© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 30. listopadu 2017 ve věci č. 37283/13 – Strand Lobben a ostatní proti Norsku
Senát páté sekce Soudu rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že rozhodnutím o zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti a svolením k osvojení dítěte pěstouny nedošlo k porušení práva dítěte a jeho matky na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Věc byla dne 9. dubna 2018 na základě žádosti stěžovatelů postoupena velkému senátu Soudu.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka pobývala se synem od jeho narození koncem září 2008 v rodinném centru. Původně žádala o potrat a po narození dítěte potřebovala podporu orgánů péče o dítě. S tříměsíčním pobytem v rodinném centru souhlasila, protože neměla kde bydlet. Dle personálu centra po narození dítě ztrácelo na váze a matka neměla dostatečné pochopení pro jeho potřeby. Po zhruba třech týdnech stěžovatelka odvolala svůj souhlas s pobytem v centru. Téhož dne bylo rozhodnuto o okamžitém svěření dítěte do péče pěstounů s odůvodněním, že bylo třeba kontrolovat, zda je dítě krmeno každé tři hodiny. Byl určen styk stěžovatelky se synem půl hodiny týdně. Stěžovatelka namítala, že dítě může žít u prarodičů. Odvolání bylo zamítnuto s odůvodněním, že za péči o dítě zodpovídá stěžovatelka, nikoli prarodiče, a nadto babička první dny pobývala v rodinném centru s nimi a nevšimla si, že stěžovatelce chybí rodičovské dovednosti, ačkoli to bylo personálu zřejmé. Dle znalců se jednalo o zranitelné dítě, v době odebrání matce opožděné ve vývoji.
V březnu 2009 bylo rozhodnuto o definitivním umístění dítěte do pěstounské péče. Byl určen asistovaný styk stěžovatelky se synem na šest dvouhodinových návštěv ročně. Rozhodnutí bylo odůvodněno nejlepším zájmem dítěte, které by navrácením do péče matky strádalo duševně i fyzicky, což by nešlo zhojit asistenčními opatřeními. Stěžovatelka se odvolala opětovně uvádějíc, že jí bylo dítě odebráno, aniž byla zvažována jiná opatření. V srpnu 2009 městský soud odvolání vyhověl a rozhodl o obnovení vztahu stěžovatelky se synem s tím, že je nutné přechodné období. Následně došlo k rozšíření kontaktů; dle orgánu péče o dítě se matka chovala nepřátelsky k pěstounce. Po styku bylo dítě unavené, úzkostné a nejisté. V dubnu 2000 vrchní soud rozhodl o setrvání dítěte v péči pěstounů. Styk omezil na čtyři dvouhodinové návštěvy ročně. Rozhodnutí se opíralo o zprávu rodinného centra, dle které se matka o dítě dostatečně nestarala, bylo třeba ji nutit, aby dítě krmila každé tři hodiny (opatření přijaté z důvodu ztráty dítěte na váze), a o zprávy dalších znalců. Vzhledem ke krátkosti pobytu v rodinném centru vrchní soud vzal rovněž v úvahu chování stěžovatelky při stycích se synem. Znalci, kteří dítě vyšetřili v návaznosti na jeho reakce po kontaktu s matkou, uvedli, že dítě se od matky odvracelo a hledalo oporu u pěstounky. Dle vrchního soudu by trvalo dlouho, než by matka byla dostatečně vyškolena k rodičovství, navíc s nejistým výsledkem.
Na základě rozhodnutí komise z prosince 2011 byla stěžovatelka zbavena rodičovské odpovědnosti a bylo svoleno k osvojení nezletilého pěstouny. V únoru 2012 městský soud rozhodnutí potvrdil. Přisvědčil sice stěžovatelce, že se u ní změnila situace, vdala se a v říjnu 2011 porodila druhé dítě, nicméně na rozdíl od prvního dítěte, které znalci diagnostikovali jako ohrožené, druhé dítě nemělo žádné specifické potřeby péče. Stěžovatelka neměla pro zvláštní potřeby prvního dítěte pochopení. Soud vzal rovněž v potaz negativní průběh styků i to, že si dítě, kterému bylo v době rozhodování 3,5 roku, zvyklo u pěstounů, u kterých žilo od tří týdnů věku. Dítě potřebovalo jistotu a pocit sounáležitosti, které osvojení poskytuje. Pro osvojení svědčily závažné důvody a bylo v nejlepším zájmu dítěte.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Celkem pět stěžovatelů (matka nezletilého dítěte, nezletilé dítě, jeho nezletilá sestra a prarodiče) namítalo, že v souvislosti s rozhodnutím o pokračování pěstounské péče nezletilého, zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti a svolením soudu k osvojení nezletilého jeho pěstounskými rodiči došlo k porušení práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
A. K přijatelnosti
Soud prohlásil za přijatelnou stížnost matky a nezletilého a ve vztahu k ostatním stěžovatelům ji odmítl.
a)Oprávnění rodiče zastupovat nezletilého v řízení před Soudem
Námitky, které matka uplatnila za nezletilého, Soud nepovažoval za neslučitelné ratione personae s Úmluvou, neboť dle jeho názoru byla matka oprávněna nezletilého v řízení před Soudem zastupovat. Soud proto zamítl námitku vlády založenou na střetu zájmů mezi nezletilým a jeho matkou.
Oprávnění rodiče zastupovat nezletilé dítě v řízení před Soudem záleží na posouzení, zda druhá strana sporu, kterou vnitrostátní právní úprava opravňuje k zastupování dítěte, může účinně chránit práva, která dítěti zaručuje Úmluva. Z judikatury Soudu vyplývá, že v případě konfliktu mezi zájmy dítěte a opatrovníkem ustanoveným vnitrostátními orgány existuje nebezpečí, že některé zájmy dítěte uniknou pozornosti Soudu a dítěti bude v důsledku toho odepřena účinná ochrana práv zaručených Úmluvou. Proto je například rodiči, který byl zbaven rodičovské odpovědnosti, přiznáno právo zastupovat své nezletilé dítě před Soudem za účelem ochrany jeho zájmů, k čemuž postačuje jeho postavení biologického rodiče (Scozzari a Giunta proti Itálii, č. 39221/98 a 41963/98, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000, § 138–139). Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky, jež jménem nezletilého stěžovatele napadala rozhodnutí vnitrostátních soudů, která vedla k přerušení vazeb mezi nimi (srov. A. K. a L. proti Chorvatsku, č. 37956/11, rozsudek ze dne 8. ledna 2013, § 48).
b)K nedostatku postavení oběti v případě třetího, čtvrtého a pátého stěžovatele
Soud se ztotožnil s námitkou vlády, že třetí stěžovatelka (sestra nezletilého) a čtvrtý a pátý stěžovatel (prarodiče nezletilého) nemohou být považováni za přímé ani nepřímé oběti porušení práv vyplývajících z Úmluvy. Jedním ze základních kritérií posuzování postavení oběti porušení Úmluvy je účast stěžovatelů na vnitrostátním řízení (Kaburov proti Bulharsku, č. 9035/06, rozhodnutí ze dne 19. června 2012, § 52–53). Ostatní stěžovatelé nebyli, na rozdíl od matky a dítěte, účastni řízení o zbavení matky rodičovské odpovědnosti a následnému povolení pěstounským rodičům nezletilého adoptovat. Nadto matka ve vnitrostátních řízeních nenamítala, že napadená rozhodnutí mají vliv na práva třetího až pátého stěžovatele ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Vzhledem k uvedenému Soud nepovažoval za nutné analyzovat, zda mezi stěžovateli existoval rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy nebo zda byli přímo dotčeni napadenými vnitrostátními rozhodnutími, a jejich námitky odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy dle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.
B.K odůvodněnosti
Soud v prvé řadě shledal, že napadená vnitrostátní opatření byla přijata na základě zákona a sledovala legitimní zájem ochrany práv dítěte. Zbývalo tudíž posoudit, zda byl zásah přiměřený sledovanému cíli.
a)Vnitrostátní řízení
Vnitrostátní řízení se konala na čtyřech stupních. Bylo vyslechnuto 21 svědků, včetně několika znalců. Jeden z psychologů nesouhlasil s osvojením dítěte. Městský soud tak zkoumal rozdílné znalecké posudky a výpovědi a uvedl důvody, proč nepřisoudil rozhodující význam názoru psychologa, který svědčil ve prospěch přerušení pěstounské péče, jelikož nebyl založen na moderních výzkumech. Zejména s ohledem na plné zapojení stěžovatelky zastoupené právním zástupcem do řízení Soud rozhodl, že vnitrostátní řízení bylo spravedlivé a zajistilo práva stěžovatelů zaručená článkem 8 Úmluvy.
b)Rozhodnutí o pokračování pěstounské péče
K existenci relevantních a dostatečných důvodů k rozhodnutí o pokračování pěstounské péče Soud uvedl, že před ním nebyla vznesena námitka, že by pěstounští rodiče nebyli vhodní k výchově nezletilého. Soud konstatoval, že dle městského soudu nemělo druhé dítě stěžovatelky, na rozdíl od prvního dítěte, specifické požadavky na péči, zatímco první dítě bylo zranitelné a existovalo značné riziko abnormálního vývoje, pokud jeho potřeby nebudou naplněny. Rozhodnutí městského soudu se opíralo o řadu důkazů, včetně znaleckých posudků a bylo dostatečně odůvodněno. Dle Soudu není takový individuální přístup problematický. V době rozhodování žilo dítě u pěstounů 3,5 roku, což je značná doba, která vede k tomu, že nejlepší zájem dítěte na zachování stávajícího stavu převáží nad zájmem rodičů na sjednocení rodiny. Stát nepřekročil prostor pro uvážení a uváděné důvody byly relevantní a dostatečné.
c)Rozhodnutí o zbavení stěžovatelky rodičovské odpovědnosti a svolení k osvojení
Soud zopakoval, že k adopci dítěte bez souhlasu rodičů může dojít jen za výjimečných okolností, které jsou odůvodněny nejlepším zájmem dítěte. Městský soud postavil své rozhodnutí na silných důvodech a vysokém stupni jistoty, že osvojení je v nejlepším zájmu dítěte. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu založeném na judikatuře Soudu k adopčním případům, která nedobrovolné osvojení umožňuje pouze z obzvláště závažných důvodů (particularly weighty reasons). Městský soud přitom své rozhodnutí o svolení k osvojení založil na svém rozhodnutí neukončit pěstounskou péči dítěte, jelikož by to nebylo v jeho nejlepším zájmu. Osvojení dítěte je nutné posuzovat ve světle jeho alternativy, kterou byla pokračující pěstounská péče. Osvojení znamená ukončení právních vztahů s biologickou matkou. V tomto ohledu vzal městský soud v úvahu, že navzdory prvním třem týdnům v péči stěžovatelky a následným kontaktům dítě nemělo ke stěžovatelce vztah, ačkoli mu bylo řečeno, že je jeho biologickou matkou. Nadto dítě, které bylo zranitelné a na styk s matkou reagovalo negativně, žilo u pěstounů 3,5 roku, bylo na ně zvyklé a jeho vazbu na ně osvojení posílilo. Soud vzal rovněž v potaz, že pěstouni byli ochotni umožnit stěžovatelce kontakt s dítětem i po osvojení. Městský soud byl postaven před nelehkou úlohu zajistit spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy v tomto složitém případě. Byl veden nejlepším zájmem zranitelného dítěte, zejména jeho potřebou bezpečí u pěstounů. Současně vzal v potaz, že navzdory kontaktům mezi dítětem a matkou nedošlo ke zlepšení jejich vztahu. Navíc mají vnitrostátní orgány výhodu přímého kontaktu se všemi zúčastněnými. Soud učinil závěr, že v projednávané věci existovaly výjimečné okolnosti, které odůvodnily přijatá opatření při vědomí nejlepšího zájmu dítěte. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
III.Oddělená stanoviska
Soudce Grozev, soudkyně O’Leary a soudce Hüseynov ve svém obsáhlém společném nesouhlasném stanovisku s většinou oponují, a to nejen pokud je o právní hodnocení věci, ale nesouhlasí rovněž s předestřením skutkových okolností. Kritizují systémové nedostatky v Norsku, jakými jsou např. nedostatečný kontakt biologického rodiče s dítětem po odebrání a nevyhnutelnost toho, že si dítě u pěstounů zvykne v důsledku plynutí času (false hope of reunification), a dále preferenci pro osvojení před dlouhodobou pěstounskou péčí, která je odůvodňována nejlepším zájmem dítěte. Rovněž se pozastavují např. nad přítomností pěstounky u styku matky s dítětem a nad tím, že matka byla považována za způsobilou vychovávat druhé, nikoli však první dítě. V souhrnu se domnívají, že existující standardy judikatury Soudu, dle kterých je nedobrovolné osvojení možné jen za výjimečných okolností, nebyly v projednávané věci zohledněny.
Full & Egal Universal Law Academy