© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. září 2018 ve věcech č. 30491/17 a 31083/17 – Solska a Rybicka proti Polsku
Senát první sekce Soudu dospěl k jednomyslnému závěru, že vnitrostátní právní úprava v rozporu s článkem 8 Úmluvy neobsahovala dostatečné procesní záruky bránící svévoli při rozhodování státního zástupce o nařízení exhumace těl k účinnému vyšetření okolností letecké havárie, konkrétně nevyžadovala přezkum přiměřenosti takového opatření z hlediska jeho dopadů na soukromý a rodinný život stěžovatelek, jejichž manželé při pádu letounu zahynuli.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelky jsou pozůstalými manželkami dvou obětí havárie letadla, které v dubnu 2010 přepravovalo vrcholné představitele polského státu z Varšavy do Smolensku na území Ruska, aby tam mohli uctít památku obětí Katyňského masakru. Prvotní vyšetřování příčin havárie, kterou nikdo z pasažérů nepřežil, provedly ruské orgány. Jelikož se v několika případech potvrdilo, že se ruské vyšetřující úřady dopustily vážných pochybení (např. byla při identifikaci zaměněna těla obětí), která mohla nepříznivě ovlivnit i závěry o příčinách pádu letounu, bylo následně zahájeno vyšetřování i ze strany polského státního zastupitelství. Příslušný státní zástupce přitom nařídil exhumovat těla obětí, aby jejich pozůstatky mohl přezkoumat tým forenzních expertů a určit příčiny úmrtí.
Obě stěžovatelky brojily proti exhumaci ostatků svých zesnulých manželů prostřednictvím různých právních prostředků. Krajský soud přerušil řízení a předložil věc ústavnímu soudu, protože měl za to, že ustanovení trestního řádu, na jehož základě byla exhumace nařízena, může být protiústavní z důvodu absence opravného prostředku, o němž by rozhodoval nezávislý soud. Ústavní soud do doby vynesení rozsudku Soudu nerozhodl. Stěžovatelky se nadto občanskoprávní žalobou neúspěšně dožadovaly, aby byla pozastavena vykonatelnost rozhodnutí státního zástupce o nařízení exhumace těl. V květnu 2018 byla exhumace těl skutečně provedena.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Tvrzené porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelky poukazovaly na to, že exhumace ostatků jejich manželů bez jejich souhlasu a při absenci přezkumu rozhodnutí státního zástupce představovala svévolný zásah do jejich práv podle článku 8 Úmluvy.
a)K přijatelnosti
Polská vláda vznesla námitku nepřijatelnosti stížnosti z důvodu nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy. V této souvislosti poukazovala na to, že ústavní soud dosud ve věci nerozhodl. Soud tuto námitku zamítl, když naznal, že ústavní stížnost za okolností projednávané věci nebyla účinným prostředkem nápravy, jelikož neměla odkladné účinky. Bez ohledu na probíhající řízení před ústavním soudem tak došlo k exhumaci těl manželů obou stěžovatelek.
b) K odůvodněnosti
Soud se nejprve zabýval otázkou, zda posuzovaná věc spadá do věcného rozsahu článku 8 Úmluvy. Obě strany se sice shodovaly v tom, že dané ustanovení je na projednávanou věc použitelné, nicméně bylo třeba vyjasnit, zda byl v sázce jen soukromý, nebo i rodinný život stěžovatelek. Soud uvedl, že práva zaručená tímto ustanovením se týkají především vztahů mezi živými lidmi. Není však vyloučeno, že se mohou vztahovat i na některé situace po smrti (viz např. Płoski proti Polsku, č. 26761/95, rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, § 32, kde nebylo vězni umožněno zúčastnit se pohřbu příbuzného; Elli Poluhas Dödsbo proti Švédsku, č. 61564/00, rozsudek ze dne 17. ledna 2006, § 24, který se týkal odmítnutí předat urnu s ostatky manžela stěžovatelky; Sabanchiiyeva a ostatní proti Rusku, č. 38450/05, rozsudek ze dne 6. června 2013, § 122–123, v němž šlo o nenavrácení těla příbuzného, údajného teroristy, a jeho pohřbení na neznámém místě). Článek 8 Úmluvy se tak vztahuje i na některé otázky, které se týkají způsobu, jakým bylo naloženo s pozůstatky příbuzných stěžovatelů a na omezení jejich možnosti zúčastnit se pohřbu. Ve všech těchto případech přitom Soud vyslovil, že došlo k zásahu nejen do soukromého, ale i do rodinného života stěžovatelů. Dle Soudu lze ve světle uvedeného považovat i exhumaci ostatků proti vůli pozůstalých za zásah do těchto práv.
Jakýkoliv zásah lze v souladu s druhým odstavcem článku 8 Úmluvy považovat za přípustný pouze za předpokladu, že byl stanoven zákonem, sledoval přinejmenším jeden z legitimních cílů, jejichž výčet je v daném ustanovení obsažen, a byl v demokratické společnosti nezbytný. Soud se proto dále zabýval tím, zda byl zásah v souladu se zákonem. Připomněl, že z požadavku zákonnosti vyplývá, že zásah musí mít jak základ ve vnitrostátním právním předpisu, tak splňovat určité požadavky z hlediska své kvality. Právní úprava, o niž je zásah opřen, musí být dostupná, předvídatelná a musí v souladu se zásadami materiálně pojímaného právního státu poskytovat dostatečné záruky proti svévoli (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 95). Na poli článku 8 Úmluvy Soud v minulosti dovodil, že pouze soudní nebo jiný nezávislý přezkum opatření, které zasahuje do práva na respektování soukromého a rodinného života, skýtá dostatečné záruky před svévolným výkonem pravomocí ze strany orgánů výkonné moci (Polyakova a ostatní proti Rusku, č. 35090/09, rozsudek ze dne 7. března 2017, § 116–117).
Tyto obecné zásady posléze Soud vztáhl na okolnosti projednávané věci. Soud předně naznal, že vnitrostátní orgány byly nuceny hledat spravedlivou rovnováhu mezi dvěma vzájemně protichůdnými povinnostmi. Na straně jedné byl stát na základě článku 2 Úmluvy povinen provést účinné vyšetření okolností, za nichž došlo k úmrtí obětí letecké havárie. Z ustálené judikatury přitom plyne, že má-li být vyšetřování účinné, musí být provedeny veškeré rozumné kroky k zajištění možných důkazů. Dané ustanovení tak za určitých okolností může vyžadovat i provedení exhumace těl zemřelých osob (srov. Tagayeva a ostatní proti Rusku, č. 26562/07 a další, rozsudek ze dne 13. dubna 2017, § 509). Současně je třeba brát zřetel na soukromý a rodinný život pozůstalých příbuzných ve smyslu článku 8 Úmluvy. Dle Soudu mohou existovat situace, kdy je v kolizi těchto práv namístě upřednostnit zájem na provedení účinného vyšetřování. Závěr o tom však lze učinit až s přihlédnutím k okolnostem jednotlivých případů.
V dané věci pozornosti Soudu neušlo, že zatímco jiná rozhodnutí státního zástupce podléhala následné soudní kontrole, trestní řád nepřipouštěl nezávislý přezkum rozhodnutí o nařízení exhumace. Právní úprava přitom nepožadovala, aby státní zástupce vyvinul úsilí sladit tyto zájmy a zvážil, zda je dané opatření přiměřené ve vztahu ke sledovanému cíli, popř. zda neexistují jiné prostředky, jimiž by bylo možné dosáhnout téhož účelu při menší intenzitě zásahu do soukromého a rodinného života dotčených osob. Tím, že právní úprava ponechávala v rukou státního zástupce ničím neomezenou pravomoc exhumaci nařídit, aniž by vyžadovala zkoumání přiměřenosti takového opatření z hlediska práv dotčených osob, neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli. K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo.
III.Oddělené stanovisko
Soudce Eicke v souhlasném stanovisku považoval za nepříhodné zakládat argumentaci na vyvažování práva na respektování soukromého a rodinného života s povinností státu vést účinné vyšetřování dle článku 2 Úmluvy. V tomto ohledu upozornil, že k tragédii, která stojí na pozadí případu, došlo na území Ruska. Z hlediska závazků plynoucích z daného ustanovení tak byly povinny provést účinné vyšetřování tamní úřady, nikoliv jejich polské protějšky. Jelikož k neštěstí došlo mimo jurisdikci polských orgánů ve smyslu článku 1 Úmluvy, neměla se většina vůbec uchýlit k odůvodnění, které odpovídá argumentaci žalované vlády, totiž že exhumace těl byla vyvolána potřebou dostát pozitivním povinnostem plynoucím z článku 2 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy