© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 11. prosince 2012 ve věci č. 31360/10
Tarbuk proti Chorvatsku
Senát první sekce dospěl jednomyslně k závěru, že odmítnutím žádosti o náhradu škody za vazbu stěžovatele nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces (článek 6 odst. 1 Úmluvy).
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, Dušan Tarbuk, byl členem skupiny pachatelů, kteří čelili v průběhu chorvatské Vlastenecké války obvinění z trestného činu špionáže. V říjnu 1995 byl zatčen a umístněn do předběžné vazby. V září 1996 byl přijat zákona o všeobecné amnestii (Zákon o općem oprostu), jenž nařídil udělení amnestie na všechny trestné činy spáchané ve spojitosti s válkou v Chorvatsku v rozmezí 17. srpna 1990 až 23. srpna 1996, vyjma trestných činů představující závažné porušení humanitárního práva, nebo válečných zločinů, včetně genocidy.
Na základě tohoto zákona došlo v říjnu 1996 k zastavení trestného stíhání vedeného proti stěžovateli a k jeho okamžitému propuštění. Stěžovatel následně v červnu 1998 podal žalobu o náhradu škody způsobené státem v důsledku jeho vazby opíraje se o chorvatský trestní řád, jenž v § 480 stanovoval nárok každého jednotlivce, který byl vzat do vazby, ale u něhož došlo k zastavení trestního stíhání, na odškodnění.
V červnu 1999, tedy přibližně rok po podání žaloby ze strany stěžovatele, došlo ke změně právní úpravy – trestní řád byl novelizován v tom smyslu, že výše zmíněné odškodnění nenáleží osobě, vůči které bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku milosti nebo amnestie, nebo jiného zvláštního předpisu. Novela zákona směřovala zejména na všeobecnou amnestii přijatou v roce 1996.
Na základě této úpravy Okresní soud v Záhřebu žalobu pana Tarbuka v červenci 2004 odmítl. Rozhodnutí bylo potvrzeno jak krajským, tak Nejvyšším soudem. Stěžovatel následně namítal porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku retroaktivní aplikace novely trestního řádu před Ústavním soudem, který jeho stížnost odmítl. Ústavní soud zdůraznil, že ústavní garance odškodnění se dotýká pouze nezákonného odnětí svobody, na jehož povahu nemá akt milosti žádný vliv.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Soud v prvé řadě zopakoval, že v oblasti civilního práva neexistuje zákaz regulovat minulé právní vztahy novou, retroaktivní legislativou, byť je potřeba mít na paměti, že zásada právního státu a spravedlivého procesu obsažená v článku 6 Úmluvy zásah zákonodárné moci do výkonu soudnictví za účelem ovlivnění soudního rozhodnutí s výjimkou případů naléhavého veřejného zájmu zakazuje. Tyto zásady přitom tvoří základ konceptu právní jistoty a ochrany legitimních očekávání stěžovatelů. Při posouzení tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces uplatněním retroaktivní právní úpravy je proto nutné zkoumat především existenci naléhavého veřejného zájmu na přijetí podobných legislativních změn a účinek těchto legislativních změn ve svém celku spolu se způsobem a načasováním jejich přijetí [srov. např. Smokovitis a ostatní proti Řecku, č. 46356/99, rozsudek ze dne 11. dubna 2002, nebo Scordino proti Itálii (č. 1), č. 36813/97, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006].
V projednávaném případě Soud připomněl, že chorvatská ústava zaručuje nárok na odškodnění pouze těm jednotlivcům, kteří byli zbaveni svobody, nebo odsouzeni, nezákonným způsobem. Obdobně Úmluva v článku 5 odst. 5 podmiňuje právo na odškodnění porušením některého z předchozích odstavců článku 5. Protokol č. 7 v článku 3 zase přiznává nárok na odškodnění osobám odsouzeným v důsledku justičního omylu, u kterých bylo odsouzení zvráceno národními soudy na základě nových, nebo nově objevených skutečností. Soud zde zdůraznil, že v případě stěžovatele národní orgány nekonstatovaly nezákonnost jeho vazby. Zákon o generální amnestii a imunita vůči trestnímu stíhání, jež z něj vyplynula, nezakládá nezákonnost stěžovatelovy vazby, ani nepředpokládá či nenaznačuje existenci justičního omylu, z kterého by stěžovatel mohl dovozovat svůj nárok na odškodnění. Právní mezera, která vznikla v trestním řádu po přijetí zákona o amnestii, tak musela být odstraněna, a to i za cenu retroaktivní aplikace. Ta není v občanskoprávní oblasti vyloučená ani podle článku 6 Úmluvy, pokud je odůvodněná naléhavým veřejným zájmem, jako tomu dle Soudu bylo v projednávaném případě. Soud též uvedl, že přijetí nové úpravy nebylo zcela nepředvídatelné, jelikož ustanovení trestního řádu, o které svou žalobu stěžovatel opřel, se specificky amnestií nezabývaly, a navíc obdobné principy odškodňování, které byly vyjádřeny v nové úpravě, plynuly i z Ústavy, která stojí nad jakýmkoliv zákonem. Konečně, nová právní úprava byla přijata ještě před vynesením prvoinstančního rozsudku. K porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy