© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 12. listopadu 2013 ve věci č. 5786/08
Söderman proti Švédsku
Velký senát Soudu rozhodl šestnácti hlasy proti jednomu, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy, protože švédské právo neposkytovalo stěžovatelce ochranu jejího práva na respektování soukromého života před jednáním jejího nevlastního otce, který ji filmoval skrytou kamerou v koupelně. Stěžovatelce byla přiznána částka 10 000 eur jako náhrada nemajetkové újmy
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka ve svých 14 letech zjistila, že její nevlastní otec skryl do koupelny kameru s úmyslem natáčet ji nahou. Záznam zničila a svěřila se matce, která podala trestní oznámení. V roce 2006 byl nevlastní otec stěžovatelky soudem prvního stupně odsouzen za sexuální zneužívání. Odvolací soud však rozsudek změnil, jelikož dané jednání podle něj nenaplňovalo skutkovou podstatou trestného činu sexuálního zneužívání. Nevlastní otec stěžovatelky totiž chtěl předejít tomu, aby se stěžovatelka o filmování dozvěděla. Podle švédského práva proto nemohlo jít o sexuální zneužívání. Odvolací soud souhlasil, že bylo závažně zasaženo do osobní integrity stěžovatelky, ale dovodil, že její nevlastní otec nemůže být trestně odpovědný za samostatný skutek filmování, protože švédské právo neobsahovalo obecný zákaz filmování osob bez souhlasu filmovaných osob. Dané jednání by sice mohlo naplnit skutkovou podstatu zvláštního trestného činu dětské pornografie, blíže se však této otázce soud nevěnoval, neboť nevlastní otec stěžovatelky nebyl z tohoto trestného činu obviněn. Nevlastního otce stěžovatelky proto odvolací soud zprostil obžaloby a zamítl také stěžovatelčin nárok na náhradu škody. Nejvyšší soud následnou stěžovatelčinu stížnost odmítl.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Případem se nejdříve zabýval senát, který rozsudkem ze dne 21. června 2012 poměrem hlasů čtyři proti třem rozhodl, že švédská legislativa a rozhodovací praxe nevykazovala závažné vady dosahující porušení pozitivních závazků státu daných článkem 8 Úmluvy. Věc byla na žádost stěžovatelky postoupena velkému senátu.
Velký senát Soudu se opřel o zjištění vnitrostátního soudu, že jednání nevlastního otce stěžovatelky představovalo zásah do stěžovatelčiny osobní integrity. Ačkoliv předmětná událost nezahrnovala fyzické násilí, zneužití či kontakt, měla dopad na stěžovatelku ve velmi intimních aspektech jejího soukromého života. Na druhou stranu Soud dovodil, že nedosáhla takové závažnosti, aby se na ni vztahoval článek 3 Úmluvy zakazující nelidské či ponižující zacházení. Za těchto okolností tedy dle Soudu mohl žalovaný stát dostát svým pozitivním závazkům ochránit stěžovatelku před jednáním jejího nevlastního otce i jinými prostředky než trestněprávní cestou.
Jelikož stěžovatelka nenamítala neúčinnost vyšetřování a dle Soudu ani ze skutkového stavu nelze dovodit, že by vnitrostátní orgány nesplnily svůj závazek provést účinné vyšetřování, Soud považoval za klíčové, zda v kontextu daného případu švédská právní úprava dostatečně chránila stěžovatelku před jednáním jejího nevlastního otce v souladu se závazky plynoucích z článku 8 Úmluvy.
V této souvislosti velký senát zdůraznil, že postoj senátu páté sekce, podle jehož názoru by „pouze závažné vady v legislativě, rozhodovací praxi a v jejich aplikaci vedly k porušení pozitivních závazků státu dané článkem 8 Úmluvy“, je nesprávný, pakliže se aplikuje i na povinnost přijmout náležitou právní úpravu. Tento test závažných vad je dle velkého senátu pochopitelný a použitelný v kontextu vyšetřování, ale nemá podle něj roli při posuzování, zda žalovaný stát přijal dostatečnou právní úpravu v souladu s pozitivními závazky, kde Soud musí ověřit, zda vnitrostátní právo za daných okolností poskytovalo stěžovatelce akceptovatelnou úroveň ochrany.
Soud proto po řadě zkoumal, zda jednotlivé právní instituty (trestný čin sexuálního zneužívání, trestný čin dětské pornografie, nová právní úprava skrytého natáčení, občanskoprávní prostředky nápravy a odškodnění přímým použitím Úmluvy) stěžovatelce tuto akceptovatelnou úroveň ochrany poskytovaly.
Co se týče ustanovení trestního zákoníku o trestném činu sexuálního zneužívání, podle kterého je trestné zejména odhalování a nemravné chování slovem nebo činem, odvolací soud dospěl k závěru, že nevlastní otec stěžovatelky nemohl být trestně odpovědný za pouhé filmování bez souhlasu stěžovatelky. Podle tehdy platného švédského práva byl znakem skutkové podstaty trestného činu sexuálního zneužívání úmysl pachatele, aby se oběť o činu dověděla nebo mu muselo být lhostejno, zda se oběť o činu dozví. Tento znak ovšem nebyl splněn ve stěžovatelčině případě. Její nevlastní otec nebyl zproštěn obžaloby z trestného činu sexuálního zneužívání z důvodu nedostatku důkazů, ale spíše proto, že v rozhodném období jeho jednání nezakládalo trestný čin. Ustanovení o sexuálním zneužívání v tehdy platném znění nemohlo právně zahrnovat dotčené jednání, a proto stěžovatelce neposkytlo ochranu proti nedostatečnému respektování jejího soukromého života. Ochranu stěžovatelčiným právům dle Soudu neposkytovala ani jiná ustanovení trestního práva, včetně trestného činu dětské pornografie.
Soud dále podotkl, že chybějící právní úprava skrytého filmování osob nebo jejich filmování bez souhlasu byla ve Švédsku po dlouhou dobu předmětem obecného znepokojení. Byla proto přijata nová právní úprava, která již pokrývá podobné případy, a která se stala účinnou v roce 2013. Předmětné události se však odehrály v roce 2002 a stěžovatelka tak této nové právní úpravy nemohla využít.
Ohledně občanskoprávních prostředků nápravy Soud konstatoval, že stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení, avšak odvolací soud jej zamítl. Podle trestního řádu bylo rozhodnutí o trestní odpovědnosti závazné i pro rozhodnutí o občanskoprávních nárocích, pokud byly během trestního stíhání vzneseny. Za této situace, kdy mohla být náhrada škody přiznána jen v případě, že by dané jednání bylo trestným činem, neposkytovala ani možnost uplatnit nárok na náhradu škody adekvátní ochranu stěžovatelčiných práv.
Soud konečně shledal, že vnitrostátní soudy nemohly stěžovatelce přiznat zadostiučinění pouze na základě shledání porušení Úmluvy, jelikož dle švédského nejvyššího soudu se tato možnost nevztahuje na nároky vznesené proti jednotlivcům.
Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že v rozhodnou dobu platné švédské právo neposkytovalo stěžovatelce ochranu jejího práva na respektování soukromého života způsobem, který by byl v souladu se závazky státu vyplývajícími z článku 8 Úmluvy. Došlo proto k porušení tohoto ustanovení.
Full & Egal Universal Law Academy