© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 4. listopadu 2014 ve věci č. 29217/12 – Tarakhel proti Švýcarsku
Velký senát Soudu poměrem čtrnácti hlasů proti třem rozhodl, že návratem stěžovatelů, žadatelů o azyl ve Švýcarsku, do Itálie podle tzv. Dublinského nařízení by bez odpovídajících individuálních záruk došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Námitku na poli článku 13 Úmluvy Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé, státní příslušníci Afghánistánu, konkrétně manželský pár a jejich šest dětí, přistáli u břehů Itálie v červenci 2011. Bezprostředně na to italské úřady uložily informace o nich do systému EURODAC (kromě jiného fotografie a otisky prstů). Následně stěžovatelé bez povolení opustili jedno z přijímacích středisek pro žadatele o azyl („CARA“), v němž byly dle jejich tvrzení špatné životní podmínky. Neoprávněně přicestovali do Rakouska a později do Švýcarska, kde požádali v listopadu 2011 o udělení azylu. Jejich žádosti nebylo vyhověno, a to na základě nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, nazývaného též „nařízení Dublin II“], neboť státem příslušným k posouzení jejich žádosti o azyl byla Itálie, a nikoliv Švýcarsko. Švýcarské úřady proto uvědomily stěžovatele o povinnosti návratu do Itálie. Stěžovatelé využili dostupné opravné prostředky, včetně podání k Federálnímu správnímu soudu, avšak bez úspěchu. V květnu 2012 vydal Soud předběžné opatření zamezující realizaci návratu stěžovatelů do Itálie.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a)K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé zejména namítali, že pokud by byli navráceni do Itálie bez odpovídajících individuálních záruk, byli by vystaveni špatnému zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy vzhledem k existujícím systémovým nedostatkům v podmínkách přijetí žadatelů o azyl v Itálii.
Soud nejprve zopakoval obecné zásady posuzování stížnosti na poli článku 3 Úmluvy v případech vyhoštění. Připomněl, že k jeho porušení vyhošťujícím státem dochází tam, kde existují závažné důvody domnívat se, že dotyčné osobě hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení ve státě, do něhož má být navrácena (Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 152). Špatné zacházení musí přitom dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti (např. Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 91). Posouzení minimální úrovně je relativní a závisí na všech okolnostech případu.
Soud dále mimo jiné uvedl, že na žadatele o azyl je třeba nahlížet jako na obzvlášť znevýhodněnou a zranitelnou skupinu, která vyžaduje zvláštní ochranu (M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 251). To platí tím spíše pro nezletilé žadatele o azyl, a to i v případě, že jsou doprovázeni rodiči (Mubilanzila Mayeka a Kaniki Mitunga proti Belgii, č. 13178/03, rozsudek ze dne 12. října 2006, § 55; Popov proti Francii, č. 39472/07 a 39474/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2012, § 91). Dále potvrdil, že výjimečně (Chapman proti Spojenému království, č. 27238/95, rozsudek velkého senátu ze dne 18. ledna 2001, § 99; Müslim proti Turecku, č. 53566/99, rozsudek ze dne 26. dubna 2005, § 85) může odpovědnost státu na poli článku 3 nastat i v případech extrémní hmotné chudoby, a to konkrétně tehdy, když stěžovatel, který je zcela závislý na podpoře ze strany státu, je opomíjen v situaci vážného strádání či nouze neslučitelné s lidskou důstojností (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 252-253; Budina proti Rusku, č. 45603/05, rozhodnutí ze dne 18. června 2009).
Ve vztahu ke konkrétním okolnostem projednávané věci Soud nejprve uvedl, že se bude držet přístupu, jenž zvolil ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku (cit. výše), tj. posoudí individuální situaci stěžovatelů ve světle celkové situace převládající v Itálii v rozhodné době. S odkazem na tento rozsudek a judikaturu Soudního dvora Evropské unie připomněl, že domněnka, že stát účastnící se „dublinského systému“ bude respektovat základní práva stanovená Úmluvou, může být vyvrácena v případě, kdy bylo prokázáno, že existují závažné důvody se domnívat, že dotyčné osobě hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy ve státě, do něhož má být navrácena.
Soud se dále zabýval podmínkami přijímání žadatelů o azyl v Itálii. Připomněl své rozhodnutí ve věci Mohammed Hussein a ostatní proti Nizozemsku a Itálii (č. 27725/10, rozhodnutí ze dne 2. dubna 2013, § 45) a v něm citované zprávy UNHCR a komisaře pro lidská práva Rady Evropy, které poukazovaly na řadu nedostatků. Ty se dle stěžovatelů týkaly tří hlavních oblastí, a to pomalého postupu identifikace žadatelů o azyl, nedostatečné kapacity přijímacích středisek a životních podmínek v těchto střediscích.
Pomalý postup identifikace nepovažoval Soud za přímo relevantní pro potřeby projednávané věci, jelikož stěžovatelé byli neprodleně po příjezdu do Itálie identifikováni.
Z dostupných statistik, které ostatně nerozporovaly ani dotčené vlády Švýcarska a Itálie, však Soud dovodil, že kapacita přijímacích středisek zjevně neodpovídá počtu žadatelů o azyl v Itálii.
K životním podmínkám v přijímacích střediscích Soud uvedl, že ač zprávy UNHCR a komisaře pro lidská práva poukazovaly na určité nedostatky v některých střediscích, např. na rozdílnou kvalitu služeb, přeplněnost či nedostačující systém právní pomoci, nepokládaly tyto problémy za široce rozšířené. Kromě toho italská vláda sice potvrdila, že došlo k násilným incidentům v některých přijímacích střediscích, včetně toho, do kterého byli umístěni stěžovatelé, ty však byly ojedinělé. Proto dle Soudu nelze situaci v Itálii srovnávat se situací v Řecku v době vynesení rozsudku M. S. S., kdy nevyhovující podmínky v Řecku existovaly ve velkém rozsahu a dosahovaly alarmujících rozměrů. Přístup Soudu v projednávané věci tedy nemůže být stejný jako ve věci M. S. S.
Soud uzavřel, že ačkoliv ze strukturálního hlediska nemohou přijímací podmínky v Itálii samy o sobě představovat překážku pro veškeré návraty žadatelů o azyl do Itálie, statistiky a dostupné informace přesto vyvolávají vážné pochybnosti ohledně dostačující kapacity systému. Proto samotná možnost, že značné množství žadatelů o azyl může být ponecháno bez ubytování nebo ubytováno v přeplněných střediscích bez zajištění dostatečného soukromí nebo ve zdraví škodlivých či násilím překypujících podmínkách, nemůže být zamítnuta jako nedůvodná.
Následně se Soud zabýval individuální situací stěžovatelů, kterou také odlišil od situace stěžovatele ve věci M. S. S., jelikož v předkládané věci bylo o stěžovatele od počátku postaráno italskými úřady. V návaznosti na výše uvedené závěry shledal, že je povinností švýcarských úřadů opatřit si záruky od svých italských protějšků, dle kterých budou stěžovatelé po příjezdu do Itálie přijati v zařízeních a podmínkách uzpůsobených věku dětí a rodině bude umožněno zůstat pohromadě. Podotkl sice, že švýcarské úřady byly informovány o umístění stěžovatelů do jednoho ze středisek v Boloně, byl nicméně toho názoru, že bez podrobných a spolehlivých informací ohledně konkrétního střediska, přijímacích podmínek a zachování celistvosti rodiny nedisponovaly švýcarské orgány dostatečnými zárukami, že v případě navrácení do Itálie by se stěžovateli bylo zacházeno způsobem zohledňujícím věk dětí. Bez získání těchto záruk by dle Soudu navrácením stěžovatelů do Itálie došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že švýcarské orgány dostatečně nepřihlédly k jejich osobním okolnostem a nevzaly v úvahu jejich rodinnou situaci v rámci postupu o jejich převzetí do Itálie.
Soud připomněl, že „účinný prostředek nápravy“ ve smyslu článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 3 vyžaduje zaprvé podrobné a důkladné zkoumání námitek stěžovatelů a zadruhé, možnost odložení vykonatelnosti napadeného opatření (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012, § 198).
Soud vylíčil podrobnosti řízení před vnitrostátními orgány a uvedl, že stěžovatelé ve vnitrostátním řízení nepředložili důkazy, na základě kterých by doložili hrozící nebezpečí v případě návratu do Itálie. Federální správní soud se zabýval specifickou situací stěžovatelů a své rozhodnutí, které nevykazovalo známky svévole, řádně odůvodnil. Kromě toho Soud poznamenal, že z příkladů předchozích rozhodnutí Federálního správního soudu je patrné, že tento běžně provádí důkladné posouzení každé konkrétní situace a nezdráhá se uplatnit čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin II.
Stěžovatelé tudíž měli k dispozici účinný prostředek nápravy pro potřeby článku 3 Úmluvy a jejich stížnost na poli článku 13 Úmluvy musí být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.
III. Oddělená stanoviska
Soudci Casadevall, Berro-Lefèvre a Jäderblom ve společném nesouhlasném stanovisku vyjádřili názor, že není možné v projednávané věci dospět k porušení článku 3 Úmluvy za stavu, kdy stěžovatelé nepředložili dostatečně konkrétní tvrzení o své individuální situaci a kdy nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelům hrozilo konkrétní reálné nebezpečí při návratu do Itálie.
Full & Egal Universal Law Academy