhnutí do kuchyně. Soud proto uzavřel, že i přes rozsáhlost vyšetřování absence pozornosti klíčovým otázkám vypovídá o nedostatečné důkladnosti vyšetřování. Došlo proto i k porušení procesní složky článku 2 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud nejprve připomněl, že článek 13 Úmluvy vyžaduje, aby existoval prostředek nápravy, který umožní zabývat se podstatou hájitelného tvrzení na poli Úmluvy a poskytne odpovídající nápravu. Tento prostředek musí být účinný jak na úrovni zákona, tak v praxi (srov. např. Anguelova proti Bulharsku, č. 38361/97, rozsudek ze dne 13. června 2002, § 161-162).
V projednávané věci stěžovatelé předložili hájitelné tvrzení porušení článku 2 Úmluvy; Soud ostatně shledal porušení tohoto článku z důvodu nedostatečně naplánované a vedené operace ústící ve smrt jejich syna. Trestní řízení nemohlo být dle Soudu z důvodů uvedených na poli článku 2 Úmluvy považováno za účinné ani pro účely článku 13 Úmluvy. Za účinné dle Soudu nemohlo být považováno ani občanskoprávní řízení o náhradu škody. Na základě praxe ruských soudů Soud totiž dospěl k závěru, že při odložení věci v přípravném řízení nebo při jiném ukončení trestního stíhání bez konstatování viny konkrétní osoby má jakýkoli nárok na náhradu škody jen teoretickou a iluzorní šanci na úspěch a nemůže být považovaný za schopný poskytnout odpovídající náhradu. Byť jsou civilní soudy oprávněny nezávisle posoudit skutkové i právní otázky, přikládají v praxi závěrům orgánů činných v trestním řízení v rozhodnutí o odložení věci takovou důležitost, že na jakkoli přesvědčivý důkaz předložený žalobcem prokazující opak není brán zřetel. Stěžovatelé tedy neměli k dispozici účinný prostředek nápravy a došlo k porušení článku 13 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy