© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 4. září 2014 ve věci č. 140/10
Trabelsi proti Belgii
Senát bývalé páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vydání stěžovatele, obviněného z podílu na teroristických útocích, do Spojených států amerických bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť stěžovateli v USA reálně hrozilo uložení trestu odnětí svobody na doživotí, přičemž americké právo neobsahuje žádný mechanismus přezkumu podle předem stanovených kritérií, zda pro pokračování výkonu trestu stále existuje legitimní penologický důvod. Vzhledem ke skutečnosti, že belgické úřady stěžovatele i přes předběžné opatření Soudu vydaly, došlo též k porušení práva stěžovatele na podání stížnosti k Soudu podle článku 34 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, tuniské národnosti, byl v Belgii v roce 2003 odsouzen k desetiletému trestu odnětí svobody za teroristickou činnost, když mimo jiné plánoval „vyhodit do povětří“ belgickou vojenskou základnu. Kromě toho byl v roce 2005 tuniskými vojenskými soudy v nepřítomnosti odsouzen taktéž k deseti letům odnětí svobody za příslušnost k teroristické organizaci. Téhož roku podal v Belgii žádost o azyl, jež však byla v roce 2009 zamítnuta.
V dubnu 2008 požádaly americké úřady o vydání stěžovatele pro účely trestního stíhání, jež se týkalo spojení stěžovatele s teroristickými aktivitami Al-Káidy, přičemž z obžaloby bylo mimo jiné patrné, že mu v USA hrozí trest odnětí svobody na doživotí. Bruselský odvolací soud byl toho názoru, že vydání stěžovatele je přípustné, leč za splnění několika podmínek, a to zákazu trestu smrti, možnosti změny, resp. snížení trestu odnětí svobody na doživotí a zákazu vydání do třetího státu bez souhlasu Belgie. Tyto podmínky následně formou diplomatických záruk americké úřady akceptovaly. Mimo jiné uvedly, že je v diskreci příslušného amerického soudu uložit stěžovateli mírnější než doživotní trest. Kromě toho existují i možnosti, jak jej snížit v případě, že již byl uložen; jde kromě jiného o prezidentskou milost. S ohledem na poskytnuté záruky belgický ministr spravedlnosti v listopadu 2011 vydání stěžovatele do USA povolil. K prezidentské milosti v odůvodnění povolení vydání mimo jiné uvedl, že dle údajů od dožadujícího státu byla využita i ve zdánlivě závažnějších případech ve srovnání s případem stěžovatele.
I přes předběžné opatření nařízené Soudem v prosinci 2011 došlo v říjnu 2013 k realizaci vydání.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel především namítal, že v případě vydání do USA by byl vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, jelikož mu hrozí trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění.
Soud nejprve shrnul obecné zásady, jimiž se řídí v případech doživotního trestu odnětí svobody. Uvedl, že uložení takového trestu zletilé osobě není samo o sobě neslučitelné s článkem 3 Úmluvy ani jiným článkem Úmluvy, pokud by nebylo zjevně nepřiměřené (Kafkaris proti Kypru, č. 21906/04, rozsudek velkého senáru ze dne 12. února 2008, § 97; Vinter a ostatní proti Spojenému království, č. 66069/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 9. června 2013, § 88-89). Článek 3 v praxi nebrání ani odpykání celého doživotního trestu. Uložení takového trestu bez možnosti snížení však může vyústit v porušení článku 3 Úmluvy (Kafkaris proti Kypru, cit. výše, § 97). Doživotní trest by měl být redukovatelný de iure a de facto. Při zvažování, zda je redukovatelný, či nikoliv, se musí Soud ujistit, zda odsouzený má alespoň nějakou naději na propuštění. Pokud vnitrostátní právo umožňuje přezkum doživotního trestu, aby mohlo dojít k jeho změně, odpuštění, ukončení nebo podmíněnému propuštění, vyhovuje článku 3 Úmluvy (Kafkaris proti Kypru, cit. výše, § 98). Při zohlednění preventivních a rehabilitačních cílů trestu je dle Soudu nezbytné, aby vnitrostátní orgány mohly posoudit, zda případný pokrok, který odsouzený učinil, je natolik významný, že pro pokračování ve výkonu trestu již nejsou dány legitimní penologické důvody (Vinter a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 119). Odsouzený k doživotnímu trestu má již při nástupu do jeho výkonu právo vědět, co a za jakých podmínek musí učinit, aby bylo zvažováno jeho propuštění, včetně toho, kdy o přezkum může požádat. Pokud tedy vnitrostátní právní řád nestanoví žádnou možnost přezkumu trestu odnětí svobody na doživotí, nastává neslučitelnost s článkem 3 již při uložení trestu, a nikoli až jeho dlouhodobým výkonem (tamtéž, § 122).
Soud dále připomněl, že k porušení článku 3 dožádaným státem dochází tam, kde existují závažné důvody se domnívat, že dotyčné osobě, bude-li vydána, hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy (Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek pléna ze dne 7. července 1989, § 88). Zopakoval, že článek 3 Úmluvy má absolutní charakter, což znamená, že neexistují výjimky z tohoto pravidla a jednání dané osoby, jakkoli nebezpečné nebo nežádoucí, je irelevantní (Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 138).
V projednávané věci Soud předně zkoumal, zda s ohledem na stěžovatelem podstupované riziko uložení doživotního trestu odnětí svobody a dostupné možnosti jeho snížení bylo vydání stěžovatele v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Ve světle závažnosti trestných činů souvisejících s terorismem, ze kterých byl stěžovatel obžalován, a při zohlednění, že odsouzení stěžovatele musí předcházet posouzení veškerých relevantních polehčujících a přitěžujících okolností trestním soudem, Soud shledal, že trest odnětí svobody na doživotí by nebyl zjevně nepřiměřený (Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království, č. 24027/07 a další, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 243).
Soud následně odmítl argument vlády, že je posuzování souladu s článkem 3 třeba v prvé řadě založit na tom, že je předčasné spekulovat o existenci penologických důvodů pokračování výkonu trestu, když stěžovatel prozatím nebyl odsouzen. Soud zdůraznil, že s ohledem na účel prevence, který článek 3 Úmluvy sleduje v extradičních věcech, musí zkoumat nebezpečí špatného zacházení ex ante (Soering proti Spojenému království, cit. výše), tj. předtím, než bude stěžovatel v USA odsouzen. Úkolem Soudu v projednávané věci je proto zjistit, zda vydání stěžovatele bylo v souladu s článkem 3, a tedy zda trest odnětí svobody na doživotí, který stěžovateli hrozí, splňuje příslušná kritéria, která stanovil ve své judikatuře (viz výše).
Záruky poskytnuté americkou stranou byly podle Soudu při líčení relevantního vnitrostátního práva a praxe velmi obecné a vágní a neobsahovaly ujištění, že stěžovateli nebude uložen trest odnětí svobody na doživotí, případně že pokud bude, bude spojen s možností snížení či přeměny.
Ohledně klíčové otázky, zda relevantní právní úprava USA možností snížení trestu odnětí svobody na doživotí a prezidentské milosti vyhovuje požadavkům článku 3 Úmluvy, Soud shledal, že ačkoli tato právní úprava počítá s možností propuštění, žádný ze stanovených postupů nelze považovat za přezkumný mechanismus, v jehož rámci by byly vnitrostátní orgány povinny na základě objektivních, předem stanovených kritérií, se kterými by se odsouzený mohl seznámit již v době uložení trestu, ověřit, zda se odsouzený v průběhu výkonu trestu změnil natolik, že pro pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody již nejsou dány legitimní penologické důvody.
Z těchto důvodů Soud konstatoval, že doživotní trest, který stěžovateli hrozí, nelze ve světle rozsudku ve věci Vinter a ostatní proti Spojenému království (cit. výše) označit jako „snížitelný“ pro potřeby článku 3 Úmluvy. Proto vydáním stěžovatele došlo k porušení tohoto ustanovení.
b) K tvrzenému porušení článku 34 Úmluvy
Soud s odkazem na svou judikaturu zdůraznil důležitost předběžných opatření v systému Úmluvy (Savriddin Dzhurayev proti Rusku, č. 71386/10, rozsudek ze dne 25. dubna 2013, § 211-213). V projednávané věci byl stěžovatel i přes nařízené předběžné opatření do USA vydán. Žalovaná vláda proto dle Soudu záměrně a nezvratně snížila ochranu práv vyplývajících z článku 3 Úmluvy, o niž stěžovatel usiloval právě podáním stížnosti k Soudu. Realizace vydání přinejmenším způsobila, že jakékoliv konstatování porušení se stalo bezpředmětným, když byl stěžovatel vydán do státu, který není smluvní stranou Úmluvy. Kroky žalované vlády, které vedly mimo jiné k tomu, že stěžovatel neměl ze samovazby v USA možnost se spojit se svým právním zástupcem před Soudem, ztížily stěžovateli možnost účinně uplatnit své právo na podání stížnosti podle článku 34 Úmluvy. Došlo proto k porušení tohoto článku Úmluvy.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudkyně Yudkivska k rozsudku připojila souhlasné stanovisko, v němž uvítala odklon od rozsudku ve věci Babar Ahmad o ostatní proti Spojenému království (cit. výše), ve kterém Soud rozlišil minimální úroveň závažnosti zacházení rozporného s článkem 3 Úmluvy v kontextu vyhoštění či vydání vůči kontextu vnitrostátnímu, a zdůraznila posun i vůči rozsudku ve věci Vinter a ostatní proti Spojenému království (cit. výše), jelikož v projednávané věci stěžovatel nebyl doposud odsouzen. Upozornila však i na rozpor s judikaturou Soudu, dle které Úmluva nepožaduje po smluvních stranách, aby vyžadovaly standardy Úmluvy od jiných států (Al-Skeini a ostatní proti Spojenému království, č. 55721/07, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 141). Dle soudkyně článek 3 Úmluvy v kontextu vyhoštění či vydání nevyžaduje žádné konkrétní „řízení“ v dožadujícím státě; postačí, když je doživotní trest snížitelný pomocí jakéhokoliv „řízení“. Možnost prezidentské milosti je proto z pohledu „práva na naději“ dostatečná. K většině se soudkyně připojila proto, že diplomatické záruky USA výslovně uváděly, že prezidentská milost „je v případě stěžovatele pouze teoretickou možností“.
Full & Egal Universal Law Academy