© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 6. června 2017 ve věci č. 9441/10 – Sinim proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedostatečným vyšetřením úmrtí manžela stěžovatelky zaviněného soukromou osobou vědomým porušením pravidel zajišťujících bezpečnost při přepravě nebezpečného materiálu došlo k porušení procesní složky článku 2 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Manžel stěžovatelky uzavřel za účelem přestěhování osobních věcí a nábytku smlouvu o přepravě. Následně byl dopravcem informován, že vozidlo bylo na určený den zamluveno i jistou přepravní společností, bude proto rovněž převážet suroviny patřící jinému zákazníkovi. Během přepravy došlo ke srážce s jiným vozidlem a nákladní automobil začal hořet. Řidič a náhradní řidič zemřeli na místě nehody v důsledku požáru. Manžel stěžovatelky, který jel ve vozidle jako spolujezdec, zemřel v nemocnici několik dní po nehodě na následky popálenin. Vyšetřováním na místě nehody bylo zjištěno, že suroviny převážené ve vozidle spolu s osobními věcmi manžele stěžovatelky, byly ve skutečnosti hořlavý materiál, který se při srážce vzňal.
Stěžovatelka se následně neúspěšně domáhala nápravy v rámci trestního vyšetřování smrti manžela a předmětné havárie, které skončilo, aniž by byla vznesena obvinění vůči konkrétním fyzickým či právnickým osobám. Stěžovatelka později podala i občanskoprávní žalobu, kompenzační řízení nicméně v době vydání rozsudku Soudu stále probíhalo.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelka namítala neúčinnost vyšetřování, zejména absenci dostatečného vyšetření možné odpovědnosti fyzických a právnických osob zúčastněných na přepravě hořlavého materiálu, nezajištění dostatku důkazů a neinformování o vývoji vyšetřování.
Soud úvodem zdůraznil, že pozitivní závazek chránit lidský život stát tíží v kontextu jakékoli veřejné či soukromé činnosti, u které existuje ohrožení života (Öneryıldız proti Turecku, č. 48939/99, rozsudek velkého senátu ze dne 30. listopadu 2004, § 71). Státy musí vytvořit legislativní a administrativní rámec, který bude s to případným ohrožením práva na život předcházet. Je proto povinen přijmout normy upravující speciální povahu pro život nebezpečných činností, které vezmou v potaz i jejich potenciální riziko s dopadem na lidský život. Tyto normy musí regulovat povolování takových činností, jejich uvedení do provozu, provoz, bezpečnost a dozor (Öneryıldız proti Turecku, cit. výše, § 89–90). Soud dále připomněl, že v případě závažného zranění nebo smrti pozitivní závazek podle článku 2 Úmluvy vyžaduje, aby stát zřídil účinný a nezávislý soudní systém za účelem zjištění skutkového stavu věci, určení odpovědnosti těch, jejichž zaviněním byla způsobena škoda a poskytnutí dostatečného zadostiučinění poškozeným (Mikhno proti Ukrajině, č. 32514/12, rozsudek ze dne 1. září 2016, § 131). V případě nedbalosti může být závazek státu splněn, i pokud právní systém poskytuje poškozeným prostředek nápravy v občanskoprávním řízení, a to buď samostatně anebo v adhezním řízení před trestními soudy (Ciechońska proti Polsku, č. 19776/04, rozsudek ze dne 14. června 2011, § 66).
V projednávané věci Soud poznamenal, že nic nenasvědčovalo tomu, že by smrt manžela stěžovatelky byla způsobena úmyslně. Podle Soudu však nebylo pochyb o tom, že přeprava hořlavého materiálu spadá do okruhu nebezpečných činností, jež mají být regulovány vnitrostátními právními předpisy. Soud dále uvedl, že se daná věc liší od jiných obdobných případů, o kterých rozhodoval v minulosti, neboť nebezpečná činnost nebyla vykonávána státními orgány, ale soukromým subjektem (Öneryıldız proti Turecku, cit. výše, § 71; Mehmet Şentürk a Bekir Şentürk proti Turecku, č. 13423/09, rozsudek ze dne 9. dubna 2013, § 104; či Oruk proti Turecku, č. 33647/04, rozsudek ze dne 4. února 2014, § 56–65). To nicméně dle Soudu neznamená, že by bylo možné z požadavků na účinné vyšetřování zakotvených v článku 2 Úmluvy slevit, a to z následujících důvodů.
Zaprvé, aniž by se Soud vyslovoval k otázce individuální trestní odpovědnosti zainteresovaných osob, shledal, že opomenutí, které vedlo k úmrtí manžela stěžovatelky, šlo nad rámec pouhé dopravní nehody zaviněné v nedbalosti nebo lehkovážnosti, neboť pravděpodobně zahrnovalo vědomé porušení pravidel zajišťujících bezpečnost přepravy nebezpečného materiálu. Soud v tomto ohledu přijal argument stěžovatelky, který byl podpořen i závěry znaleckého posudku, že nákladní vozidlo nebylo vybaveno elektrotechnickým systémem, který by zabránil zkratu a vzniku požáru a ani nebylo označeno žádným varovným značením. Řidič navíc nebyl vyškolen v přepravě nebezpečného materiálu, a to v rozporu s požadavky vnitrostátních právních předpisů. Nadto, daná společnost neměla potřebné oprávnění k přepravě takového materiálu a náklad byl navíc nesprávně označen jako „suroviny“ ve snaze vyhnout se kontrole příslušnými orgány. Všechny tyto skutečnosti dle Soudu svědčily o tom, že k úmrtí manžela stěžovatelky došlo nikoliv z prostého omylu či lehkovážnosti, ale v důsledku vědomého a hrubého porušení příslušných právních norem. Takové jednání podle Soudu vyžaduje trestněprávní odezvu za účelem zajištění odstrašujícího účinku vůči podobným ohrožením života jednotlivců v budoucnu. Zadruhé, Soud konstatoval, že podle tureckého trestního zákoníku je přeprava určitých druhů nebezpečného materiálu bez příslušného povolení samostatným trestným činem, za který může být uložen trest odnětí svobody, přičemž dané ustanovení bylo v trestním zákoníku zakotveno mj. právě za účelem účinného vymáhání právní úpravy týkající se převozu nebezpečného zboží.
Otázku účinnosti předmětného vyšetřování bylo podle Soudu třeba posoudit zejména z hlediska adekvátnosti vyšetřovacích opatření, rychlosti vyšetřování a zajištění účasti rodiny pozůstalé po oběti nehody. Vyšetřování v projednávané věci dle Soudu nebylo dostatečné především proto, že státní zástupce spáchaný skutek vyhodnotil jako běžnou dopravní nehodu z nedbalosti, aniž by prošetřil příčinu vzniku požáru, a to i přesto, že z pitevní zprávy manžela stěžovatelky plynulo, že smrt nastala v důsledku popálenin a z protokolu o ohledání místa činu bylo zjevné, že vozidlo bylo naloženo jistým typem paliva. Státní zástupce žádným způsobem nezkoumal složení přepravovaného materiálu ve vztahu k příslušné právní úpravě a ani se nezabýval identifikací obchodních společností a jednotlivců na přepravě zúčastněných, kteří mohli nést za incident podle předmětné právní úpravy odpovědnost. Toto pochybení státního zástupce následně nebylo, a to i přes námitky stěžovatelky, napraveno vnitrostátními soudy. Soud připomněl, že závazek provést účinné vyšetřování okolností smrti zahrnuje vzít v úvahu veškeré skutečnosti, které by mohly přispět k jejímu objasnění. K takovým skutečnostem patří i znalecké posudky, o to víc za situace, kdy jsou tyto hlavním důkazem, na kterých je vyšetřování založeno (Aydoğdu proti Turecku, č. 40448/06, rozsudek ze dne 30. srpna 2016, § 96). Státní zástupce však navzdory námitkám stěžovatelky nesprávně založil své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání na znaleckém posudku z oboru soudního lékařství, který svou vágností nejenže nevyjasňoval okolnosti spáchání skutku, ale dokonce nevzal v potaz důkazy známé již dříve ze spisu. Na námitky stěžovatelky vůči neodůvodněným závěrům posudku státní zástupce nijak nereagoval. Státní zástupce měl dle Soudu ve vyšetřování pokračovat a nařídit vypracování nového znaleckého posudku za účelem identifikace výrobce, distributora a přepravce předmětného nebezpečného zboží.
Soud dále konstatoval, že bylo zcela popřeno právo stěžovatelky účastnit se účinně předmětného řízení. K žádné z jejích námitek nebylo přihlédnuto, nebyla vyrozuměna o zpracování znaleckého posudku, ani o rozhodnutí o zastavení vyšetřování, přičemž v závěru ji soud ani nevyrozuměl o svém konečném rozhodnutí v trestní věci.
Soud proto dospěl k závěru, že trestní řízení v projednávané věci nedostálo požadavkům článku 2 Úmluvy. Občanskoprávní prostředek nápravy, který měla stěžovatelka k dispozici, Soud shledal nedostatečným, neboť s ohledem na povahu projednávané věci byl adekvátním prostředkem nápravy pouze prostředek trestněprávní. Došlo tudíž k porušení článku 2 Úmluvy.
III. Oddělené stanovisko
Soudci Spano a Bianku nesouhlasili s rozšířením rozsahu pozitivního závazku vyplývajícího z článku 2 Úmluvy vést účinné trestní vyšetřování, ke kterému Soud přistoupil v projednávané věci. Poukázali na jedinečné okolnosti případu včetně té, že za úmrtí manžela stěžovatelky nebyly odpovědné státní orgány, což ho odlišuje od předchozí v rozsudku citované judikatury Soudu. Tato skutečnost hovořila proti rozšíření pozitivního závazku účinného trestního vyšetřování na daný případ, tj. na situaci neúmyslného způsobení smrti ze strany soukromých osob. Pokud jde o argumentaci většiny pro takové odchýlení se od předchozí judikatury, Soudu především nenáleží, aby činil závěry o tom, zda se vnitrostátní trestní právo uplatní na konkrétní skutkové okolnosti. Většina Soudu takový závěr přitom chybně učinila, a to v zásadě toliko na základě domněnky, že v daném případě šlo „pravděpodobně o vědomé porušení pravidel zajišťujících bezpečnost přepravy nebezpečného materiálu“. Podle soudců Spana a Bianka byl přitom takový postup čistým odůvodněním typu tzv. „čtvrté instance“, který Soudu nenáleží. Soudci tak nesouhlasili s názorem většiny, že ohledně přepravy nebezpečného materiálu bez příslušného povolení, v důsledku čehož došlo k úmrtí manžele stěžovatelky, měl být pozitivní závazek vyplývající z článku 2 Úmluvy naplněn vedením účinného trestního vyšetřování, neboť za daných okolností se občanskoprávní prostředek nápravy jevil jako obecně dostačující k objasnění veškerých skutečností a zajištění prevence do budoucna. Protože však předmětné občanskoprávní řízení trvalo v pojednávané věci bezmála deset let, přiklonili se nakonec k závěru většiny o porušení článku 2 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy