© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 5. září 2017 ve věci č. 37795/13 – Tekin a Arslan proti Belgii
Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v souvislosti s úmrtím syna stěžovatelů ve věznici, ke kterému došlo v důsledku použití fyzické síly příslušníky vězeňské služby, byl porušen článek 2 Úmluvy zaručující ochranu života.
I.Skutkové okolnosti
Syn stěžovatelů M. pobýval opakovaně v období let 2007 až 2009 na psychiatrickém oddělení věznice, přičemž v průběhu posledního pobytu čelil několika kázeňským trestům z důvodu agresivního chování vůči personálu věznice. V srpnu 2009 bylo pro nesplnění podmínek podmíněného propuštění rozhodnuto o jeho opětovném nástupu k výkonu trestu na psychiatrickém oddělení příslušné věznice. Umístěn byl však na cele běžného oddělení, přičemž druhý den po nástupu ředitelka věznice nařídila z důvodu agresivního chování M. zvláštní bezpečnostní opatření spočívající mj. v umístění na samostatnou celu, odděleném čase vycházek, používání plastových příborů či otevírání jeho cely pouze vedoucím oddělení a v doprovodu dvou dalších příslušníků ostrahy. Když se následně vedoucí oddělení R. dostavil v doprovodu dvou kolegů, aby M. zpravil o zmíněných bezpečnostních opatřeních, došlo k potyčce, během níž R. za použití škrcení položil M. břichem na podlahu. M. si stěžoval na nedostatek vzduchu a to, že se dusí. Další z dozorců mu nicméně znehybnil jednu ruku (druhou ruku měl M. pod svým tělem) a třetí dozorce si na M. ještě obkročmo sedl. Po příchodu posil byl následně M. spoután na zápěstích i kotnících a odveden na zvláštní celu. Zde dozorci zjistili, že M. je v bezvědomí. Po neúspěšném oživování následně lékař konstatoval smrt.
Během vyšetřování poukázala zpráva z pitvy na skutečnost, že k úmrtí došlo v důsledku udušení pákovým škrcením, během něhož došlo mj. k zlomení části štítné chrupavky. Do bezvědomí M. upadl ještě před umístěním na zvláštní celu, neboť dozorci již v době přesunu zaznamenali, že se M. pomočil, což byla známka povolení svíracího mechanismu. Dozorci byli obviněni z úmyslného ublížení na zdraví s následkem smrti, soud je nicméně v listopadu 2012 obvinění zprostil. Stěžovatelé se proti rozhodnutí se svými občanskoprávními nároky odvolali, přičemž řízení před odvolacím soudem v době vydání rozsudku Soudu stále probíhalo.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že fyzická síla použitá vůči jejich synovi nebyla v rozporu s článkem 2 Úmluvy ani absolutně nezbytná, ani přiměřená.
Soud úvodem připomněl, že v případech, kdy je úmrtí jednotlivce způsobeno vykonavateli státní moci, je třeba postupovat velmi obezřetně a přihlížet nejen k postupu státních orgánů, ale ke všem relevantním okolnostem (McCann a ostatní proti Spojenému království, č. 18984/91, rozsudek velkého senátu ze dne 27. září 1995, § 150). Zdůraznil, že osoby zbavené svobody jsou ve zranitelném postavení a státní orgány mají povinnost je chránit. Je na státu, aby v takových situacích věrohodně vysvětlil původ případných zranění, což platí o to více, pokud dotyčná osoba zemře (Salman proti Turecku, č. 21986/93, rozsudek ze dne 27. června 2000, § 99). Stát má též povinnost přijmout právní úpravu, která vymezí podmínky, za nichž mohou státní orgány přistoupit k použití fyzické síly, a zakotví systém vhodných a účinných záruk nejen proti svévoli a zneužití síly, ale i proti vzniku nehod, jimž lze předejít (Makaratzis proti Řecku, č. 50385/99, rozsudek velkého senátu ze dne 20. prosince 2004, § 57–59). Konečně, v případě ohrožení života jednotlivce zbaveného svobody státní orgány tíží povinnost poskytnout dané osobě zdravotní péči, kterou od nich je možné rozumně očekávat za účelem zmírnění skutečného a bezprostředního rizika ztráty života (Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 116).
V projednávané věci ve světle vyšetřování, jehož důkladnost stěžovatelé nijak nezpochybňovali, Soud shledal, že úmrtí M. bylo přímo spojeno se zákrokem R. a dalších dvou dozorců. Úkolem Soudu nicméně není nahrazovat závěry vnitrostátních soudů v jejich skutkovém a právním posouzení věci, zejména jejich konstatování, že dozorci jednali v nutné obraně, ale toliko přezkoumat, zda byl zásah dozorců vůči M. absolutně nezbytný, dozorci byli dostatečně obezřetní, aby bylo ohrožení života M. minimalizováno, a zda při výběru použitých opatření nepostupovali nedbale (mutatis mutandis, Saoud proti Francii, č. 9375/02, rozsudek ze dne 9. října 2007, § 90).
Soud připustil, že dozorci v daném případě postupovali za účelem zklidnění M., zabránění jeho fyzickému útoku na dozorce a jeho odvedení na samostatnou celu, tj. z důvodu ochrany jednotlivců proti nezákonnému násilí ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) Úmluvy. Ve vztahu k příslušnému vnitrostátnímu právnímu rámci poznamenal, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudu umožňoval použití síly pouze tehdy, pokud sledovaného účelu nebylo možné dosáhnout jinak a za podmínky zachování zásady přiměřenosti. Příslušná úprava však byla příliš obecná, neboť blíže neupravovala, jaká donucující opatření byla povolena a jaká naopak zakázána. Vláda přitom neprokázala, že v rozhodné době existovaly přesné a vhodné instrukce k technikám hmatů a chvatů použitelných vůči osobám zbaveným svobody (mutatis mutandis, İzci proti Turecku, č. 42606/05, rozsudek ze dne 23. července 2013, § 64–65). Soud v daném ohledu navíc výslovně odkázal na doporučení Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT), podle kterého by měly být škrtící techniky ve vnitrostátním právním rámci výslovně zakázány.
Soud dále připomněl pozitivní závazek vyplývající z článku 2 Úmluvy zajistit adekvátní školení příslušníků ozbrojených sborů a zejména vězeňské ostrahy s cílem dosáhnout jejich vysokou odbornost a předejít případům jednání v rozporu s článkem 2 Úmluvy (Davydov a ostatní proti Ukrajině, č. 17674/02 a 39081/02, rozsudek ze dne 1. července 2010, § 268). Poukázal přitom na skutečnost, že Belgie byla v minulosti mj. ze strany CPT a komisaře pro lidská práva Rady Evropy kritizována právě pro nedostatečné školení vězeňských dozorců. Jakkoli byla v mezidobí, po úmrtí M., zavedena specifická šestidenní příprava dozorců na zacházení s osobami trpícími duševními problémy, v rozhodné době – a nebylo tomu jinak u dozorce R. – neobsahovaly sylaby odborné přípravy týkající se řešení konfliktů jakoukoli zmínku týkající se specifického postupu vůči osobám s duševní poruchou.
Ve vztahu k nezbytnosti a přiměřenosti zásahu Soud podotkl, že M. se před incidentem nacházel v běžné cele, dojídal a nejevil jakékoli známky agrese, přičemž dozorci vstoupili do cely s jediným záměrem – oznámit M. rozhodnutí o přijatých specifických bezpečnostních opatřeních. Nejednalo se tedy o zásah za účelem odvrácení rizika ohrožení života jiných osob (a contrario, Saoud proti Francii, cit. výše, § 93). Personál věznice znal M. i jeho duševní zdraví neboť tam M. pobýval již počtvrté. Přesto byl M. umístěn na běžnou celu, a nikoli celu přizpůsobenou jeho duševnímu stavu, tj. v rámci psychiatrického oddělení dané věznice, kde by měl být personál obecně lépe připraven na práci s osobami trpícími duševními poruchami (W. D. proti Belgii, č. 73548/13, rozsudek ze dne 6. září 2016). S M. v dané věci nebylo zacházeno jako s obzvláště zranitelnou osobou z důvodu jeho duševního stavu (Renolde proti Francii, č. 5608/05, rozsudek ze dne 16. října 2008, § 84), ale jako s běžným vězněm. Při oznamování příslušné informace se dozorci zjevně nezabývali otázkou možné negativní reakce M., jakkoli dozorce R. o psychických problémech M. z minulosti dobře věděl. Nešlo tedy o situaci, jejíž vývoj nebylo možné předvídat. V průběhu incidentu přitom nebyla zvážena jiná nabízející se opatření kromě znehybnění M. a jeho odvedení na zvláštní celu. Soud se v tomto ohledu pozastavil například nad tím, proč dozorci v reakci na jeho chování jednoduše neodešli z cely, aby zabránili agresi ze strany M. Pokud jde o konkrétní zákrok dozorce R., podle Soudu není pochyb o tom, že předmětná škrtící metoda může vést k udušení a tedy k smrtelným následkům. Soud v této souvislosti poznamenal, že i poté, co byl M. znehybněn na zemi a nepředstavoval jakékoli nebezpečí vůči dalším osobám, kterých byl již na místě po příchodu posil velký počet, neujistil se nikdo z přítomných o jeho zdravotním stavu.
Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že síla použitá vůči synovi stěžovatelů nebyla absolutně nezbytná. Mezi důvody, proč R. přistoupil k opatřením, která ohrozila život M., pak dle Soudu lze řadit absenci jasných pravidel, jak v daných situacích postupovat, a nedostatečnou odbornou přípravu (mutatis mutandis, Makaratzis proti Řecku, cit. výše, § 70). Došlo proto k porušení článku 2 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy