© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 7. května 2015 ve věci č. 13712/11 – S. L. a J. L. proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že vnitrostátní orgány nepřijaly nezbytná opatření za účelem ochrany vlastnických práv stěžovatelek (tehdy nezletilých dětí) a umožnily směnu nemovitosti v jejich vlastnictví v rozporu s jejich nejlepšími zájmy. Došlo tak k porušení článku 1 Protokolu č. 1.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelky jsou sestry narozené v letech 1987 a 1992. Od roku 1997 stěžovatelky spoluvlastnily velkou vilu v blízkosti moře, kterou pro ně zakoupili jejich matka a otec druhé stěžovatelky za 60 000 eur. V době koupě byla vila ve špatném stavu; do její renovace rodiče následně investovali přibližně 40 000 eur, nicméně vzhledem k nedostatku finančních prostředků na další opravy domu, ke kterému přispělo i trestní stíhání a nakonec i odsouzení otce druhé stěžovatelky k šestiletému trestu odnětí svobody, se rozhodli dům prodat. Dle zákona o rodině vyžadovalo nakládání s nemovitostí ve vlastnictví nezletilých dětí souhlas orgánu sociální péče.
Advokát otce druhé stěžovatelky zastupující otce v trestním řízení podal na základě zmocnění rodičů dětí v roce 2001 žádost k orgánu sociální péče o souhlas s výměnou vily za menší byt v bytovém domě ve vlastnictví jeho tchýně, jehož cena byla odhadována na 55 000 eur. Okolnosti směny nemovitostí nebyly zcela zřejmé. Dle dohody o směně byly hodnoty nemovitostí na stejné úrovni. Dle přílohy k dohodě o směně byla nicméně dosavadní majitelka bytu povinna zaplatit dětem rozdíl v ceně nemovitostí ve výši 5 000 eur. Orgán sociální péče vydal se směnou nemovitostí souhlas s tím, že není v rozporu s nejlepšími zájmy stěžovatelek, jelikož se stanou vlastníky bytu, který jim poskytne plně vyhovující podmínky k bydlení.
V roce 2004 podaly stěžovatelky v zastoupení otce druhé z nich žalobu na původní majitelku bytu na neplatnost dohody o směně s tvrzením, že orgán sociální péče nedostatečně ochránil jejich zájmy, jelikož neověřil hodnotu nemovitostí. Současně důvod převodu nemovitosti nespadal pod důvody uvedené v příslušném zákoně. V roce 2005 soud prvního stupně žalobu zamítl bez provedení dokazování s tím, že orgán sociální péče vydal správní rozhodnutí, které je možné napadnout pouze před správními soudy. V roce 2007 odvolací a nejvyšší soud rozsudek potvrdily. V roce 2010 byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelek.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatelky poukazovaly na porušení článku 1 Protokolu č. 1, tedy svého práva na pokojné užívání majetku, jelikož stát prostřednictvím orgánu sociální péče svolil k nezákonné a nemorální směně nemovitostí, aniž si ověřil skutečnou cenu nemovitostí, přičemž bylo zřejmé, že velká vila u moře měla podstatně větší hodnotu než menší byt. Dále poukazovaly na konflikt zájmů způsobený působením advokáta, jehož tchýně byla původním vlastníkem bytu.
Soud uvedl, že článek 1 Protokolu č. 1 nejen chrání jednotlivce proti zásahu ze strany státu do práva na pokojné užívání majetku, ale rovněž zahrnuje pozitivní závazky státu přijmout nezbytná opatření na ochranu vlastnických práv. V každém případě musí být dodržena spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem společnosti a zájmy jednotlivce. Za tím účelem musí Soud provést zevrubnou analýzu dotčených zájmů. Současně pozitivní závazky stanoví státu povinnost zajistit účinné soudní řízení, v němž budou posouzeny případy týkající se vlastnických práv včetně sporů mezi soukromými osobami. V případě, že se jedná o děti, je třeba vzít v úvahu jejich nejlepší zájmy, a to i v oblasti ochrany jejich majetkových práv. Soud proto musí přezkoumat, jak vnitrostátní orgány postupovaly při ochraně vlastnických práv dětí proti úmyslnému či nedbalému chování jejich rodičů nebo jiných zákonných zástupců.
Ve vztahu k projednávané věci Soud předně uvedl, že bude vhodnější ji posuzovat ve světle pozitivních závazků státu na poli článku 1 Protokolu č. 1, jelikož podstatou stížnosti je otázka, zda státní orgány vzaly dostatečně v úvahu nejlepší zájem dětí při směně nemovitostí, jejíž nezbytnou podmínkou byl vzhledem k tehdejšímu věku dětí souhlas orgánu sociální péče.
Soud dále konstatoval, že nejsou zcela zřejmé okolnosti, za kterých byl advokát otce druhé stěžovatelky zmocněn k podání žádosti k orgánu sociální péče o vydání souhlasu se směnou nemovitostí. Stejně tak panují nejasnosti ohledně obsahu návrhu směnné smlouvy, dle kterého byly hodnoty nemovitostí totožné, a obsahu dodatku ke smlouvě, dle kterého byla původní majitelka bytu povinna nahradit stěžovatelkám investice vložené do vily rodiči stěžovatelek. Směnná smlouva následně stanovila, že strany si byly vědomy skutečnosti, že nepanoval rozdíl v hodnotě nemovitostí a že nebudou mít v tomto ohledu žádné další finanční požadavky. Na základě této smlouvy se stěžovatelky staly vlastníky bytu s garáží a současně obdržely finanční obnos z důvodu rozdílu v ceně nemovitostí. Soudy nicméně odmítly provést důkazy navržené stěžovatelkami, a zůstává tudíž neobjasněno, jak mohla hodnota vily koupené za 60 000 eur spolu s následnou investicí ve výši 40 000 eur odpovídat hodnotě bytu odhadované na 55 000 eur a částce 5 000 eur, která byla stěžovatelkám doplacena.
Orgán sociální péče se nezabýval okolnostmi směny nemovitostí. Jediný úkon, který provedl, byl výslech matky, přičemž nepovažoval za potřebné vyslechnout další zákonné zástupce stěžovatelek, natož je informovat o obsahu směnné smlouvy. Udávanou hodnotu nemovitostí pak orgán péče o dítě bral za danou, aniž místním šetřením či znaleckým posudkem ověřil jejich skutečnou hodnotu. Konečně nevzal náležitě v potaz specifické okolnosti případu, kterými byly finanční problémy matky a odsouzení otce druhé stěžovatelky k výkonu trestu odnětí svobody. Orgán péče o dítě též neustanovil zvláštního opatrovníka dětí, který by nestranně a nezávisle hájil jejich zájmy při směně nemovitostí.
Soud proto rozhodl, že orgán sociální péče nedostatečně posoudil, zda byly okolnosti směny nemovitostí v souladu s nejlepšími zájmy stěžovatelek.
Soud se konečně zaměřil na procesní ochranu, kterou měly stěžovatelky k dispozici. Konstatoval, že v soudním řízení správním musely být stěžovatelky zastoupeny svými zákonnými zástupci resp. advokátem, kteří všichni byli ve střetu zájmů. Zvláštní opatrovník k řádnému hájení jejich zájmů jim nebyl ustanoven. Stěžovatelky tedy správní žalobu proti rozhodnutí orgánu sociální péče nemohly účinně podat. Civilní soudy následně občanskoprávní žalobu stěžovatelek odmítly pouze z důvodu, že rozhodnutí orgánu sociální péče o vydání souhlasu se směnou nemovitostí nebylo napadnuto před správními soudy, a nijak se nezabývaly specifickými okolnostmi případu a nezvážily nejlepší zájem dětí.
Soud proto dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány nepřijaly nezbytná opatření za účelem ochrany vlastnických práv stěžovatelek při schvalování směnné smlouvy a neumožnily jim účinně napadnout opatření zasahující do jejich vlastnických práv. Došlo tak k porušení článku 1 Protokolu č. 1.
Full & Egal Universal Law Academy