© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 3. listopadu 2015 ve věci č. 48053/11 – Stankiewicz a ostatní proti Polsku (č. 2)
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že došlo k porušení práva na svobodu projevu stěžovatelů, novináře a šéfredaktora celostátního deníku, když je vnitrostátní soudy shledaly odpovědnými za neoprávněný zásah do osobnostních práv publikací článků věnujících se změnám daňového zákona vedoucím k obtížnějšímu daňovému postihu aktivit souvisejících s organizovaným zločinem.
I.Skutkové okolnosti
První stěžovatel byl novinář deníku Rzeczpospolita, druhý stěžovatel šéfredaktorem tohoto deníku. Třetí stěžovatel byla obchodní společnost vlastnící uvedený deník. První stěžovatel napsal v září 2005 tři články o legislativním procesu vedoucím ke změně daňového zákona, na základě které došlo v daňovém řízení k zásadnímu omezení možnosti použití důkazů získaných v probíhajícím trestním řízení. Články se též věnovaly roli D. S., bývalé státní zaměstnankyně a uznávané odbornice na daňové právo, v legislativním procesu, přičemž vycházely ze záznamů zasedání parlamentního finančního podvýboru, kde D. S. působila jako poradce, a z rozhovorů s poslancem Parlamentu, který zmíněnému podvýboru předsedal, se státním zástupcem, D. S. a nejmenovaným členem vlády. Podle článků mj. změna, kterou D. S. navrhla, znesnadnila stíhání tzv. benzínové mafie. Podle článku mohla změna zákona prodloužit účinné vyšetřování daňových úniků správcem daně až do doby, než soudy s konečnou platností rozhodnou v souvisejícím trestním řízení. Jeden z článků, nazvaný "Mafie daně neplatí", obsahoval vyjádření D. S. a její fotografii.
V říjnu 2005 podala D. S. žalobu na ochranu osobnosti, příslušný krajský soud ji však v srpnu 2007 zamítl s tím, že dobrovolně vstoupila do veřejné sféry a musí proto respektovat, že novináři se budou vyjadřovat k jejímu jednání. Současně dospěl soud k závěru, že informace v článcích byly pravdivé a řádně podložené a stěžovatelé měli rovněž právo zveřejnit fotografii D. S. jakožto veřejně činné osoby. Odvolací soud však dospěl k jinému názoru, uložil stěžovatelům povinnost omluvit se D. S. a zaplatit na dobročinné účely 20 000 polských zlotých. Podle odvolacího soudu stěžovatelé, zejména prostřednictvím názvů článků a některých výroků, vyvolali ve čtenářích mylný pocit, že D. S. byla zodpovědná za negativní důsledky změny zákona. Nejvyšší soud následně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, odvolací soud nicméně žalobě opět vyhověl. Zopakoval, že některá prohlášení nebyla pravdivá, když mj. stěžovatelka vzhledem k tomu, že byla pouze poradkyní podvýboru, nemohla změnit právní úpravu. Stěžovatelé zveřejněním její fotografie navíc výrazně posílili představu, že D. S. byla odpovědnou za znesnadnění spolupráce mezi státním zastupitelstvím a správci daně. Nejvyšší soud ještě rozsudek odvolacího soudu změnil, avšak tentokrát již jen ve znění omluvy.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Soud se nejdříve zabýval tím, zda zásah do svobody projevu stěžovatelů odpovídal "naléhavé společenské potřebě", aby mohl být označen za nezbytný v demokratické společnosti. Soud zdůraznil, že jakkoli musí tisk respektovat určité hranice, zejména ve vztahu k pověsti a právům jiných osob, jeho povinností v demokratické společnosti je šířit informace a myšlenky o záležitostech ve veřejném zájmu (Jersild proti Dánsku, č. 15890/89, rozsudek ze dne 23. září 1994, § 31). Dále Soud uvedl, že svoboda projevu novinářů počítá s určitou mírou přehánění a provokace (Prager a Oberschlick proti Rakousku, č. 15974/90, rozsudek ze dne 26. dubna 1995, § 38), přičemž v případech obdobných projednávané věci je prostor státu pro uvážení omezen zájmem demokratické společnosti na tom, aby tisk vykonával svou úlohu „hlídacího psa ve veřejných otázkách“ (Goodwin proti Spojenému království, č. 17488/90, rozsudek velkého senátu ze dne 27. března 1996, § 39). Článek 10 odst. 2 Úmluvy tak umožňuje pouze malý prostor pro omezení svobody projevu v otázkách veřejného zájmu [Sürek proti Turecku (č. 1), č. 26682/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 61].
Pokud jde o kritéria Soudu pro nalezení rovnováhy mezi svobodou projevu a právem na respektování soukromého života, je třeba posoudit, zda jde o sdělení, které má přispět do diskuze ve veřejném zájmu, jak známá je dotyčná osoba, jaký je předmět sdělení, jak byly získány předmětné informace a zda jsou věrohodné [Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu 7. února 2012, § 89–95, a Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 109–113]. Úkolem Soudu není nahradit postup vnitrostátních orgánů, nýbrž přezkoumat, zda jsou jejich rozhodnutí ve světle všech okolností případu v souladu s článkem 10 Úmluvy (Fressoz a Roire proti Francii, č. 29183/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 45).
V projednávané věci dle Soudu nebylo sporu o tom, že došlo k zásahu do svobody projevu stěžovatelů ani o tom, že daný zásah sledoval legitimní cíl uvedený v čl. 10 odst. 2 Úmluvy spočívající v ochraně pověsti a práv jiných osob. Bylo tak třeba toliko posoudit, zda byl namítaný zásah nezbytný v demokratické společnosti. Dle Soudu se v projednávané věci jednalo o články s tématem veřejného zájmu, neboť se věnovaly novele daňového zákona. První článek neobsahoval jméno D. S. a věnoval se novele daňového zákona a jejím důsledkům. Ve druhém článku byla D. S. toliko citována, když vysvětlovala záměry návrhu finančního podvýboru. Třetí článek se zaměřil na možné důsledky nového znění zákona a kritizoval lehkost, s jakou pozměňovací návrh externího odborníka jednoduše získal podporu předsedy podvýboru a prošel jako změna zákona.
Soud připomněl, že při posuzování nezbytnosti zásahu je nutné zhodnotit, jakým způsobem se příslušné vnitrostátní orgány případem zabývaly, a zda aplikovaly příslušné vnitrostátní právní normy v souladu se zásadami obsaženými v článku 10 Úmluvy. Soud sice sdílel kritiku nejvyššího soudu týkající se titulků článků, které mohly vyvolávat dojem o existenci tajné dohody mezi organizovaným zločinem a D. S. Nadsazenost názvů článků byla nicméně vyvážena postupem, jakým stěžovatelé podali další informace. Uvedli, že D. S. jako externí expert navrhla změnu daňového zákona. Vycházeli ze zápisů ze zasedání parlamentních podvýborů, citovali rozhovory s veřejně známými osobnostmi, státními zástupci a poslanci, přičemž názor, že změna daňového zákona prospěla benzínové mafii, vyslovil státní zástupce. Rovněž vycházeli z rozhovoru s D. S. a výslovně citovali části jejího vyjádření. Soud proto dospěl k závěru, že při sběru materiálu a prezentaci faktů stěžovatelé postupovali s náležitou péčí. Soud zdůraznil, že D. S. byla vzhledem ke svému pracovnímu postavení osobností veřejného života a uvedené články nebyly osobním útokem na ni, ani na její soukromý život. Vnitrostátní soudy přitom tuto skutečnost nezohlednily. Stejně tak pominuly, že u veřejného činitele je hranice přípustnosti veřejné kritiky širší (Axel Springer AG proti Německu, cit. výše, § 91) a že se jednalo o téma ve veřejném zájmu. Nepřihlédly k roli tisku, jako „hlídacího psa ve veřejných záležitostech“ a neprovedly dostatečně pečlivé vyvažování práva šířit informace na straně jedné a ochrany pověsti nebo práv jiných na straně druhé (např. Błaja News Sp. z o.o. proti Polsku, č. 59545/10, rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, § 64).
S ohledem na výše uvedené Soud uzavřel, že důvody zásahu do svobody projevu stěžovatelů, které uvedly vnitrostátní soudy, nelze považovat za relevantní a dostatečné. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy