© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 22. ledna 2013 ve věci č. 49197/06, 23196/07, 50242/08, 60912/08 a 14871/09 – Şükran Aydın a další proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu jednohlasně rozhodl, že trestní postih užívání jiného než úředního jazyka během předvolební kampaně představuje neoprávněný zásah do svobody projevu, a tedy i porušení článku 10 Úmluvy. Poměrem šesti hlasy proti jednomu pak rozhodl, že není nutné zabývat se námitkou, dle které byl trestní postih fakticky namířen pouze proti Kurdům, čímž mělo docházet k diskriminaci (článek 14 Úmluvy).
(i) Okolnosti případu
V letech 2002 až 2007 došlo nezávisle na sobě k trestnímu stíhání (a následnému potrestání) pěti osob, které porušily turecký zákon o volbách. V průběhu předvolební kampaně totiž porušili zákaz užívat jiného než úředního jazyka, a vedli kampaň v kurdštině. Před soudy jim nepomohla ani námitka, že kurdština je jejich mateřský jazyk, a že v oblastech, kde kandidovali, mnoho lidí přihlížejících předvolebním mítinkům turecky nerozumí (především ženy a starší lidé).
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Právo obsažené v článku 10 Úmluvy není absolutní, a při posuzování, zda došlo k zásahu do svobody projevu, aplikoval Soud tzv. pětistupňový test (zda problematika spadá pod článek, 10 Úmluvy, zda došlo k zásahu do svobody projevu, test legality, test legitimity a test nezbytnosti v demokratické společnosti). Na první tři otázky Soud odpověděl kladně. Problematika spadala pod rozsah článek 10 Úmluvy, a omezení vyplývající z volebního zákona (test legality) představovalo omezení svobody projevu. Pokud jde o test legitimity, Soud postrádal hlubší argumentaci ze strany vlády, ze které by vyplývalo, že účel omezení lze podřadit pod cíl vládou uváděný (předcházení nepokojům), avšak hlouběji se Soud legitimitou nezabýval. Za klíčový totiž považoval test „nezbytnosti v demokratické společnosti,“ tj. zda zásah odpovídá „naléhavé společenské potřebě“. Smluvní státy mají určitý prostor k uvážení, zda taková potřeba existuje, ten však jde ruku v ruce s evropským dohledem, a konečný verdikt je na Soudu (např. Perna proti Itálii, č. 48898/99, rozsudek ze dne 6. května 2003, § 39, Sdružení Ekin proti Francii, č. 39288/98, rozsudek ze dne 17. července 2001, § 56). V rámci testu nezbytnosti musel Soud určit, zda byly důvody ospravedlňující zásah „relevantní a dostatečné“ (tj., zda je dána „naléhavá společenská potřeba“) a zda byl zásah přiměřený sledovanému cíli.
Soud v prvé řadě konstatoval, že Úmluva nezaručuje (s výjimkou specifických práv v čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy) bez dalšího právo komunikovat s orgány veřejné moci v konkrétním jazyce, či získávat informace v jazyce dle své volby; nezaručuje tedy ani právo komunikovat v konkrétním jazyce s orgány veřejné moci pro účely voleb. Jazyková politika smluvních států je navíc ovlivněna mnoha faktory (historickými, náboženskými, kulturními atd.), takže míra uvážení smluvních států je široká. Skutkové okolnosti projednávaného případu se však od těchto příkladů liší, protože se netýkají jazykových omezení při komunikaci soukromé osoby s orgánem veřejné moci, ale omezení soukromých osob při vzájemné komunikaci, i když v rámci veřejných setkání v souvislosti s volební kampaní.
Soud v zásadě akceptuje, že stát je oprávněn regulovat užití jazyka kandidáty a dalšími osobami v průběhu volební kampaně, a v případě potřeby uložit i určitá omezení. Avšak regulace spočívající v úplném zákazu užívání jiného než úředního jazyka, jehož porušení je navíc spojeno s trestněprávní sankcí, není v souladu se základními demokratickými hodnotami, jako je svoboda projevu garantovaná článkem 10 Úmluvy. Stěžovatelé užívali kurdštinu, která byla jejich mateřským jazykem, a často též mateřským jazykem adresátů. Někteří stěžovatelé totiž upozorňovali, že mnoho osob v davu nerozumí turečtině, což vláda nevyvracela. Svobodné volby jsou nemyslitelné bez volného šíření politických idejí a informací, a Soud dospěl k závěru, že právo šířit a přijímat politické názory nemá reálný smysl, pokud je použití jazyka vhodného pro šíření těchto politických názorů trestně stíháno. Zákaz proto neodpovídal naléhavé společenské potřebě, nebyl přiměřený sledovanému cíli, a porušoval článek 10 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku. 14
Stěžovatelé namítali též porušení článku 14 Úmluvy, protože zákaz užívání jiného než úředního jazyka ve volbách byl fakticky uplatňován jen vůči Kurdům. Nikdo nebyl postihován za užívání angličtiny, a stejně tak předseda vlády nebyl postihován za používání kurdštiny. Námitka diskriminace byla Soudem shledána přípustnou (protože byla spojena s namítaným porušením článkem 10 Úmluvy), avšak s ohledem na zjištěné porušení článku 10 Úmluvy nepovažoval Soud za nutné o námitce diskriminace rozhodnout.
(iii) Oddělené stanovisko
Se závěrem většiny na poli článku 14 Úmluvy se neztotožnila soudkyně Kellerová, která ve svém odlišném stanovisku usoudila, že námitka diskriminace v souvislosti s užíváním konkrétního jazyka ve volební kampani představuje základní aspekt celého případu. Stěžovatelé sice nepředložili žádné statistické údaje na podporu svého tvrzení. Samotná skutečnost, že všichni stěžovatelé byli Kurdové, které ale spojovalo trestní stíhání za použití kurdštiny, silně signalizuje možnou nepřímou diskriminaci. Samotná námitka stěžovatelů tedy měla založit vyvratitelnou domněnku nepřímé diskriminace, a mělo dojít k přenosu důkazního břemene na stát, aby prokázal (nikoliv pouze tvrdil, jak tomu bylo v posuzovaném případě), že rozdílné zacházení není diskriminační.
Full & Egal Universal Law Academy