© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 27. listopadu 2012 ve věci č. 29713/05
Stamose proti Bulharsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že rozhodnutím o zákazu vycestování vydaným na zákonném základě, ale bez posouzení, zda přijetí takového opatření bylo v individuálním případě „nezbytné v demokratické společnosti“, byla porušena svoboda opustit vlastní zemi podle čl. 2 Protokolu č. 4. S ohledem na skutečnost, že předmětem následného soudního přezkumu nebyla otázka, zda zásah do práva stěžovatele byl proveden za podmínek stanovených v čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4, Soud nepovažoval takové řízení za „účinný prostředek nápravy“, a proto byl porušen i čl. 13 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel přicestoval do USA v roce 1998 na základě víza uděleného za účelem studia. Svého studia nicméně zanechal a věnoval se výdělečné činnosti. Imigrační orgány USA dospěly k závěru, že stěžovatel výkonem zaměstnání porušil podmínky pobytu vyplývající z jemu uděleného druhu víza a zahájily v lednu 2000 se stěžovatelem řízení o vyhoštění. Stěžovatel byl vyhoštěn do Bulharska v říjnu 2003. Po jeho návratu mu byl rozhodnutím ministerstva vnitra uložen zákaz vycestování z území Bulharska (s platností po dobu dvou let) a příslušným orgánům bylo uloženo, aby stěžovateli odebraly cestovní pas.
Stěžovatel napadl výše uvedené rozhodnutí soudní žalobou, v níž tvrdil, že správní orgány při svém rozhodování nezohlednily jeho osobní situaci. Městský soud v Sofii žalobu v květnu 2004 zamítl s odůvodněním, že správní orgány vzaly při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti, konkrétně vyhoštění stěžovatele z USA a skutečnost, že o tom byly bulharské státní orgány informovány. Důvody vyhoštění a okolnosti osobního života stěžovatele nebyly podle názoru soudu relevantní stejně jako možnost stěžovatele získat nové vízum ke vstupu na území USA. Podle názoru soudu bylo rozhodnutí v souladu s účelem zákona, který brání ve vycestování bulharským občanům, již při svém pobytu v zahraničí porušují tamní imigrační předpisy.
Stěžovatel proti rozhodnutí soudu podal kasační stížnost k bulharskému Nejvyššímu správnímu soudu, který však rozhodnutí podřízeného soudu potvrdil, jelikož podle jeho ustálené judikatury bylo předmětné opatření ukládáno v rámci správního uvážení příslušného správního orgánu a výsledné rozhodnutí nebylo soudně přezkoumatelné. Soudy se v souvislosti s vydaným rozhodnutím o zákazu vycestování mohly zabývat pouze otázkou, zda před vydáním tohoto rozhodnutí bylo jiným státem vydáno a vykonáno rozhodnutí o vyhoštění bulharského občana.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 2 Protokolu č. 4
Soud konstatoval, že stížnost otevírá novou otázku, jíž se Soud dosud neměl příležitost zabývat, jmenovitě uložení zákazu vycestování s cílem zabránit porušování vnitrostátních či zahraničních imigračních předpisů. Soud se dříve zabýval zákazy vycestování ukládanými z jiných důvodů (např. probíhajícího trestního řízení, výkonu uloženého trestu, nenahrazení škody způsobené trestným činem, probíhajícího insolvenčního řízení, nezaplaceného celního či daňového dluhu nebo pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, nesplnění základní vojenské služby, duševní choroby bez zajištění odpovídající zdravotní péče v zemi určení, existence soudního rozhodnutí zakazujícího vycestování nezletilých dětí do zahraničí).
Soud dospěl k závěru, že uložený zákaz vycestování bezpochyby představoval zásah do svobody zaručené v čl. 2 Protokolu č. 4 a byl přijat v souladu se zákonem. Možnost uložení zákazu vycestování byla do bulharské vnitrostátní úpravy zavedena s cílem zabránit vlastním občanům v porušování imigračních předpisů dalších států a tak snížit pravděpodobnost, že občané Bulharska budou podléhat přísnějším vízovému režimu, případně že jim bude odmítán vstup na území dalších států. Soud nepovažoval za nutné posoudit soulad tohoto cíle s čl. 2 Protokolu č. 4, neboť dospěl k závěru, že zákaz vycestování není „nezbytný v demokratické společnosti“.
V projednávaném případě Soud nepovažoval za klíčovou délku trvání daného omezení (2 roky), kterou označil za nepříliš dlouhou. Zásadní pro posouzení přiměřenosti však bylo, že stěžovateli bylo zabráněno vycestovat do jakéhokoli dalšího státu, přestože porušil imigrační předpisy pouze v jedné konkrétní zemi. Takové paušální a nerozlišující opatření nelze dle Soudu považovat za přiměřené. V této souvislosti Soud uvedl, že obvyklým důsledkem porušení imigračních předpisů je pro cizince vyhoštění a uložení zákazu pobytu (státem, jehož předpisy porušil). Postup Bulharska, které ač nebylo přímo dotčeno porušením imigračních předpisů ze strany stěžovatele v jiném státě, zakázalo svému občanovi vycestovat do jakéhokoli jiného státu na dobu dvou let, označil Soud za drakonický. Rovněž zdůraznil, že bulharské správní orgány při rozhodování o uložení takového opatření nijak nezohlednily individuální okolnosti případu a ty nebyly předmětem přezkumu ani ze strany soudů. Skutečnost, že Bulharsko v daném období čelilo z důvodu velkého počtu svých občanů, kteří odcházeli do zahraničí, jistému tlaku, zejména ze strany členských států Evropské unie, a přijetí předmětného zákona bylo nakonec jedním z důvodů pro zmírnění vízové politiky Evropské unie vůči Bulharsku, není z pohledu čl. 2 Protokolu č. 4 dostatečným odůvodněním.
Soud proto uzavřel, že ačkoliv za určitých závažných okolností by mohlo být obdobné opatření spočívající v zákazu vycestování uložené občanovi příslušné země v návaznosti na porušení imigračních předpisů v jiném státě považováno za opodstatněné, nelze automatické ukládání takového opatření, bez ohledu na individuální okolnosti případu, pokládat za nezbytné v demokratické společnosti.
b) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud poznamenal, že bulharské soudy nebyly dle tehdejší vnitrostátní judikatury oprávněné přezkoumat správní uvážení týkající se potřebnosti přijatého opatření a jeho přiměřenosti, což stěžovatel především napadal a co představuje stěžejní bod při hodnocení souladu daného opatření s čl. 2 Protokolu č. 4. Soud proto uzavřel, že řízení, ve kterém nemohou být předmětem přezkumu otázky relevantní pro posouzení oprávněnosti zásahu do práva přiznaného Úmluvou, nelze považovat za účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, který tudíž byl porušen.
Full & Egal Universal Law Academy