© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 3. září 2015 ve věci č. 22588/08 – Sõro proti Estonsku
Senát první sekce Soudu rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že zveřejněním informace o tom, že stěžovatel v průběhu sovětské okupace pracoval jako řidič pro estonskou pobočku KGB, 13 let poté, co Estonsko znovu nabylo nezávislost, došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 6 000 eur.
I.Skutkové okolnosti
V období, kdy bylo Estonsko okupováno sovětskými vojsky (konkrétně v rozmezí let 1980–1991) stěžovatel pracoval jako řidič pro estonskou pobočku sovětské KGB. V roce 1995 nabyl účinnosti zákon o zveřejňování seznamů příslušníků a spolupracovníků bezpečnostních složek, rozvědky a kontrarozvědky okupačních armád (dále jen „předmětný zákon“), podle něhož měly být registrovány všechny osoby, které sloužily u bezpečnostních složek nebo ve zpravodajských službách okupačních vojsk nebo s nimi spolupracovaly. Údaje o této spolupráci měly být následně zveřejněny, ledaže se do jednoho roku od účinnosti předmětného zákona dotčené osoby doznaly k těmto skutečnostem před Úřadem vnitřní bezpečnosti. Dotčené osoby měly následně právo na přístup k dokumentům prokazujícím jejich spojení s bezpečnostními složkami nebo zpravodajskými službami a také právo napadnout pravdivost těchto informací opravnými prostředky u Úřadu vnitřní bezpečnosti nebo u soudu. V roce 2004 byl stěžovatel seznámen Úřadem vnitřní bezpečnosti se skutečností, že spadá pod režim předmětného zákona, a informace o tom, že v minulosti pracoval pro KGB jako řidič, bude zveřejněna. Stěžovatel nerozporoval pravdivost těchto informací, a tyto byly tudíž v červnu 2004 zveřejněny v příloze sbírky zákonů, a to jak v její tištěné, tak v elektronické verzi na internetu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že zveřejněním informace o tom, že pracoval jako řidič pro KGB, došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života dle článku 8 Úmluvy.
Soud nejprve konstatoval, že v projednávané věci se skutečně jednalo o zásah do práva stěžovatele na ochranu jeho soukromého života, neboť zveřejněné informace obsahovaly údaje o jeho dřívějším osobním životě a jejich zpřístupněním veřejnosti došlo navíc k zásahu do jeho dobré pověsti (Sidabras a Džiautas proti Litvě, č. 55480/00 a č. 59330/00, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 42–50).
Musel tudíž posoudit, zda byl tento zásah odůvodněný z hlediska druhého odstavce daného ustanovení Úmluvy. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o splnění kritéria zákonnosti zásahu. Soud dále konstatoval, že zásah byl součástí opatření směřujících k zajištění transparentnosti, očisty a smíru ve společnosti, včetně snahy o vyloučení možných bezpečnostních rizik, a sledoval tudíž legitimní cíl, konkrétně ochranu národní a veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a ochranu práv a svobod druhých.
Ohledně kritéria nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud poznamenal, že mezi státy Rady Evropy neexistuje jednotný přístup, pokud jde o opatření přijímaná s cílem vypořádat se s dědictvím bývalých komunistických totalitních režimů (např. Matyjek proti Polsku, č. 38184/03, rozhodnutí ze dne 30. května 2006, § 36). Ohledně přiměřenosti předmětného zásahu Soud především odkázal na svou dřívější judikaturu, v níž opakovaně podrobil obdobná opatření kritice stran jejich nedostatečné individualizace, resp. přílišné paušálnosti (např. Ādamsons proti Lotyšsku, č. 3669/03, rozsudek ze dne 24. června 2008, § 125; či Žičkus proti Litvě, č. 26652/02, rozsudek ze dne 7. dubna 2009, § 33). Tyto závěry pak Soud vztáhl také na projednávanou věc. Poukázal na skutečnost, že předmětný zákon vůbec nerozlišoval odlišnou míru účasti bývalých zaměstnanců KGB na její činnosti. Soud sice uznal, že stěžovatel byl na základě zákonem stanoveného postupu předem informován o zveřejnění informací a měl též k dispozici procesní prostředky, jimiž mohl brojit proti jejich nepravdivosti, avšak předmětný zákon zcela postrádal úpravu postupu pro přezkoumání míry zapojení bývalých zaměstnanců KGB do její činnosti, jež by státním orgánům umožnila diferencovat volbu použitých prostředků s ohledem na posouzení nebezpečí, které by mohly dotčené osoby představovat. Soud v tomto směru především nebyl přesvědčen o tom, že by cíle, které stát sledoval při přijetí předmětného zákona, zcela ospravedlňovaly zveřejňování informací o všech bývalých zaměstnancích bezpečnostních služeb bez ohledu na jimi zastávané funkce.
Soud dále v rámci posouzení přiměřenosti předmětného zásahu považoval za významné, že předmětný zákon sice nabyl účinnosti tři a půl roku poté, co Estonsko znovu nabylo nezávislost, avšak zveřejňování informací o bývalých zaměstnancích bezpečnostních služeb probíhalo ještě řadu let poté – u stěžovatele k tomu došlo až v roce 2004, tj. téměř 13 let vyhlášení nezávislosti. Nebezpečí, které mohli bývalí příslušníci KGB v počátcích transformace představovat pro nově se rodící demokratický stát, se přitom v průběhu času podstatně snížilo. Z dostupného spisového materiálu navíc Soud nezjistil žádné důkazy o tom, zda se státní orgány vůbec zabývaly možným nebezpečím, které v době zveřejnění předmětné informace stěžovatel představoval. Předmětný zákon pro stěžovatele sice nepředstavoval překážku v přístupu k zaměstnání, avšak jeho tvrzení, že se po zveřejnění předmětných informací stal cílem slovních útoků svých kolegů, a byl proto nucen stávající zaměstnání opustit, svědčí o závažnosti zásahu do jeho práva na ochranu soukromého života. Ve světle výše nastíněných úvah proto Soud dospěl k závěru, že předmětný zásah byl nepřiměřený vzhledem k jím sledovaným cílům. K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo.
III.Oddělená stanoviska
Soudce Pinto de Albuquerque ve svém souhlasném stanovisku vyjádřil souhlas s výrokem většiny, avšak zdůraznil, že Soud měl přistoupit k zevrubnému přezkumu osobního a časového rozsahu a procesních a institucionálních záruk předmětného zákona v kontextu posledního vývoje v oblasti mezinárodního práva lidských práv a zejména se měl více zabývat novou otázkou, kterou projednávaná věc nastoluje, totiž užití internetu jako prostředku v lustračním procesu.
Soudci Hajiyev, soudkyně Laffranque a soudce Dedov ve svém společném nesouhlasném stanovisku odmítli názor většiny, že v projednávané věci došlo k porušení článku 8 Úmluvy, a to především proto, že předmětná informace byla zveřejněna až po uplynutí lhůty, v níž se stěžovatel mohl dobrovolně ke svému dřívějšímu působení v pozici řidiče KGB přiznat, což z vlastní vůle neučinil. Odůvodnění většiny pak považovali za nedostatečné také proto, že nevzalo dostatečně v úvahu (i) účel, k jehož realizaci předmětný zákon směřoval, (ii) šíři prostoru pro uvážení, kterou státy požívají při transformaci z totalitního k demokratickému režimu, (iii) závěry plynoucí z přechozí judikatury, podle níž požadavek individualizace není nezbytnou podmínkou souladu přezkoumávaného opatření s Úmluvou, jestliže je opatření – i přes jistou míru paušálnosti – přiměřené a nediskriminační, (iv) kontext ostatních legislativních opatření, jež umožňovala v určité míře postup orgánů individualizovat, a (v) procesní i hmotněprávní záruky směřující k vyloučení nepřiměřené tvrdosti a svévole při uplatňování předmětného zákona.
Full & Egal Universal Law Academy