© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 29. dubna 2014 ve věci č. 33637/02
Ternovskis proti Lotyšsku
Senát čtvrté sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces), protože odvolací soud neodůvodnil dostatečným způsobem, proč nepřijal omluvu stěžovatele z nařízeného jednání, a rozhodl v jeho nepřítomnosti, což v daném řízení vedlo k porušení zásady kontradiktornosti. Stěžovateli byla přiznána částka 5 000 eur jako náhrada nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel pracoval jako člen lotyšské pohraniční stráže. Po jeho povýšení mu příslušné orgány v lednu 1999 bez bližšího odůvodnění odmítly udělit bezpečnostní prověrku. Stěžovatel předpokládal, že se tak stalo v důsledku podezření, že v minulosti spolupracoval s KGB. V květnu 1999 dosáhl vydání pravomocného rozsudku, podle kterého vědomě s KGB nespolupracoval. V mezičase byl však propuštěn z pohraniční stráže pro „nezpůsobilost k plnění jejích povinností“. Následně se neúspěšně domáhal přezkumu rozhodnutí o neudělení bezpečnostní prověrky u příslušných orgánů; generální prokurátor zamítavé rozhodnutí s konečnou platností potvrdil. Stěžovateli nebyl poté umožněn ani přístup k důvěrným dokumentům, na jejichž základě mu byla bezpečnostní prověrka odepřena. Stěžovatel proto podal žalobu na neplatnost ukončení služebního poměru, kterou prvostupňový soud zamítl. Dva dny před nařízeným jednáním stěžovatel informoval odvolací soud, že onemocněl a jeho lékař mu nařídil domácí léčení. Připojil i lékařské potvrzení o čtyřdenní pracovní neschopnosti, které bylo vyhotoveno na předtištěném formuláři a blíže nespecifikovalo stěžovatelův zdravotní stav. Podle odvolacího soudu tím však stěžovatel dostatečně neprokázal, že se nemohl zúčastnit jednání. Jednání tedy proběhlo v jeho nepřítomnosti, jen za účasti právního zástupce pohraniční stráže. Odvolání bylo zamítnuto stejně jako následné dovolání. Stěžovatel se proto obrátil na ústavní soud, který došel k závěru, že omezení přístupu do spisu i kontradiktornosti řízení bylo přiměřené legitimnímu zájmu ochrany státního tajemství.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že projednání jeho odvolání proběhlo v rozporu s právem na spravedlivý proces v jeho nepřítomnosti. Dále poukazoval na to, že řízení o přezkumu rozhodnutí o odmítnutí bezpečnostní prověrky neodpovídá požadavkům Úmluvy, protože dotčené osoby nemají přístup k informacím vedoucím k odmítnutí prověrky. Nadto nemají přístup k soudu, před kterým by mohly odmítavé rozhodnutí napadnout.
Soud k námitce vlády, že ve věci nešlo o „občanská práva“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, uvedl, že pro vyloučení sporů státních zaměstnanců a státu z působnosti článku 6 Úmluvy je nutné splnit dvě podmínky. Zaprvé by vnitrostátní právní úprava musela výslovně tento typ sporů vyloučit ze soudního přezkumu a zadruhé by k takovému kroku musel stát předložit objektivní důvody (Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007, § 5064). Podle Soudu nebyla splněna první podmínka. Navíc, vnitrostátní soudy věcně projednaly stěžovatelův návrh, což dokazuje existenci sporu ve smyslu Úmluvy. Námitku vlády proto Soud zamítl.
K odůvodněnosti námitky Soud předeslal, že právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy předpokládá zachování zásady rovnosti zbraní. Tato zásada vyžaduje, aby každý účastníků řízení mohl obhajovat svou věc za podmínek, které ho, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně (Krčmář a ostatní proti České republice, č. 35376/97, rozsudek ze dne 3. března 2000, § 39). Soud zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces nadto vyplývá právo účastníka řízení předkládat tvrzení, která považuje za relevantní pro rozhodnutí ve věci. Toto právo lze považovat za účinné, jen pokud jsou tvrzení účastníka řízení náležitě přezkoumána soudy (Koski proti Finsku, č. 53329/10, rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2013, § 31). Případná omezení práva na plně kontradiktorní řízení, která jsou zcela nutná z důvodů veřejného zájmu (např. národní bezpečnosti či potřeby zachovat některé metody policejního vyšetřování v utajení), musí být v řízení před soudem dostatečně vyvážena, aby bylo možné řízení jako celek považovat za spravedlivé (Jasper proti Spojenému království, č. 27052/95, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2000, § 5153).
Soud proto přistoupil k posouzení, zda byly stěžovateli v projednávané věci poskytnuty dostatečné procesní záruky, aniž spekuloval, jaké argumenty by stěžovatel vznesl na jednání před odvolacím soudem, pokud by se ho účastnil. Tohoto jednání se nicméně účastnil právní zástupce protistrany a vyjádřil se k věci, v níž soud neměl k dispozici klíčové písemné důkazy, jako byl vyšetřovací spis ke stěžovatelově bezpečnostní prověrce. Ve skutečnosti měla přístup ke všem relevantním dokumentům a důkazům jen protistrana stěžovatele. Nadto ani v řízení o nevydání bezpečnostní prověrky nebyly naplněny zásady kontradiktorního řízení a rovnosti zbraní, které by byly doprovázeny vhodnými zárukami ochrany stěžovatelových zájmů. První náznaky odůvodnění odmítnutí lze nalézt až v rozhodnutí generálního prokurátora, proti kterému nebyl přípustný žádný opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl přístup do vyšetřovacího spisu v žádném z dotčených řízení a odvolací soud projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, lze dle Soudu dojít k závěru, že byl stěžovatel podstatně znevýhodněn vůči protistraně. Omezení práva na spravedlivý proces a zásady kontradiktornosti tedy nebyla ve světle protichůdného veřejného zájmu zcela nezbytná.
Soud proto na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že pokud odvolací soud řádně neodůvodnil, proč nepřijal omluvu stěžovatele z nařízeného jednání a rozhodl v jeho nepřítomnosti, nebylo řízení jako celek spravedlivé, jelikož stěžovatel nemohl těžit – v takové míře, v jaké to připouští specifický kontext bezpečnostních opatření státu – z kontradiktornosti řízení. Tím došlo v souhrnu k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
(iii) Oddělené stanovisko
K rozsudku připojil nesouhlasné stanovisko soudce De Gaetano, který uznal, že v daném řízení šlo z hlediska stěžovatele o záležitosti značné důležitosti. Tím víc však byl stěžovatel povinen omluvit svou nepřítomnost na jednání před odvolacím soudem náležitým způsobem, a to v okolnostech případu např. lékařským potvrzením, které by podrobně popsalo jeho zdravotní stav, a nikoli jen předtištěným formulářem, primárně využívaným pro účely potvrzení pracovní neschopnosti.
Full & Egal Universal Law Academy