© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 22. března 2016 ve věci č. 70434/12 – Sousa Goucha proti Portugalsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutí vnitrostátních soudů trestně stíhat moderátora televizního zábavného pořadu, dramaturgy a televizní společnost za vtip spočívající v zařazení stěžovatele na seznam moderátorů ženského pohlaví z důvodu jeho homosexuální orientace, nebylo porušením jeho práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy, jakož ani v rozporu se zákazem diskriminace podle článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V rámci živé televizní talk show v nočních hodinách položil moderátor pořadu hostům soutěžní otázku: „Kdo je nejlepší televizní moderátorka v Portugalsku?“. Na výběr byla tři ženská jména a jméno stěžovatele, přičemž správná odpověď na otázku bylo jméno stěžovatele.
Stěžovatel podal vůči příslušné státem vlastněné televizní stanici, produkční společnosti, moderátorovi a dramaturgům pořadu trestní oznámení pro trestný čin pomluvy a urážky. V březnu 2011 státní zástupce trestní řízení zastavil, a stěžovatel proto následně využil institutu soukromé obžaloby. Vyšetřující soudce však v červnu 2011 řízení opět zastavil s tím, že jednak nebylo úmyslem žalovaných stěžovatele urazit, jednak si takového následku svého jednání ani nemohli být vědomi. Stěžovatel byl podle soudu veřejně známou osobou a bylo také obecně známo, že chování stěžovatele vykazovalo znaky jinak připisované ženskému pohlaví, stěžovatel nosil barevné oblečení, často se vyskytoval v televizních pořadech pro ženy a v nedávné době navíc svou homosexualitu veřejně přiznal. Odvolací soud v dubnu 2012 prvoinstanční rozhodnutí potvrdil s tím, že za urážku na cti jedince by nemělo být považováno cokoli, co za urážku považuje tento jedinec, nýbrž to, co je podle „většiny rozumných lidí“ útokem na společenské a individuální hodnoty úcty. S ohledem na celkový kontext příslušného televizního pořadu lze možná předmětné jednání považovat za neetické, nikoli však dosahující závažnosti požadované trestněprávní ochranou cti a uznání.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel před Soudem namítal, že odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních soudů byla s ohledem na jeho homosexuální orientaci diskriminační.
Podle Soudu bylo třeba posoudit stížnost nejdřív z pohledu práva na ochranu soukromého života zaručeného článkem 8 Úmluvy samostatně a poté rovněž ve spojení s článkem 14 zakazujícím diskriminaci v právech či svobodách přiznaných Úmluvou.
A. K přijatelnosti stížnosti
Soud úvodem připomněl, že k použitelnosti článku 8 Úmluvy je nezbytné, aby útok na pověst jedince dosáhl určité závažnosti (Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7 února 2012, § 83). Sexuální orientace představuje niterní součást lidské identity, přičemž společně se samotným pohlavím jde o dvě distinktivní a intimní charakteristiky člověka. Celá škála případů projednávaných Soudem v minulosti svědčí o důležitosti, kterou jednotlivci přisuzují právě své genderové identitě (např. Grant proti Spojenému království, č. 32570/03, rozsudek ze dne 23. května 2006, nebo L. proti Litvě, č. 27527/03, rozsudek ze dne 11. září 2007). Jakákoliv záměna mezi uvedenými charakteristikami jedince se proto bude vždy dotýkat jeho intimity a dosahovat závažnosti potřebné k použití článku 8 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud zdůraznil, že stát má nejen negativní povinnost zdržet se zásahů do práv jednotlivců chráněných článkem 8 Úmluvy, ale rovněž pozitivní povinnosti spočívající v přijetí opatření za účelem zajištění respektování soukromého a rodinného života. Skutečnost, že je určitá osoba veřejně známá (včetně osob vykonávajících veřejné funkce), neopravňuje média porušovat profesionální a etické zásady, kterým musí podléhat jejich aktivity a nelegitimizuje zásahy médií do soukromého života těchto osob [Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 97]. V případech obdobných projednávané věci, kdy k tvrzenému porušení práv chráněných článkem 8 Úmluvy došlo v důsledku výkonu svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy, je nezbytné jednotlivé zájmy citlivě vyvážit. Ačkoli mezi právy chráněnými dvěma uvedenými ustanoveními Úmluvy neexistuje jakákoli hierarchie (Timciuc proti Rumunsku, č. 28999/03, rozhodnutí ze dne 12. října 2010, § 144), svoboda projevu dle Soudu hraje v demokratické společnosti založené na pluralismu a toleranci zásadní roli. Soud v této souvislosti zdůraznil, že vedle myšlenek obecně pozitivně přijímaných se tato svoboda vztahuje i na výroky urážlivé, šokující i pobuřující. Omezení vyplývající z druhého odstavce článku 10 Úmluvy musí být proto vykládány restriktivně a důvody pro zásahy do svobody projevu musí být přesvědčivé. Státy v daném ohledu disponují určitým prostorem pro uvážení, přičemž provedou-li státní orgány vyvažování mezi zmíněnými právy tak, jak žádají kritéria vyplývající z judikatury Soudu, Soud může jejich závěry nahrazovat vlastními pouze z velmi vážných důvodů (Axel Springer AG proti Německu, cit. výše, § 85–88).
V projednávané věci nebyl předmětem sporu výsledek občanskoprávního řízení, ale odmítnutí státních orgánů vést trestní řízení. Ve světle předchozí judikatury Soudu lze přitom stěžovatele považovat za „veřejně známou osobu“, přičemž tato okolnost také ovlivňovala rozsah ochrany jeho soukromého života (Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015, § 117–123). S ohledem na důležité postavení humoru a satiry ve veřejné debatě je navíc podle Soudu vždy nezbytné posuzovat zásahy do příslušných práv umělců s vysokou opatrností. V souvislosti se satirou Soud odkázal na kritérium tzv. „rozumného čtenáře“ (Nikowitz a Verlagsgruppe News GmbH proti Rakousku, č. 5266/03, rozsudek ze dne 22. února 2007, § 24–26) a připomněl zvláštní ochranu, kterou satiře přiznává Soudní dvůr Evropské unie [Deckmyn proti Vandersteen (věc C-201/13, rozsudek ze dne 3. září 2014)].
Na druhou stranu, v projednávané věci nebyl předmětný vtip na rozdíl od jiných případů součástí debaty ve veřejném zájmu (např. A. proti Norsku, č. 28070/06, rozsudek ze dne 9. dubna 2009). K rozhodnutí o tom, že dané jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu pomluvy, vnitrostátní soudy dospěly především na základě argumentu, podle kterého běžný divák nemohl vtip vnímat jako pomluvu, když se předmětný vtip zakládal na charakteristice stěžovatele, jeho chování a způsobu jeho vyjadřování. Vzaly v úvahu kontext, zejména potom povahu příslušné televizní show a jejího humoru, skutečnost, že stěžovatel je veřejně známá osoba a nakonec i to, že absentoval záměr urazit stěžovatele z důvodu jeho sexuální orientace. Soudy tak přesvědčivě odůvodnily potřebu nadřadit svobodu projevu nad ochranu pověsti stěžovatele a nastolily spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými dotčenými zájmy. S ohledem na prostor pro uvážení, kterým vnitrostátní soudy v dané věci disponovaly, proto k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.
C.K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Soud nejprve připomněl akcesorickou povahu článku 14 Úmluvy a zdůraznil, že aby bylo toto ustanovení použitelné, nemusí nutně dojít k porušení jiného ustanovení Úmluvy; postačí, spadají-li skutkové okolnosti alespoň do obecného pole působnosti jednoho z práv či svobod chráněných Úmluvou. Takový stav považoval Soud v daném případě za prokázaný a zbývalo posoudit, zda stěžovatelova sexuální orientace byla zásadním faktorem pro odmítnutí vést trestní řízení. Podotknul, že soudy ve svých rozhodnutích poukázaly na skutečnost, že stěžovatel dříve svou homosexualitu veřejně přiznal, oblékal se „barevně“ a moderoval televizní pořady sledované ženami. Pokud stěžovatel svou sexuální orientaci dříve přiznal, bylo by pro vnitrostátní soudy obtížné na tuto skutečnost nepoukázat. Jejich komentáře stran vnějšího chování stěžovatele byly potom sice diskutabilní a nadbytečné, neměly však vliv na jejich konečné závěry, které přihlédly zejména k důležitosti svobody projevu a ke skutečnosti, že nebylo úmyslem moderátora ani dalších odpovědných osob stěžovatele urazit. Nebylo proto možné se domnívat, že pokud by stěžovatel nebyl homosexuál, dospěly by soudy k jinému závěru (a contrario, Salgueiro da Silva Mouta proti Portugalsku, č. 33290/96, rozsudek ze dne 21. prosince 1999, § 34–36). K porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy