Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 3. prosince 2024 ve věci č. 57507/19 – Svrtan proti Chorvatsku
Senát druhé sekce soudu jednomyslně rozhodl o porušení hmotněprávní složky práva na život podle článku 2 Úmluvy, neboť státní orgány nepřijaly dostatečná opatření k ochraně veřejnosti před osobou, u níž existovalo důvodné podezření z nelegálního držení zbraní a násilného jednání, a která pak nešťastnou náhodou zastřelila syna stěžovatelů. Soud vzal v potaz obecný poválečný kontext a fenomén rozšířeného nezákonného držení zbraní v Chorvatsku v té době.
I. Skutkové okolnosti
Stížnost podali rodiče chlapce, který v říjnu 2003 jako dvanáctiletý přišel tragicky o život. Syn stěžovatelů se projížděl na kole po sousedství, když míjel dům, v němž v tu chvíli probíhala vyostřená hádka mezi S. K. a jeho bývalou manželkou. Ta ho toho dne navštívila v doprovodu svého bratra. Během konfliktu S. K. vytáhl zbraň a začal na bratra své bývalé manželky střílet, čímž ho na místě usmrtil. Jeden z výstřelů zasáhl i syna stěžovatelů, který následně podlehl svým zraněním v nemocnici. Za tyto činy byl S. K. odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet let a stěžovatelé byli s nárokem na náhradu škody odkázáni do občanskoprávního řízení.
Ještě před incidentem policie opakovaně obdržela oznámení od občanů, podle nichž měl S. K. v držení neregistrované střelné zbraně, mimo jiné automatickou pušku, s níž měl střílet v okolí svého bydliště. Dle těchto oznámení měl také S. K. chodit ozbrojený ve stavu opilosti a vyhrožovat členům své rodiny smrtí.
Několik týdnů před tragickou událostí policie u S. K. provedla domovní prohlídku. Navzdory tomu, že z pozdějšího dokazování vyplynulo, že S. K. měl po celou dobu prohlídky pušku srolovanou v koberci v jedné z místností, policie žádné zbraně neobjevila, ani nezabavila jiné předměty. Několik dní po provedené domovní prohlídce dostaly policejní orgány od Odboru pro organizovaný zločin pokyn provést další kontroly ve vztahu k S. K., přičemž pokyn obsahoval i konkrétní informace o tom, kde v domě se zbraně mohou nacházet. Navzdory tomu však orgány další kroky nepodnikly.
V návaznosti na výše uvedená zjištění podali stěžovatelé občanskoprávní žalobu na náhradu škody nejen proti S. K., ale rovněž proti státu, a to s argumentem, že právě v důsledku nedostatečně pečlivé domovní prohlídky a následné pasivity policie nebyla zabavena střelná zbraň, kterou později S. K. usmrtil jejich syna. Prvoinstanční soud vyhověl žalobě stěžovatelů v plném rozsahu. Soudy vyšších instancí však zrušily část rozsudku týkající se nároků proti státu a konstatovaly, že stěžovatelé neprokázali, že by při domovní prohlídce došlo k jakýmkoliv pochybením nebo opomenutím, a chybí tak příčinná souvislost mezi jednáním policistů a smrtí syna stěžovatelů. Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že vnitrostátní orgány v rozporu s článkem 2 Úmluvy nezabránily smrti jejich syna, a to zejména tím, že během domovní prohlídky neobjevily nelegálně drženou pušku, která se později stala vražednou zbraní.
a) Obecné zásady
Soud v úvodu připomněl, že článek 2 Úmluvy ukládá státu nejen zdržet se úmyslného a nezákonného odnětí života, ale také přijmout vhodná opatření k ochraně životů osob, které spadají pod jeho jurisdikci (Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 115). V rámci této pozitivní povinnosti je třeba rozlišovat mezi povinností přijmout operativní opatření na ochranu identifikovaného jednotlivce před jiným jednotlivcem (tamtéž) a mezi povinností poskytnout obecnou ochranu společnosti před potenciálními život ohrožujícími činy (Bljakaj a ostatní proti Chorvatsku, č. 74448/12, rozsudek ze dne 18. září 2014, § 111). Soud např. dříve shledal, že povinnost poskytnout obecnou ochranu vyvstala s ohledem na nebezpečí představované osobou, která se v minulosti dopouštěla násilí, nezákonně držela střelné zbraně a měla problémy s alkoholem, přičemž byla zjevně psychicky narušená a v den vraždy, kterou spáchala, byla pod kontrolou policie (tamtéž, § 121). Porušení článku 2 Úmluvy Soud rovněž shledal v případě, kdy policista, který mimo službu úmyslně zastřelil dva lidi, obdržel zbraň v rozporu s platnými vnitrostátními předpisy, přičemž nedošlo k řádnému posouzení jeho osobnosti s ohledem na jeho známou historii kázeňských přestupků (Gorovenky a Bugara proti Ukrajině, č. 36146/05, rozsudek dne 12. ledna 2012, § 39). Konečně ve věci Kotilainen a ostatní proti Finsku (č. 62439/12, rozsudek ze dne 17. září 2020, § 75) Soud rozhodl, že vzhledem k vysoké míře inherentních rizik pro právo na život je používání střelných zbraní formou nebezpečné činnosti, která musí zahrnovat pozitivní závazek států přijmout a provést opatření určená k zajištění veřejné bezpečnosti.
b) Použití těchto zásad na projednávanou věc
Soud na úvod podotknul, že právní rámec platný v Chorvatsku v rozhodné době byl vyhovující, neboť držení automatických zbraní fyzickou osobou bylo trestným činem. V dalším kroku se Soud zaměřil na pozitivní závazek státu přijmout preventivní operativní opatření. S s odkazem na svou ustálenou judikaturu připomněl, že je třeba zvláštní obezřetnosti při revizi událostí optikou zpětného pohledu (Kurt proti Rakousku, č. 62903/15, rozsudek velkého senátu ze dne 15. června 2021, § 160) a uzavřel, že ve sledu rozhodných událostí nelze identifikovat žádnou fázi, ve které orgány věděly nebo měly vědět o skutečném a bezprostředním ohrožení života syna stěžovatelů. Vnitrostátním orgánům tak nelze vytýkat, že nesplnily svou povinnost přijmout operativní opatření na ochranu identifikovatelného jednotlivce před jiným jednotlivcem, jako tomu bylo ve věci Osman proti Spojenému království (cit. výše).
Soud nicméně považoval za nutné dále přezkoumat, zda orgány v projednávané věci splnily svou povinnost při ochraně veřejné bezpečnosti, a to obzvláště s ohledem na specifický kontext situace v Chorvatsku v dané době. Tragický incident se totiž odehrál pouhých pět let po skončení války v této zemi, kdy soukromé osoby disponovaly velkým počtem nelegálně držených zbraní. Soud dále podotkl, že sice není jeho úkolem přebírat roli prvoinstančního soudu a nahrazovat posouzení skutkového stavu vnitrostátními soudy vlastním hodnocením (Ražnatović proti Černé Hoře, č. 14742/18, rozsudek ze dne 2. září 2021, § 39), ale na poli článku 2 Úmluvy musí uplatnit obzvláště důkladnou kontrolu, i když již proběhla vnitrostátní řízení a vyšetřování (Şimşek a ostatní proti Turecku, č. 35072/97 a 37194/97, rozsudek ze dne 26. července 2005, § 102).
Soud poukázal na to, že žádný ze tří policistů, kteří prováděli domovní prohlídku u S. K., si nepamatoval, že by rozvinuli koberec, kde byla schovaná puška. Dle Soudu je tedy obtížné pochopit, na základě jakých skutečností dospěly soudy vyšších instancí k závěru, že domovní prohlídka byla provedena důkladně. Z dikce jejich rozhodnutí plyne, že žaloba stěžovatelů proti státu byla zamítnuta, protože neprokázali, že v rámci prohlídky došlo k nesprávnému postupu. Soud k tomu však uvedl, že nelze po stěžovatelích požadovat, aby sami prokázali, k jakým pochybením nebo opomenutím při prohlídce došlo, neboť to by představovalo příliš vysoké, ne-li nemožné, důkazní břemeno. Soudům dále vytknul, že se omezily na zkoumání konkrétní pušky a jejího umístění během prohlídky, aniž by se zabývaly širšími okolnostmi případu a otázkou, zda policejní orgány podnikly dostatečná opatření na identifikaci a prevenci zneužití zbraní nelegálně držených S. K. Dle Soudu tyto orgány neučinily vše, co od nich bylo možné rozumně očekávat, aby zabránily ohrožení života vyplývajícímu z velmi závažných obvinění, že S. K. nelegálně drží zbraně v době, kdy to bylo v dané oblasti Chorvatska rozšířené. Vzhledem k tomu, že S. K. během domovní prohlídky odmítl spolupracovat s policií, a že vůči němu bylo podáno několik oznámení týkajících se nelegálního držení zbraní a závažných výhružek členům rodiny, jen stěží lze pochopit, proč se ho policie na tyto věci nezeptala, když se jednalo o podezření z trestných činů, které měly být stíhány z úřední povinnosti.
Soud konstatoval, že považuje za obzvlášť zarážející, že orgány zůstaly pasivní i poté, co několik dnů po domovní prohlídce obdržely zcela jasný pokyn Odboru pro organizovaný zločin, aby provedly další kontroly ve vztahu k S. K.: je obtížné pochopit, proč nebyly provedeny další prohlídky na místě, nebo proč neproběhl žádný výslech potenciálních svědků, nebo alespoň osob, které s S. K. žily a měly být terčem jeho hrozeb.
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že za specifických okolností projednávaného případu a s ohledem na obecný poválečný kontext a fenomén rozšířeného nelegálního držení zbraní v Chorvatsku v rozhodné době, orgány neučinily vše, co bylo v jejich silách, aby zajistily veřejnou bezpečnost a v konečném důsledku i život syna stěžovatelů. Došlo tedy k porušení článku 2 Úmluvy.