© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
VĚC SOLARIS, s. r. o., A OSTATNÍ proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 8992/07)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
13. října 2011
Tento rozsudek je pravomocný, avšak může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Solaris, s. r. o., a ostatní proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající ve výboru ve složení
Mark Villiger, předseda,
Karel Jungwiert,
Isabelle Berro-Lefèvre, soudci,
a Stephen Phillips, zástupce tajemnice sekce,
po poradě konané dne 20. září 2011,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 8992/07) směřující proti České republice, kterou dne 15. února 2007 podali k Soudu společnost Solaris, s. r. o., obchodní společnost registrovaná v České republice, pan Roman Minarik, německý občan, a pan Karel Rybáček, pan Tomáš Hlavnička, pan Miroslav Sobotka a paní Jana Hlavničková, nar. 1948, kteří jsou všichni českými občany („stěžovatelé“), na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatelé jsou zastoupeni panem P. Zimou, advokátem působícím v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
3. Stěžovatelé zejména tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na přístup k soudu podle článku 6 Úmluvy.
4. Dne 8. března 2010 předseda páté sekce rozhodl uvědomit o stížnosti vládu. Rovněž bylo rozhodnuto o současném projednání přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti (článek 29 odst. 1).
SKUTKOVÝ STAV
I. okolnosti případu
5. Stěžovatelů je celkem šest, a to: společnost Solaris, s. r. o., obchodní společnost registrovaná v České republice, pan Roman Minarik, německý občan narozený v roce 1965 a s bydlištěm ve Wilstättu, a dále pan Karel Rybáček, narozený v roce 1956, pan Tomáš Hlavnička, narozený v roce 1969, pan Miroslav Sobotka, narozený v roce 1955, a paní Jana Hlavničková, narozená v roce 1948, kteří jsou všichni českými občany a bydliště mají Praze. Před Soudem jsou zastupováni panem P. Zimou, advokátem působícím v Praze.
6. Skutkové okolnosti vylíčené stěžovateli lze shrnout níže uvedeným způsobem.
7. Stěžovatelé byli menšinovými akcionáři obchodní společnosti Moravské naftové doly, a. s., akciové společnosti založené podle českého práva.
8. Dne 28. května 2004 valná hromada této společnosti přijala hlasy hlavního akcionáře usnesení o zrušení společnosti a o převodu veškerého jejího jmění na hlavního akcionáře.
9. Stěžovatelé obdrželi dne 1. ledna 2004 finanční vypořádání odpovídající hodnotě jejich akcií. Výše vypořádání byla stanovena na základě posudku znalce, kterého jmenoval soud na návrh hlavního akcionáře.
A. Řízení o neplatnosti usnesení valné hromady
10. Dne 31. května 2004 podali stěžovatelé ke Krajskému soudu v Brně žalobu na vyslovení neplatnosti výše uvedeného usnesení. Tvrdili, že bylo přijato v rozporu s platnou právní úpravou, porušovalo dvoustrannou dohodou o ochraně investic a že sám zákon, na jehož základě bylo předmětné usnesení přijato, je protiústavní. Zároveň informovali o podané žalobě rejstříkový soud a požádali jej, aby zápis zrušení společnosti s převodem veškerého jmění na hlavního akcionáře nepovoloval, dokud o zákonnosti usnesení nerozhodne krajský soud.
11. Dne 6. dubna 2007 Krajský soud v Brně zastavil řízení s odůvodněním, že zrušení společnosti již bylo zapsáno do obchodního rejstříku, a soudu proto nezbývá než řízení zastavit podle § 220h obchodního zákoníku.
12. Dne 27. června 2007 Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí potvrdil.
13. Dne 28. července 2009 Nejvyšší soud odmítl dovolání podané stěžovateli.
14. Stěžovatelé podali ústavní stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto.
B. Řízení o výmazu společnosti z obchodního rejstříku
15. Dne 15. června 2004 krajský soud povolil zápis převodu a výmaz společnosti z obchodního rejstříku. Před vydáním tohoto rozhodnutí se nekonalo jednání a rozhodnutí nebylo doručeno stěžovatelům, neboť neměli postavení účastníků řízení.
16. Dne 3. února 2005 Vrchní soud odmítl odvolání, kterým stěžovatelé napadli toto rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli účastníky předmětného řízení, a nemají tudíž ani právo podat odvolání proti jeho výsledku. Konstatoval také, že odvolání bylo podáno po právní moci rozhodnutí, a tedy opožděně.
17. Dne 25. července 2006 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů z důvodu nepřípustnosti. Rozhodl, že dovolání, které podali stěžovatelé, je přípustné jen proti rozhodnutí ve věci samé, přičemž Vrchní soud jejich odvolání odmítl z procesních důvodů.
C. Řízení o přiměřenosti finančního vypořádání
18. Stěžovatelé podali ke Krajskému soudu žalobu na přezkoumání výše vypořádání poskytnutého hlavním akcionářem. Toto řízení dosud probíhá.
II.PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO a praxe
19. Příslušné vnitrostátní právo a praxe jsou uvedeny v rozsudku Soudu ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice, č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05, ze dne 15. října 2009, § 40‑70.
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
I.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 odst. 1 ÚMLUVY
20. Stěžovatelé namítají, že nemohli účinně napadnout usnesení o zrušení společnosti, neboť obchodní zákoník soudům neumožňoval věcně se zabývat jejich žalobou.
Odvolávají se přitom na článek 6 odst. 1 Úmluvy, který zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)“
21. Vláda tvrzení stěžovatelů popírá.
A. K přijatelnosti
22. Vláda tvrdí, že stížnost je nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, neboť byla podána předčasně.
Stěžovatelé tuto námitku vyvracejí.
Soud tuto námitku vlády zamítl již ve věci Minarik proti České republice, č. 46677/06, rozsudek ze dne 10. února 2011, § 19-24, a neshledává důvod, proč tak neučinit i v tomto případě.
23. Soud konstatuje, že tato stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy a že není dán ani jiný důvod její nepřijatelnosti. Je tedy třeba prohlásit ji za přijatelnou.
B. K odůvodněnosti
24. Stěžovatelé tvrdí, že české právní předpisy jim neumožňovaly napadnout usnesení o zrušení u soudu. Jsou přesvědčeni, že jejich stížnost vykazuje shodné znaky jako stížnost ve výše citované věci Kohlhofer a Minarik proti České republice, kdy Soud určil porušení článku 6 Úmluvy.
25. Vláda se domnívá, že projednávaná věc se od výše citované věci Kohlhofer a Minarik proti České republice v několika aspektech odlišuje, a to zejména proto, že po vynesení rozsudku v uvedené věci lze očekávat zásadní změnu vnitrostátní judikatury i legislativy. Vláda dále Soudu navrhuje, aby přehodnotil svůj závěr obsažený v rozsudku Kohlhofer a Minarik, neboť považuje za správnější odlišné stanovisko připojené k rozsudku ve zmíněné věci. Tvrdí, že omezení přístupu stěžovatelů k soudu bylo přiměřené a že akcie stěžovatelů představovaly majetkové právo peněžité povahy, které může být plně ochráněno v probíhajícím řízení o vyrovnání.
26. Soud konstatuje, že stanoviska a argumenty stran jsou prakticky stejné jako ve výše citované věci Minarik proti České republice, kdy Soud, obdobně jako ve shora citované věci Kohlhofer a Minarik proti České republice, konstatoval porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, a to z téhož důvodu, který je namítán u nyní projednávané stížnosti. Po posouzení všech relevantních okolností Soud nevidí žádný důvod, proč by měl v projednávané věci rozhodnout jinak. Došlo proto k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, pokud jde o nedostatečný přístup stěžovatelů k soudu ohledně tvrzení, že usnesení valné hromady o zrušení společnosti bylo nezákonné.
II.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 1 PROTOKOLU Č. 1
27. Stěžovatelé namítají, že usnesení o zrušení společnosti se rovnalo vyvlastnění akcií menšinových akcionářů, a tedy že se na ně vztahuje druhá věta článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Tvrdí, že toto ustanovení bylo porušeno, neboť zásah nebyl v souladu se zákonem, odporoval obecným zásadám mezinárodního práva, nebyl ve veřejném zájmu a nebyl přiměřený.
Článek 1 Protokolu č. 1 zní:
„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“
28. Vláda tvrdí, že námitky stěžovatelů podle tohoto ustanovení Úmluvy jsou nepřijatelné.
29. Soud konstatuje, že řízení o výši vypořádání, které má z hlediska článku 1 Protokolu č. 1 zásadní význam, stále probíhá.
30. Z uvedeného vyplývá, že tato část stížnosti je předčasná ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy (viz Kohlhofer a Minarik proti České republice, rozsudek cit. výše, § 112, a Minarik proti České republice, rozsudek cit. výše, § 35), a je proto třeba prohlásit ji za nepřijatelnou podle článku 35 odst. 4 Úmluvy.
III.K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
31. Článek 41 Úmluvy zní:
„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
32. Stěžovatelé požadují na nákladech řízení před Soudem částku 125 400 Kč.
33. Vláda se nedomnívá, že by tato částka byla nepřiměřená nebo že by nebyla řádně doložena.
34. Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení, pouze pokud prokáže, že náklady byly skutečně a nezbytně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. V projednávané věci Soud s ohledem na doklady, které má k dispozici, a na výše uvedená kritéria považuje za přiměřené přiznat částku 5 150 € za náklady a výdaje vynaložené stěžovateli v řízení před Soudem.
35. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1.prohlašuje stížnost na poli článku 6 odst. 1 za přijatelnou a v ostatním za nepřijatelnou;
2.rozhoduje, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy;
3.rozhoduje,
a)že žalovaný stát má stěžovatelům zaplatit ve lhůtě tří měsíců částku 5 150 € (pět tisíc jedno sto padesát eur) z titulu náhrady nákladů řízení a dále případnou částku daně, kterou lze stěžovatelům účtovat; tato částka bude převedena na koruny české podle kursu platného ke dni zaplacení;
b)že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 13. října 2011 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Stephen Phillips
Mark Villiger
zástupce tajemnice
předseda
Full & Egal Universal Law Academy