© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 28. ledna 2014 ve věci č. 26608/11
T. M. a C. M. proti Moldavsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že neposkytnutím účinné ochrany před domácím násilím ze strany státních orgánů byly porušeny pozitivní závazky státu plynoucí z článku 3 Úmluvy. Touto nečinností zároveň došlo ve vztahu k první stěžovatelce k porušení článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, neboť se v ní odrážel diskriminační stereotypní pohled na pozici žen v moldavské společnosti. Oběma stěžovatelkám bylo společně přiznáno spravedlivé zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 15 000 eur.
(i) Okolnosti případu
První stěžovatelka, paní T. M., se vdala za pana M. M., který byl otcem druhé stěžovatelky, slečny C. M. Poté, co se M. M. stal závislým na hazardních hrách a začal se vůči stěžovatelkám chovat agresivně, podala první stěžovatelka žádost o rozvod. Manželství bylo rozvedeno v únoru 2010, avšak stěžovatelky i nadále bydlely s M. M. v jejich společném bytě. Od června 2010 podala první stěžovatelka celou řadu stížností, trestní oznámení nevyjímaje, na jednání svého bývalého manžela, který se na obou stěžovatelkách měl dopouštět domácího násilí, včetně fyzického a verbálního napadání. V dubnu 2011 podala první stěžovatelka návrh na vydání soudního příkazu, kterým mělo být M. M. přikázáno dočasně opustit společné obydlí a nezdržovat se v blízkosti stěžovatelek; příkaz byl však vydán až na konci září 2011. V říjnu 2012 stále nebylo trestní stíhání M. M. ve věci domácího násilí ukončeno.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelky namítaly, že vnitrostátní orgány přehlížely domácí násilí, jemuž byly vystaveny a neposkytly jim v tomto ohledu účinnou ochranu před zacházením rozporným s článkem 3 Úmluvy.
Soud nejprve v návaznosti na svoji předchozí judikaturu uvedl, že aby určité zacházení mohlo být považováno za zakázané ve smyslu článku 3 Úmluvy, musí dosáhnout minimálního stupně závažnosti. Posouzení tohoto minima je z podstaty věci relativní; závisí na všech okolnostech případu, jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky, a v některých případech též pohlaví, věk a zdravotní stav (viz Costello-Roberts proti Spojenému království, č. 13134/87, rozsudek ze dne 25. března 1993, § 30). Soud dále připomněl, že článek 3 Úmluvy vyžaduje, aby státy přijaly opatření s cílem zajistit, aby jednotlivci v jejich jurisdikci nebyli vystaveni zakázanému jednání, včetně špatného zacházení ze strany soukromých osob (viz A. proti Spojenému království, č. 25599/94, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 22). Je tedy povinností státu přijmout přiměřené kroky k zabránění špatného zacházení páchaného soukromými osobami, pokud o něm orgány věděly nebo vědět měly (srov. Osman proti Spojenému království, č. 29392/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 73).
V projednávané věci stěžovatelky byly podle názoru Soudu podrobeny zakázanému zacházení, což dokládají zejména jimi předložené lékařské zprávy, jakož i policejní záznamy. Skutečnost, že byla nucena sdílet obydlí s M. M. a s tím nutně spojený strach z dalších útoků, který ve svém důsledku donutil první stěžovatelku vyhledat útočiště v azylovém domě, jí nepochybně způsobily utrpení dosahující závažnosti zakázaného zacházení. K obdobným závěrům Soud dospěl i v případě druhé stěžovatelky, která byla také fyzicky i slovně napadána a zároveň byla svědkem toho, jak byla napadána její matka. Soud přihlédl k nízkému věku druhé stěžovatelky (8 let) a k psychickým účinkům jednání, které byly doloženy posudkem z oboru psychologie. Na základě výše uvedených skutečností, dospěl Soud k závěru, že uvedené ustanovení je na daný případ aplikovatelné, následně přezkoumal, zda stát dostál svým pozitivním závazkům z tohoto článku plynoucím.
Soud připomněl, že pozitivní závazky vyplývající z článku 3 Úmluvy na jedné straně vyžadují vytvoření právního rámce k předcházení domácímu násilí a potrestání pachatele, což s odkazem na svá dřívější zjištění považoval v případě Moldavska za splněné (viz Eremia proti Moldavsku, č. 3564/11, rozsudek ze dne 28. května 2013, § 57). Na straně druhé z nich však vyplývá povinnost státních orgánů přijmout opatření potřebná k předcházení špatného zacházení, a pokud by již k takovému zacházení došlo, povinnost ochránit oběti domácího násilí a potrestat pachatele. Soud zdůraznil, že v projednávané věci si byly příslušné orgány (zejména policie) dobře vědomy násilí, jehož se M. M. na stěžovatelkách dopouštěl, a to zejména z lékařských zpráv a také z vlastní úřední činnosti, neboť M. M. byl několikrát za napadení první stěžovatelky policií pokutován. Bylo proto povinností policie z úřední povinnosti zjistit, jaká opatření je v daném případě nezbytné přijmout, aby se bezodkladně zamezilo pokračování či opakování domácího násilí na stěžovatelkách. Přestože si tedy policie byla domácího násilí dobře vědoma, zůstala z důvodu formální žádosti stěžovatelek o poskytnutí ochrany nečinná. Tento problém zvýrazňuje skutečnost, že o existenci zákonného ustanovení, na základě něhož mohou žádat o ochranu, ví jen málo obětí domácího násilí. Neúčinnost ochranných prostředků dokresluje postoj státního zástupce, který k trestnímu oznámení podanému stěžovatelkou uvedl, že vyšetřování může být zahájeno toliko v případech, kdy oběti domácího násilí utrpěly zranění určitého stupně závažnosti, což není případ stěžovatelky. Z pohledu Soudu byl takový přístup nepřijatelný, neboť je jím přehlížena skutečnost, že domácí násilí má mnoho podob a nejde tedy výlučně o fyzické týrání, nýbrž také o různé formy psychického či ekonomického zneužívání. Nadto nalézací soud vydal, v rozporu se zákonnou lhůtou 24 hodin, soudní příkaz k ochraně stěžovatelek až po deseti dnech od podání návrhu na jeho vydání. Po vydání nebyl příkaz zaslán stěžovatelkám ani policii, aby mohlo být bezodkladně přistoupeno k jeho výkonu, což vystavilo stěžovatelky nebezpečí dalších útoků. Navíc, aniž by byl předmětný příkaz vykonán, byla záhy nalézacím soudem na základě odvolání M. M. odložena jeho vykonatelnost, a to navzdory tomu, že zákon s podáním odvolání takové účinky nespojuje. Soudní příkaz byl nakonec vydán až na konci září 2011. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelkám se dostalo ochrany před domácím násilím až po roce od chvíle, kdy bylo nahlášeno první fyzické napadení a půl roku poté co formálně požádaly o vydání soudního příkazu.
Soud proto uzavřel, že s ohledem na výše uvedené nedostatky v postupu státních orgánů, které ač věděly o páchaném násilí vůči stěžovatelkám, jež mohlo v budoucnu pokračovat, neposkytly stěžovatelkám několik měsíců účinnou ochranu. Stát proto nedostál svým pozitivním závazkům plynoucím z článku 3 Úmluvy, čímž došlo k jeho porušení.
b) K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy
Stěžovatelky dále namítaly, že jim příslušné orgány odmítly poskytnout účinnou a včasnou ochranu před domácím násilím, čímž se ve vztahu k nim dopustily diskriminace na základě pohlaví spočívající v předpojatých představách o roli žen ve společnosti, a tím porušily článek 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.
Soud odkázal na výše učiněné závěry a připomněl, že státní orgány si byly dobře vědomy násilí, kterému byla první stěžovatelka opakovaně vystavena, a přesto jí neposkytly náležitou ochranu. Nad rámec výše uvedeného Soud poukázal na závěry státního zastupitelství, které odmítlo zahájit ve věci vyšetřování, jelikož zranění, která utrpěla první stěžovatelka při útocích M. M., nebyla dostatečně závažná, aby založila trestní odpovědnost pachatele. Tyto závěry podle názoru Soudu plně dokládají nepochopení specifické povahy domácího násilí, které nemusí mít vždy nutně za následek fyzickou újmu. S obdobně pasivním přístupem postupoval též soud, když nepovažoval za důležité zaslat soudní příkaz bezodkladně policii, aby byl zajištěn jeho výkon. Policie navíc nepřijala dostatečně rázné opatření, jímž by přiměla M. M. opustit společné obydlí, což ve výsledku donutilo stěžovatelku k tomu, aby jej opustila sama. Soud také zpochybnil závěry nalézacího soudu, který i přes výpověď druhé stěžovatelky, že M. M. slovně a fyzicky napadl její matku, dovodil, že stěžovatelky nepředložily žádné důkazy, jimiž by podložily tvrzení o existenci domácího násilí. Ze strany státních orgánů tedy podle Soudu nedošlo k prostému selhání a nečinnosti, nýbrž k přehlížení násilí vůči první stěžovatelce, jež bylo odrazem jejich diskriminačního postoje vůči ní jako ženě. Své závěry Soud opřel mj. o zjištění zvláštního zpravodaje OSN pro otázky násilí páchaného na ženách, které podpořily už tak dost silný dojem, že moldavské orgány si nebyly plně vědomy závažnosti a rozsahu problému domácího násilí a jeho diskriminačních dopadů na ženy. Soud proto uzavřel, že ve vztahu k první stěžovatelce došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy