© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 19. září 2013 ve věci č. 23160/09
Stojanović proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že vnitrostátní soudy připsaly stěžovateli odpovědnost za vyjádření, která neformuloval, došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 500 eur.
(i) Okolnosti případu
V dubnu 1997 publikoval týdeník Imperijal dva články, které citovaly stěžovatele, jenž byl v dané době aktivním politikem. Jedním z článků byl rozhovor se stěžovatelem, ve kterém stěžovatel kritizoval politiku tehdejšího ministra zdravotnictví A. H. (člena stejné politické strany), přičemž titulek článku označoval kroky ministra jako „machinace“. Další článek reprodukoval telefonický rozhovor stěžovatele s tajemníkem strany. Během hovoru měl stěžovatel údajně mj. říct, že ministr dostává vysoké odměny z titulu účasti v dozorčích radách, což je veřejnosti utajováno, a navíc měl stěžovateli vyhrožovat, že nebude jmenován profesorem, „dokud je on ministrem“.
Ministr se proti těmto tvrzením bránil občanskoprávní žalobou, přičemž v roce 2003 soud rozhodl, že stěžovatel je spolu s vydavatelem společně a nerozdílně odpovědný za škodu způsobenou ministrovi publikací sporných článků. Pro soud bylo přitom irelevantní, že poukaz na „machinace“ nepoužil stěžovatel sám, ale až novinář při volbě názvu článku. Stěžovatel totiž v průběhu soudního řízení potvrdil, že s vyzněním titulku souhlasí. Stěžovatel byl odpovědným shledán i v souvislosti s druhým článkem, který obsahoval části telefonického hovoru. Navzdory tomu, že novinář dle stěžovatele použil jiné výrazy, vnitrostátní soudy shledaly odpovědným i stěžovatele, neboť se mohl proti publikaci bránit a publikovaná tvrzení popřít. Stěžovatel nebyl úspěšný ani v řízení před Ústavním soudem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Soud v prvé řadě připomněl, že v případech pomluvy nemůže jít rozsah odpovědnosti nad rámec vlastního vyjádření stěžovatele, jenž nemůže být shledán odpovědným za vyjádření, které formuloval někdo jiný (novinář, redaktor). Pakliže tedy stěžovatel tvrdí, že mu byla uložena povinnost nahradit újmu způsobenou výroky třetí osoby, je článek 10 Úmluvy použitelný.
K odůvodněnosti stížnosti Soud nejprve uvedl, že k zásahu do svobody projevu nepochybně došlo, přičemž zásah byl v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíl. Otázku nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti pak Soud posuzoval pro oba novinové články samostatně.
Ve vztahu k prvnímu článku Soud zdůraznil, že stěžovatel byl shledán odpovědným přesto, že sporný výraz „machinace“ sám nepoužil a bylo zřejmé, že titulek článku byl formulován novinářem. K následnému prohlášení stěžovatele u soudního řízení Soud uvedl, že je nutno rozlišovat mezi použitím výrazu „machinace“ v tisku, a pouhým souhlasem s tímto výrazem vyjádřeným v soudní síni za situace, kdy jej použil a otiskl někdo jiný. I kdyby za určitých okolností pomluva u soudu mohla být předmětem řízení na ochranu osobnosti, u stěžovatele tomu tak nebylo; stěžovatel byl shledán odpovědným za škodu v důsledku užití výrazu „machinace“ v titulku článku, ne za své vyjádření před soudem prvního stupně. Dle Soudu mohla být odpovědnost za titulek článku přiznána pouze šéfredaktorovi, nikoliv samotnému stěžovateli. Soud tak uzavřel, že důvody, z nichž vnitrostátní soudy dospěly k závěru o společné a nerozdílné odpovědnosti stěžovatele a vydavatele, nejsou relevantní a dostačující.
U druhého článku obsahujícího části telefonického hovoru přistoupil Soud k samostatnému posouzení obou sporných tvrzení, tedy že A. H. získává odměny za účast v dozorčích radách a vyhrožuje stěžovateli, že dokud bude on ministrem, nedojde k jeho jmenování profesorem. Stěžovatel přiznal, že v průběhu telefonického hovoru poukázal na ministrovo členství v dozorčích radách, za které měl dostávat odměnu. Soud se shodl s vnitrostátními soudy na tom, že se jednalo o skutkové tvrzení, které se ukázalo být nepravdivým a mělo pomlouvačný charakter. Vnitrostátní soudy tak ohledně tohoto tvrzení uvedly dostatečné důvody pro zásah do stěžovatelových práv.
Ohledně druhého stěžovatelova tvrzení Soud poukázal na skutkové nesrovnalosti: stěžovatel uznal, že zmínil vyhrůžky ministra týkající se jeho nejmenování profesorem, popřel ale, že by tuto zmínku doplnil dovětkem „dokud jsem já ministrem“. Dle Soudu by přitom bez tohoto dovětku šlo o hodnotový soud, zatímco s dovětkem se jednalo o skutkové tvrzení. Vnitrostátní soudy dospěly k závěru o vyslovení předmětného dovětku, Soud ale poukázal na nedostatečnost dokazování. Skutkové zjištění bylo totiž založeno na pouhém svědectví novináře, který nebyl objektivní, neboť se snažil obhájit přesnost svého textu. Vnitrostátní soudy tedy nesprávně označily stěžovatelovo tvrzení jako skutkové, i když se jednalo o hodnotový soud, u kterého věrohodnost nemůže být předmětem dokazování. Soud konečně doplnil, že ani závěr vnitrostátních soudů, že i v případě, že by si novinář předmětný dovětek sám vymyslel, je stěžovatel přesto odpovědný, jelikož ho po jeho zveřejnění nepopřel, nemůže obstát. Dle vnitrostátního práva stěžovatel takovou povinnost neměl a naopak, jediným, kdo podle příslušného zákona měl právo žádat zveřejnění popření publikovaných informací, byl A. H. V daném případě tedy šla odpovědnost stěžovatele nad rámec jeho vlastních vyjádření a vnitrostátní soudy tak dostatečně neodůvodnily zásah do jeho práv.
Soud uzavřel, že zásah do práv stěžovatele nebyl ve vztahu k titulku prvního článku a ve vztahu k tvrzením o výhružkách ministra v článku druhém nezbytný v demokratické společnosti. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy