© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 10. ledna 2013 ve věci č. 53448/10
Swennen proti Belgii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu a bezpečnost v důsledku jeho držení po dobu 13 let ve vězeňském zařízení, kde mu nebyla poskytnuta potřebná psychiatrická péče s ohledem na jeho onemocnění, a přiznal stěžovateli odškodnění ve výši 15 000 eur z titulu nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 1992 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let, a to za znásilnění dvou nezletilých dětí. V roce 1996 byl podmínečně propuštěn, avšak nedodržel podmínky propuštění a byl opět uvězněn. V roce 1999, několik měsíců před koncem výkonu trestu, ministr spravedlnosti rozhodl o umístění stěžovatele v ochranném sociálním zařízení, kde má být předně vykonán zbytek uloženého trestu odnětí svobody. Komise pro sociální ochranu (dále jen „Komise“) v návaznosti na toto rozhodnutí, umístila stěžovatele do psychiatrického oddělení vězeňského zařízení, neboť stav stěžovatele se dostatečně nezlepšil a představoval nadále vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Umístění stěžovatele do vězeňského zařízení bylo opakovaně prodlouženo a od roku 2001 Komise do rozhodnutí uváděla, že pokud stěžovatel předloží potvrzení o svém přijetí do vhodného psychiatrického zařízení, může předložit znovu žádost Komisi, která rozhodne o přemístění. V roce 2003 v rámci vycházky stěžovatel uprchl do Nizozemí, byl chycen a znovu umístěn do vězeňského zařízení na oddělení psychiatrie. Od roku 2004 stěžovatel odmítal medikaci a žádal ambulantní léčbu, jakož i zajištění potřebné terapie a psychiatrické péče. Z průběžných zpráv psychologicko-sociálního oddělení věznice plyne, že stěžovatel je osobou manipulativní, nečestnou a nedůvěryhodnou, s vysokým stupněm rizika recidivy; držení stěžovatele v zařízení se zjištěním bezpečnosti, je proto nezbytné. Od roku 2002 se orgány vězeňské služby snažily najít a zajistit vhodné psychiatrické zařízení, do kterého by měl být stěžovatel na základě rozhodnutí Komise z roku 1999 umístěn. Kontaktovaná zařízení odmítla stěžovatele přijmout, nejvíce z důvodu nedostatku vhodné péče pro sexuální delikventy a nedostačujících bezpečnostních opatření. V roce 2008 se stěžovatel obrátil na příslušný soud ve věci rozhodnutí ministra spravedlnosti a žádal o přemístění do takového zařízení, které Komise ve svém rozhodnutí uvedla. Také požádal o patřičnou terapii své diagnózy a zajištění odborné péče dvakrát do týdne na dvě hodiny, a to po dobu 1 roku. Vnitrostátní soud tento nárok stěžovatele odmítl s odůvodněním, že stěžovatel má sám podíl na současném stavu, neboť se dlouho odmítal podrobit potřebné léčbě. Ústavní soud se vyslovoval k předběžné otázce týkající se souladu nastalé situace s požadavky plynoucími z obsahu čl. 5 odst. 1 Úmluvy a konstatoval, že situace je zapříčiněna nedostatkem míst ve vhodných zařízeních, v nichž mohou a mají být rozhodnutí o umístění osob s duševním či mentálním postižením s určitým stupněm společenské nebezpečnosti vykonávána. Stěžovateli byl takto prodlužován pobyt na psychiatrickém oddělení věznice až do roku 2011, resp. až do doby vydání rozhodnutí Soudem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K námitce porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy
Stěžovatel namítal především porušení práva na svobodu, k němuž mělo dojít jeho držením v nevhodném zařízení s nedostatkem péče.
Soud konstatoval, že jelikož stěžovatel pobýval na psychiatrickém oddělení věznice po skončení výkonu trestu, vztahuje se na tuto situaci čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy a nikoli čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov., a contrario, De Schepper proti Belgii, č. 27428/07, rozsudek ze dne 13. října 2009).
V projednávaném případě nebyly pochybnosti o tom, že podmínky stanovené judikaturou Soudu pro zbavení duševně nemocných osob byly splněny: stěžovatel trpí poruchou osobnosti a sexuální deviací, což je lékařsky doloženo již od roku 1999, a zároveň jde o závažnou a přetrvávající poruchu – Komise odmítla opakovaně stěžovatele propustit na svobodu, jelikož jeho zdravotní stav se dostatečně nezlepšil a nebyly u něj splněny podmínky sociální adaptace.
Klíčovou otázkou tedy bylo, zda byl stěžovatel držen s ohledem na jeho diagnózu a potřeby na vhodném místě. V této souvislosti Soud připomněl, že obecně je omezení osobní svobody osoby trpící duševními potížemi považováno ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy za přípustné, pouze pokud je vykonáváno v nemocnici, zdravotnickém zařízení nebo v jiném vhodném zařízení (srov. Ashingdane proti Spojenému království, č. 8225/78, rozsudek ze dne 28. května 1985). Na druhou stanu však pouhá skutečnost, že dotčená osoba nebyla umístěna do vhodného zařízení, neznamená automaticky, že její držení v zařízení je v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy; jde o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy, přičemž je však nutné právu na svobodu jednotlivce přikládat zvláštní váhu (srov. Morsink proti Nizozemí, č. 49902/99, rozsudek ze dne 11. května 2004).
Soud konstatoval, že v projednávaném případě byl stěžovatel držen v psychiatrickém oddělení věznice jen proto, že se nepodařilo nalézt vhodné zařízení, které by ho přijalo, a to především z toho důvodu, že kapacita takových zařízení v Belgii je zcela nedostatečná. Ve věznici se přitom stěžovateli nedostávalo péče, kterou potřeboval – během sedmi let absolvoval jen 12 psychiatrických konzultací. Tento nedostatek odborné psychiatrické péče, není dle Soudu možné ospravedlnit ani nepřátelským a odmítavým chováním stěžovatele, jelikož stěžovatel sám v odvolacím soudním řízení žádal o individuální terapii dvakrát týdně po dobu dvou hodin, jakož i o ambulantní péči sexuologa. Soud si též povšiml, že případ stěžovatele není ojedinělý: dle řady dokumentů a zpráv také od mezinárodních organizací je všeobecně známé, že je v Belgii více než 1000 osob umístěných v nevhodných zařízeních, které čekají dva až tři roky na přemístění do ochranného sociálního zařízení nebo jiného soukromého zařízení, přičemž se jim nedostává potřebné terapie, která by přispěla k jejich sociální integraci.
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že držení stěžovatele po dobu třinácti let ve vězeňském zařízení, kde se mu nedostávalo potřebného režimu a terapie s ohledem na jeho onemocnění, zapříčinilo přerušení vazby mezi účelem omezení svobody a podmínkami, ve kterých bylo toto omezení vykonáváno. Došlo tedy k porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy