© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 4. dubna 2015 ve věci č. 65692/12 – Tatar proti Švýcarsku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že vyhoštění stěžovatele trpícího schizofrenií do Turecka nepředstavuje porušení článků 2 a 3 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je občanem Turecka. V červnu 1988 přicestoval do Švýcarska, kde s odvoláním na zadržování a mučení tureckými orgány z důvodu jeho členství v turecké komunistické straně (dále jen „TKS“) požádal o azyl. V roce 1994 mu byl přiznán status uprchlíka a azyl. O rok později obdržel povolení k pobytu, v návaznosti na což za ním přicestovala jeho manželka s dětmi. Všechny děti a vnoučata stěžovatele jsou státními příslušníky Švýcarska. Stěžovatel zůstal v kontaktu i s příbuznými v Turecku.
V roce 2001 stěžovatel ve stavu snížené příčetnosti způsobeném schizofrenií zabil svou ženu, za což byl odsouzen k osmi letům odnětí svobody. Výkon trestu byl odložen a stěžovateli bylo umožněno nastoupit ústavní psychiatrickou léčbu. V roce 2009 švýcarské úřady zrušily své rozhodnutí o přiznání azylu z důvodu odsouzení stěžovatele za závažný trestný čin. Beze změny však zůstal stěžovatelův status uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. V dubnu 2010 byl stěžovatel podmínečně propuštěn s tím, že zůstane v zařízení poskytujícím psychiatrickou péči po následující tři roky. Stěžovateli se následně několikrát jeho nemoc opětovně zhoršila. Odborné zprávy potvrdily, že nebude schopen žít samostatně, bude muset pokračovat v užívání léků a jeho vyhoštění by vedlo ke zhoršení jeho stavu, a to tím spíše, že by byl vyhoštěn do Turecka, kde se cítí být pronásledován.
V červnu 2010 vnitrostátní orgány zrušily stěžovatelovo povolení k pobytu a uložily mu povinnost do tří měsíců opustit Švýcarsko. Federální nejvyšší soud rozhodnutí potvrdil s tím, že stěžovatel může být vyhoštěn do Turecka navzdory statusu uprchlíka. Zohlednil přitom odsouzení za závažný trestný čin a nepřisvědčil tvrzení, že případné zhoršení psychického zdraví by vedlo až k ohrožení života stěžovatele. Riziko krevní msty nejvyšší soud odmítl s tím, že stěžovatel dostatečně neprokázal, že by jej turecké orgány nedokázaly ochránit, a navíc mu nic nebrání se přestěhovat v rámci Turecka. Stran členství v TKS pak nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel nebyl posledních dvacet let politicky aktivní.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článků 2 a 3 Úmluvy
V řízení před Soudem stěžovatel namítal, že vyhoštění do Turecka by jej vystavilo skutečnému nebezpečí, že s ním bude zacházeno v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy. Dovolával se především svého špatného zdravotního stavu, neschopnosti se o sebe postarat, nedostatku odpovídajících psychiatrických zařízení v Turecku a zejména v jeho rodném městě, skutečnosti, že jeho nejbližší příbuzní žijí ve Švýcarsku a zbytek jeho rodiny v Turecku není schopen se o něj postarat, a obav ze msty rodiny jeho manželky, před kterou ho policie v rodném městě nebude schopna a ochotna ochránit z důvodu jeho dřívější politické činnosti.
Soud nejprve připomněl, že vyhoštění může založit porušení článku 3 Úmluvy, pokud by dotyčná osoba měla vyhoštěním čelit skutečnému nebezpečí, že bude vystavena zacházení porušujícímu citovaný článek. Toto nebezpečí může pocházet i od osob, které nejsou veřejnými orgány. Musí být nicméně prokázáno, že nebezpečí je skutečné a že orgány přijímajícího státu nejsou schopny poskytnout přiměřenou ochranu (H. L. R. proti Francii, č. 24573/94, rozsudek ze dne 29. dubna 1997, § 40). Soud konečně připomněl, že skutečnost, že by se stěžovatelovy životní vyhlídky v důsledku vyhoštění podstatně snížily, není sama o sobě dostačující pro porušení článku 3 Úmluvy. Rozhodnutí přemístit stěžovatele trpícího vážnou psychickou či fyzickou poruchou do státu, kde zařízení poskytující potřebnou léčbu jsou méně kvalitní, může založit porušení článku 3, avšak jen ve velmi výjimečných případech, kdy jsou dány naléhavé humanitární důvody (N. proti Spojenému království, č. 26565/05, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2008, § 42). Soud konečně podotkl, že uvedené zásady dopadají rovněž na článek 2 Úmluvy.
V projednávané věci Soud neshledal, že by stěžovatel v Turecku čelil skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Uvedl, že potřebná léčba je v Turecku dostupná; byť ne přímo v rodném městě stěžovatele, tak do vzdálenosti 150 km ano. Pouhá skutečnost, že okolnosti léčby budou v Turecku méně příznivé, není z pohledu článku 3 Úmluvy rozhodná (Bensaid proti Spojenému království, č. 44599/98, rozsudek ze dne 6. února 2001, § 38). Informace předložené účastníky řízení přitom nevedou k závěru, že by nemoc bránila stěžovatelovu přesídlení v rámci Turecka.
Soud dále zohlednil, že se švýcarská vláda zavázala, že stěžovatel bude vyšetřen, zda je schopen cesty, že turecké orgány budou informovány o jeho zdravotním stavu a o léčbě, kterou potřebuje, a že vynaloží úsilí k zajištění toho, aby stěžovatel měl po návratu přístup k léčbě a nebyl nucen ji přerušit. Dle Soudu tak humanitární důvody svědčící proti přesunu stěžovatele nejsou dostačující, jelikož nejsou dány výjimečné okolnosti ve smyslu příslušné judikatury (D. proti Spojenému království, č. 30240/96, rozsudek ze dne 2. května 1997, kde se stěžovatel nacházel v posledním stádiu smrtelného onemocnění a neměl vyhlídky na poskytnutí léčby či podporu rodiny po svém vyhoštění).
Ve spojitosti s nebezpečím ze strany rodiny manželky Soud podotkl, že stěžovatel nerozporoval konstatování vnitrostátního nejvyššího soudu, že příbuzní manželky již navštívili Švýcarsko, přičemž nebyl nahlášen žádný související incident. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že i kdyby nedokázala stěžovatele ochránit policie určitého města, nebyl by tento schopen žít v jiné části Turecka. Z hlediska možného postihu stěžovatele ze strany turecké vlády pro jeho politickou minulost Soud zmínil, že stěžovatel nebyl politicky aktivní již dvacet let a že jeho rodinní příslušníci pobývající ve Švýcarsku, kteří byli dříve rovněž aktivní v TKS, již navštívili Turecko bez jakýchkoliv obtíží.
Soud proto rozhodl, že v případě vyhoštění do Turecka stěžovatel nebude vystaven reálnému nebezpečí zacházení, jež je v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy.
III.Oddělené stanovisko
Soudce Lemmens v částečně nesouhlasném stanovisku zdůraznil, že stěžovatel trpí závažnou duševní chorobou a v případě návratu do Turecka velmi pravděpodobně nebude mít přístup k nezbytné léčbě. Švýcarské orgány si proto měly u svých tureckých protějšků vyžádat specifické záruky, že mu léčba bude poskytnuta (Tarakhel proti Švýcarsku, č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014).
Full & Egal Universal Law Academy