© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 22. listopadu 2012 ve věci č. 39315/06
Telegraaf Media Nederland Landelijke Media B. V. a ostatní proti Nizozemsku
Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že tajným sledováním druhého a třetího stěžovatele (novinářů) došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy) a práva na svobodu projevu (čl. 10 Úmluvy). Poměrem hlasů pěti ku dvěma rozhodl, že příkazem k vydání dokumentů došlo též k porušení práva na svobodu projevu první stěžovatelky (vydavatelky celostátního deníku).
(i) Okolnosti případu
Stěžovateli jsou nizozemská společnost s ručením omezeným (Telegraaf Media Nederland Landelijke Media B. V.) vydávající v Nizozemsku deník De Telegraaf a dva novináři (pánové Joost de Haas a Bart Mos).
V lednu roku 2006 uveřejnil deník De Telegraaf články výše uvedených novinářů o vyšetřování prováděným nizozemskou tajnou službou (AIVD), ve kterých tvrdili, že mají k dispozici dokumenty obsahující tajné informace, které unikly do kriminálních kruhů v Amsterodamu. Nizozemská policie první stěžovatelce nařídila, aby jí tyto dokumenty vydala, proti čemuž se stěžovatelka neúspěšně soudní cestou bránila s tím, že analýza otisků prstů by mohla vést k odtajnění novinářského zdroje.
V červnu roku 2006 podali stěžovatelé žaloby, ve které tvrdili, že oba novináři byli odposloucháváni a sledování (pravděpodobně agenty AIVD a za účelem odhalení jejich zdroje). Stát odmítl tuto skutečnost potvrdit nebo vyvrátit a Nejvyšší soud konstatoval, že ochrana novinářského zdroje není absolutní a že použití zvláštních sledovacích prostředků nelze na jejím základě zcela vyloučit.
V listopadu roku 2006 byli oba novináři předvoláni jako svědci v trestním řízení proti třem osobám obviněným z úniku tajných informací (jedna z nich byla později odsouzena). Oba odmítli vypovídat s poukazem na ochranu svých zdrojů, následkem čehož byli po dobu dvou dnů zadrženi, a to než krajský soud dospěl k názoru, že ochrana novinářských zdrojů má v této situaci přeci jen větší váhu. Dále také krajský soud konstatoval, že již nemohlo dojít k dalšímu ohrožení bezpečnosti státu, neboť obsah tajných dokumentů byl již delší dobu v médiích známý.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 8 a 10 Úmluvy z důvodu použití zvláštních sledovacích prostředků
Ačkoli použití sledovacích prostředků bývá posuzováno zpravidla pouze ve vztahu k čl. 8 Úmluvy, Soud jej v této souvislosti zkoumal i ve vztahu k čl. 10 Úmluvy.
Soud předně konstatoval, že účelem předmětného sledování bylo odhalení zdroje tajných dokumentů a AIVD použila svých zvláštních pravomocí k tomu, aby obešla právo novinářů na jeho ochranu. Sledování proběhlo na základě zákona o tajných službách, jehož použití bylo předvídatelné, neboť stěžovatelům muselo být jasné, že uveřejněním tajných informací vzbudí pozornost tajných služeb.
Soud se dále zabýval otázkou, zda status stěžovatelů coby novinářů vyžadoval zvláštní pojistky ve vztahu k právu na ochranu svého zdroje. Na rozdíl od jiných případů, kde bylo sledování nařízeno nikoli za účelem odhalení zdroje informací (srov. Weber a Saravia proti Německu, č. 54934/00, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 29. června 2006), v daném případě tomu bylo přesně naopak. Soud připomněl, že v oblastech, kde může snadno dojít ke zneužití pravomoci, které by mohlo mít škodlivé následky pro demokratickou společnost jako celek, je zapotřebí uplatnění nezávislé soudní či obdobné kontroly. V případě stěžovatelů však neexistoval žádný nezávislý orgán, který by mohl zásahu do jejich práv předem nebo jej v jeho průběhu zastavit. Následný přezkum již nemohl obnovit důvěrný vztah novináře a jeho zdroje, neboť ten již byl zničen.
Soud proto uzavřel, že došlo k porušení čl. 8 a 10 Úmluvy, neboť domácí právo neposkytlo novinářům dostatečnou ochranu proti sledování, a to s ohledem na právo neodhalit svůj zdroj.
b) K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy z důvodu příkazu k vydání dokumentů
Soud konstatoval, že příkaz k vydání dotčených dokumentů byl vydán na základě trestního řádu. Tyto dokumenty pak byly dle zákonem dané procedury neotevřené uloženy na bezpečném místě po celou dobu soudního řízení. K danému zásahu proto došlo „na základě zákona“ ve smyslu čl. 10 Úmluvy. Zásah sledoval legitimní cíle „ochrany národní bezpečnosti“ a „předcházení zločinnosti“.
Soud se tak zaměřil na otázku, zda dané opatření bylo „nezbytné v demokratické společnosti“, a tedy zda odpovídalo „naléhavé společenské potřebě“. V této souvislosti Soud zdůraznil, že ochrana novinářského zdroje je nezbytná k tomu, aby média mohla poskytovat přesné a spolehlivé informace a vykonávat tak funkci „hlídacího psa“ demokracie. Dané opatření by tak mohlo být odůvodněné jen prvořadým veřejným zájmem (srov. např. Financial Times Ltd. a ostatní proti Spojenému království, č. 821/03, rozsudek ze dne 15. prosince 2009).
V projednávaném případě však potřeba AIVD odhalit zdroj úniku informací dle Soudu takovým důvodem nebyla. Osoba (případně osoby), která jejich únik umožnila, totiž mohla být nalezena i prostým prozkoumáním daného dokumentu a identifikací osob, které k němu měly přístup. Dokumenty tedy nemusely být zabaveny a skladovány, což umožnilo z nich případně sejmout otisky prstů, které by odhalily daný novinářský zdroj. Ačkoli Soud uznal, že bylo legitimním cílem AIVD zajistit, aby všechny uniklé dokumenty byly staženy z oběhu, toto nebylo dostatečným důvodem pro odhalení novinářského zdroje. V tomto ohledu dále poznamenal, že obsah dokumentů byl již beztak v kriminálních kruzích delší dobu znám a potřeba zabránit tomu, aby se informace nedostaly do nepovolaných rukou, nebyla dána. V neposlední řadě Soud zdůraznil, že faktické předání dokumentů nebylo nutné, neboť stačilo pouhé vizuální překontrolování jeho úplnosti a následné zničení.
S ohledem na výše uvedené Soud uzavřel, že nebyly dány dostatečné důvody k vydání daného příkazu, a došlo tak k porušení čl. 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy