© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. ledna 2014 ve věci č. 45192/09
Tierbefreier e. V. proti Německu
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu chráněného článkem 10 Úmluvy, jakož ani zákazu diskriminace na základě článku 14 ve spojení s článkem 10 Úmluvy tím, že Německo přikázalo stěžovatelovi, sdružení na ochranu zvířat proti týrání, aby upustil od šíření nezákonně pořízené nahrávky, která zachycovala praktiky společnosti C. při provádění pokusů na zvířatech.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel zpřístupnil na svých internetových stránkách ke stažení film, jenž byl vyhotoven na základě záběrů pořízených tajně novinářem M. Novinář, jakožto zaměstnanec společnosti C. provádějící pokusy na zvířatech, v roce 2003 v pracovní době zachytil skrytou kamerou praktiky svého zaměstnavatele a takto získaný záznam nabídl k odvysílání velké německé televizní společnosti. Nahrávka odsuzující jednání společnosti C. se v různých obměnách šířila dál, a to i s přispěním stěžovatele. Ta se bránila civilní žalobou na ochranu pověsti, jíž se domáhala vyslovení zákazu šíření předmětného filmu, jak vůči stěžovateli, tak vůči citovanému novináři a několika dalším aktivistům bojujícím za práva zvířat. Vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že vzhledem k okolnostem případu (nezákonně pořízená nahrávka) a především k chování stěžovatele (podněcování k porušování práv společnosti C. vyjádřeními na svých webových stránkách) nebyla v daném případě respektována „pravidla intelektuální výměny názorů“ (Regeln des geistigen Meinungskampfs), a proto musí svoboda projevu v daném případě ustoupit osobnostním právům dotčené společnosti, která zahrnují mimo jiné právo nebýt sledován s použitím špionážní techniky. Vnitrostátní soudy přihlédly k tomu, že stěžovatel svými prohlášeními na webových stránkách vyzýval a schvaloval trestně postižitelná jednání třetích osob vůči poškozené společnosti. Odvolací soud přikázal stěžovateli upustit od šíření nezákonně pořízené nahrávky, aniž by tím však bylo dotčeno jeho právo nadále vyjadřovat své kritické postoje vůči týrání zvířat, a to i společností C. Ostatním žalovaným, tj. novináři M. a dalším aktivistům bojujícím za práva zvířat, soudy zakázaly toliko publikaci a šíření předmětného filmu vycházejícího z nahrávky, který byl dle názoru soudu záměrně sestříhán a doprovázen komentáři tak, aby vyvolal dojem, že společnost C. systematicky a trvale porušuje platné právo. Propagaci samotné nahrávky nezákonně pořízené v prostorách společnosti C. soudy nezakázaly, když shledaly, že způsob, jakým bylo se zvířaty nakládáno, je hoden odsouzení veřejnosti. Možnost jejího použití však připustily výlučně za předpokladu, že jí nebudou veřejnosti sdělovány informace v zavádějící podobě.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel především namítal, že vydáním soudního příkazu zakazujícího další šíření nahrávky pořízené v prostorách společnosti C. došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu chráněného článkem 10 Úmluvy. V tomto ohledu stěžovatel považoval vyslovení zákazu šíření nahrávky za nepřiměřené opatření, když pořizovateli nahrávky, jakož i jiným aktivistům, byla uložena toliko povinnost zdržet se šíření z ní sestříhaného filmu a nikoliv nahrávky samotné. Navíc se domníval, že svým chováním nemohl porušit práva společnosti C., neboť ústavně zaručena ochrana zvířat musela v tomto případě převážit nad osobnostními právy společnosti. Stěžovatel dále uvedl, že neporušil „pravidla intelektuální výměny názorů“, neboť jeho výroky na webových stránkách byly pouze dezinterpretovány.
Soud předně konstatoval, že mezi stranami není sporu o tom, že vydáním soudního příkazu došlo k zásahu do práva stěžovatele na svobodu projevu. V dalším kroku seznal, že daný zásah byl stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně pověsti společnosti C. V dalším kroku se Soud zabýval tím, zda byl tento zásah nezbytný v demokratické společnosti. V tomto ohledu Soud připomněl obecné zásady, které vyplývají z jeho ustálené judikatury (srov. Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, č. 49017/99, rozsudek velkého senátu ze dne 17. prosince 2004, § 68-70), zejména že článek 10 Úmluvy se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Z této svobody existují výjimky, které však musí být vykládány restriktivně (srov. Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 78). Zvýšené míry ochrany požívají ty formy projevu, které přispívají k debatě o otázkách veřejného zájmu (srov. Sürek proti Turecku, č. 26682/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 61; či Hoffer a Annen proti Německu, č. 397/07 a č. 2322/07, rozsudek ze dne 13. ledna 2011, § 44).
V projednávané věci Soud shledal, že vnitrostátní soudy důkladně posoudily, zda by vydáním zákazu šíření nahrávky došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu. V této souvislosti vnitrostátní soudy hledaly spravedlivou rovnováhu mezi svobodou projevu stěžovatele na straně jedné a právem společnosti C. na ochranu pověsti na straně druhé, přičemž přihlédly k tomu, že předmětná nahrávka byla pořízená zaměstnancem společnosti, který při jejím obstarání zneužil svého profesního postavení. Soud dále vzal v potaz, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy o tom, že by špatné zacházení se zvířaty na pozemcích společnosti porušovalo platné právní předpisy na ochranu zvířat proti týrání. Tvrzení obsažená ve filmu, dle kterých společnost C. systematicky a dlouhodobě porušovala platné právo, proto nebyla postavena na pravdivém základě. K otázce rozdílného rozsahu omezení, která byla uložena stěžovateli na rozdíl od novináře M. a ostatních aktivistů, Soud zopakoval argumentaci vnitrostátních soudů, dle nichž stěžovatel nerespektoval pravidla intelektuální výměny názorů, když brojil proti společnosti C. nekalými prostředky. Nadto bylo dle soudů možné důvodně usuzovat, že pokud by bylo stěžovateli umožněno i nadále šířit obsah původní nahrávky, pokračoval by v těchto praktikách, což ostatně dokládají silná vyjádření stěžovatele na jeho webových stránkách. V tomto ohledu se Soud ztotožnil s hodnocením vnitrostátních soudů, když konstatoval, že význam, který těmto vyjádřením přikládaly, nebyl nikterak přehnaný a nevykazoval znaky svévole. Soud dále připomněl, že při zvažování, zda přijaté opatření bylo přiměřené sledovanému cíli, je třeba vzít v úvahu též povahu a závažnost sankce, která byla stěžovateli uložena (srov. Ceylan proti Turecku, č. 23356/94, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 37). V této souvislosti Soud poznamenal, že stěžovateli nebyla na vnitrostátní úrovni uložena žádná sankce trestní povahy, nýbrž toliko povinnost zdržet se šíření předmětné nahrávky. Vnitrostátní soudy navíc výslovně uvedly, že stěžovatel se i nadále může kriticky vyjadřovat ke způsobu, jakým je se zvířaty zacházeno na pozemcích patřících společnosti C.
S ohledem na výše uvedené, a zejména pečlivé přezkoumání věci ze strany vnitrostátních soudů, Soud uzavřel, že se v projednávané věci vnitrostátním orgánům podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatele na svobodu projevu a právem společnosti C. na ochranu pověsti. K porušení článku 10 Úmluvy tedy nedošlo.
b) K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 10 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že byl diskriminován ve vztahu k ostatním žalovaným, tj. novináři M. a ostatním aktivistům, jimž byla uložena v porovnání se stěžovatelem mírnější sankce, neboť soudní příkaz ve vztahu k těmto osobám zakazuje toliko šíření filmu, z čehož vyplývá oprávnění i nadále šířit původní nahrávku pořízenou v prostorách společnosti C. Soud s odkazem na své závěry na poli článku 10 zopakoval, že vnitrostátní soudy poskytly dostatečné odůvodnění, kteréžto ospravedlňuje rozdílné zacházení a tedy i uplatnění rozdílných sankcí.
Full & Egal Universal Law Academy