© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 11. února 2014 ve věci č. 4678/07 a 50591/12
Tešić proti Srbsku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že uložení povinnosti k náhradě škody za pomluvu, které stěžovatelku uvrhlo do velmi obtížné finanční a zdravotní situace, nebylo v demokratické společnosti nezbytné a došlo tak k porušení práva stěžovatelky na svobodu projevu zaručeného v článku 10 Úmluvy. Námitky tvrzené nespravedlivosti a nepřiměřené délky řízení (článek 6 odst. 1 Úmluvy) Soud naopak jednomyslně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Soud stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 6 000 eur a náhradu majetkové škody ve výši 5 500 eur.
(i) Okolnosti případu
V roce 2006 byla stěžovatelka odsouzena za pomluvu k 6 měsícům odnětí svobody s odkladem na 2 roky. Městský deník totiž v prosinci 2002 zveřejnil článek založený na tvrzeních stěžovatelky, v němž bylo uvedeno, že advokát stěžovatelky v civilním řízení úmyslně nehájil řádně její zájmy. V obnoveném trestním řízení soudy rozhodnutí potvrdily a upřesnily, že státní zastupitelství v červenci 2002 stěžovatelku vyrozumělo o odmítnutí trestního oznámení, které na advokáta podala policie, z důvodu promlčení.
V následném civilním řízení soud stěžovatelce uložil zaplatit náhradu škody. S úroky z prodlení a náklady řízení činil dluh celkem 4 900 eur. V červenci 2009 soud nařídil výkon rozhodnutí postižením dvou třetin důchodu stěžovatelky. Stěžovatelce tak zůstávalo cca 60 eur měsíčně, přestože na úhradu nezbytných léků potřebovala minimálně 44 eur.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že jí odsouzení za pomluvu, následný rozsudek o náhradě škody a jeho nucený výkon způsobily nesmírné finanční potíže, četné zdravotní problémy a téměř ji ohrozily na životě.
Soud nezpochybnil, že civilní rozsudek a jeho nucený výkon zasáhly do práva stěžovatelky na svobodu projevu. Šlo však o zásah „stanovený zákonem“ sledující legitimní cíl v podobě „ochrany pověsti“ jiných ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Soud proto dále posoudil, zda byl i „nezbytný v demokratické společnosti“.
Soud upozornil na to, že celková platební povinnost dosáhla 4 900 eur a vyrovnala se tak šedesátinásobku měsíčního důchodu stěžovatelky. Nadto se blížila částce přiznané v samostatném řízení v téže věci proti deníku a místní samosprávě, tedy subjektům finančně životaschopnějším.
Vyjádření stěžovatelky o jejím advokátovi Soud nepovažoval za pouhý bezdůvodný osobní útok, protože policie obviněním přikládala význam a soudy soukromou obžalobu stěžovatelky odmítly až v září 2004, tedy dlouho po zveřejnění článku (srov., mutatis mutandis, Koprivica proti Černé Hoře, č. 41158/09, rozsudek ze dne 22. listopadu 2011, § 67). Soud odmítl tvrzení vlády o neexistenci veřejného zájmu na diskusi o jednání advokáta při výkonu advokacie a zdůraznil roli advokátů při řádném výkonu spravedlnosti.
Právní úprava výkonu rozhodnutí sice umožňovala postihnout dvě třetiny důchodu, ale toliko jako horní hranici, zjevně tedy skýtala prostor pro odlišný postup. Po srážkách stěžovatelce zůstalo jen 60 eur k životu a zajištění léků. Protože měsíční náklady na léky činily zhruba 44 eur, nemohla si je stěžovatelka dále dovolit. Takovou situaci Soud označil za obzvlášť riskantní pro seniorku trpící množstvím závažných onemocnění.
Soud proto dospěl k závěru, že posuzovaný zásah nebyl nezbytný v demokratické společnosti, a došlo tak k porušení článku 10 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka dále namítala, že její věc nebyla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě.
Jelikož původní trestní řízení nařízením obnovy řízení podle Soudu ztratilo na významu, odmítl Soud námitku nespravedlivosti této části trestního řízení pro zjevnou neopodstatněnost.
Ohledně délky trestního řízení Soud uvedl, že od vstupu Úmluvy v platnost vůči Srbsku řízení trvalo jen 2 roky a 4 měsíce na dvou stupních soudní soustavy. I tuto námitku proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Konečně, ve vztahu k námitce nepřiměřené délky řízení před ústavním soudem Soud poznamenal, že jelikož ústavní soud vykonává úlohu strážce ústavy, je někdy nezbytné, aby při organizaci své činnosti vzal do úvahy i jiná kritéria, než je chronologické pořadí podání stížností, a upřednostnil věci, které jsou z politického a společenského hlediska důležité (srov. Šikić proti Chorvatsku, č. 9143/08, rozsudek ze dne 15. července 2010). V projednávané věci řízení před ústavním soudem trvalo bez jednoho měsíce 3 roky. Věc však bylo do určité míry komplexní a stěžovatelka své podání opakovaně doplňovala. Občanskoprávní řízení, na které ústavní stížnost navazovala, trvala jen 2 roky a 4 měsíce. Soud proto uzavřel, že ačkoli byla věc pro stěžovatelku důležitá a navzdory jejímu pokročilému věku, nebyla délka řízení před ústavním soudem nepřiměřená. I tuto námitku proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudce Sajó připojil k rozsudku nesouhlasné stanovisko, v němž vyjádřil názor, že nedošlo k porušení článku 10 Úmluvy.
V projednávané věci šlo podle něj s ohledem na trest, který za jeho spáchání vnitrostátní zákon umožňoval uložit, o závažný trestný čin. Právo stěžovatelky na svobodu projevu je tak nutno důkladně poměřit s právem na ochranu soukromého života očerněného advokáta. Pokud střet těchto práv vnitrostátní soudy zvážily v souladu s judikaturou Soudu, může Soud toto hodnocení nahradit pouze ze závažných důvodů (srov. Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 87). Žádný z takových závažných důvodů, mezi něž patří zejména postavení údajně znevážené osoby (významná osoba), úloha mluvčího (funkce společenské kontroly), povaha projevu (věc veřejného zájmu), pravdivost prohlášení a dobrá víra, nebyl v projednávané věci dán.
Většina se podle disentujícího soudce ve skutečnosti nezabývala ani tak zásahem do práva na svobodu projevu, ale přinesla nový pohled na test proporcionality tím, že se opřela výlučně o tvrzenou tvrdost uložené soukromoprávní sankce. Svoboda projevu však s sebou nese i odpovědnost, která nemůže být rozdílná v závislosti na finanční a sociální situaci. Poškozený by pak obdržel spravedlivé zadostiučinění za protiprávní zásah do svých osobnostních práv jen tehdy, byla-li by jeho původcem movitá osoba, což je v rozporu se základními zásadami moderního práva občanskoprávní odpovědnosti a se zásadou rovnosti.
Soudce nezpochybnil problematickou situaci stěžovatelky, poukázal však na to, že její tvrzení je v podstatě námitkou zbavení majetku (konkrétně důchodu) s následkem ohrožení jejího zdraví, což může vyvolávat otázky podle článku 1 Protokolu č. 1. Zbavení majetku by však považoval za legitimní, ve veřejném zájmu a přiměřené sledovanému cíli.
Full & Egal Universal Law Academy