© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozsudku ze dne 4. října 2016 ve věci č. 75581/13 – Travaš proti Chorvatsku
Senát druhé sekce Soudu dospěl k jednomyslnému závěru, že propuštěním stěžovatele ze dvou státních škol poté, co z rozhodnutí církevního orgánu pozbyl kanonický mandát nezbytný k výuce katechismu, protože uzavřel civilní sňatek s jinou ženou v době trvání církevního manželského svazku, čímž se závažně provinil proti hodnotovým východiskům církve, nedošlo k porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života dle článku 8 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel, profesor teologie, získal od orgánů katolické církve tzv. kanonický mandát, který ho opravňoval k výuce katechismu – křesťanské nauky o víře a etice. Stěžovatel přijal nabídku vyučovat na dvou státních školách, s nimiž uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Stěžovatel byl v době nástupu do zaměstnání ženatý s T. F., s níž uzavřel církevní sňatek v prosinci 2002. Po několika letech se stěžovatel obrátil na civilní úřady s žádostí o rozvod, které bylo vyhověno. V březnu 2006 se stěžovatel formou občanského sňatku znovu oženil. Nato obdržel vyjádření rijecké arcidiecéze, že rozvod před světskými orgány jej nevyvazuje z manželského slibu, který přijal před orgány církve. Uzavření civilního sňatku s jinou ženou v době, kdy v očích církve trvá jeho původní manželství, se příčí základům křesťanské nauky, jejichž nerespektování jej činí nezpůsobilým pro výuku katechismu. V srpnu 2006 byl stěžovateli odňat mandát opravňující jej k náboženské výuce. Stěžovatel byl záhy z obou škol propuštěn. Dle odůvodnění výpovědí se stal odnětím mandátu nezpůsobilým k výkonu dosavadního zaměstnání. Jelikož mu nebylo možné nabídnout jinou vhodnou pozici, pracovní poměr musel být rozvázán.
Stěžovatel se neúspěšně domáhal určení neplatnosti výpovědí před vnitrostátními soudy, včetně ústavního soudu. V březnu 2010 požádala T. F. církevní soudy o prohlášení neplatnosti jejich manželství s tím, že stěžovatel od počátku nejevil vážnou vůli být jí manželem. Stěžovatel se řízení aktivně neúčastnil. Žádosti T. F. bylo vyhověno.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel v řízení před Soudem namítal, že jeho propuštěním z pozice učitele katechismu došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
a)K přijatelnosti
Soud úvodem připomněl, že článek 8 Úmluvy je v oblasti zaměstnání použitelný, pokud mohou mít omezení kladená na profesní život jednotlivce dopady na jeho soukromý život. Pojem „soukromého života“ je široký a nepodléhá žádné vyčerpávající definici. Jeho součástí je dle Soudu nepochybně i právo udržovat a rozvíjet vztahy s jinými. K interakci s okolním světem začasté dochází i na pracovišti, a proto může být profesní život nedílnou součástí života soukromého. Toto sepětí profesního a soukromého života je zvlášť patrné, jsou-li některé okolnosti soukromého života – podobně jako v projednávané věci – považovány za kvalifikační předpoklady pro výkon zaměstnání. Aby se stěžovatel vyhnul odebrání mandátu k výuce katechismu, musel odpovídajícím způsobem přizpůsobit svůj soukromý život. Mezi soukromým a profesním životem stěžovatele tedy existoval přímý vztah. Vzhledem k tomu, že propuštění stěžovatele souviselo s rozhodnutími, která učinil ve svém soukromém a rodinném životě, považoval Soud článek 8 Úmluvy za použitelný.
b)K odůvodněnosti
Soud konstatoval, že propuštěním stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. K propuštění sice došlo z důvodu odnětí mandátu orgány církve, jejichž jednání není státu přičitatelné, nicméně orgány státu byly do rozhodovacího procesu přímo zapojeny. Ani ztráta způsobilosti k výuce katechismu by nemusela skončit výpovědí, pakliže by dotčené školy mohly stěžovateli nabídnout jinou vhodnou pozici.
K otázce zákonnosti zásahu Soud uvedl, že propuštění mělo oporu v platném právu, konkrétně v konkordátu uzavřeném mezi Svatým stolcem a Chorvatskem v roce 1996, tedy v mezinárodní smlouvě, která je dle ústavy nedílnou součástí vnitrostátního právního řádu, a též v příslušných ustanoveních zákoníku práce. Ze znění článku 3 konkordátu přitom vyplývá, že kanonický mandát představuje nezbytnou podmínku pro vyučování katechismu, jehož odnětím osoba ztrácí způsobilost pokračovat v této profesi. Odnětí mandátu bylo přitom založeno na porušení kánonu 804 odst. 2 kodexu kanonického práva, dle něhož se musí osoby vyučující náboženství vyznačovat mj. „zdravou naukou a svědectvím křesťanského života“. Soud konstatoval, že stěžovatele mohl předvídat, že jeho počínání v soukromém životě může být vyhodnoceno jako rozporné s těmito požadavky a může tak být propuštěn: v řízení před ústavním soudem stěžovatel výslovně prohlásil, že složil zkoušku z kanonického práva a že by býval těžko prospěl, pokud by si nebyl těchto skutečností vědom.
Namítaný zásah dle Soudu sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně práv a svobod druhých, jmenovitě katolické církve a členů její náboženské obce.
Soud uvedl, že zásah lze považovat za nezbytný, pokud odpovídá „naléhavé společenské potřebě“, je přiměřený sledovanému cíli a vnitrostátní orgány na jeho podporu předloží „relevantní a dostatečné důvody“ (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a č. 30566/04, rozsudek ze dne 4. prosince 2008, § 104). Při posuzování nezbytnosti zásahu přitom vnitrostátní orgány požívají určitého prostoru pro uvážení. Soud dále naznal, že v projednávané věci jde o střet dvou práv, která požívají stejné úrovně ochrany, tj. práva stěžovatele na soukromý a rodinný život a práva na respektování vnitřní autonomie církve. Při střetu výše uvedených práv je třeba vyvažovat vzájemně protichůdné zájmy s přihlédnutím k relevantním kritériím, která Soud definoval ve skutkově podobné věci Fernández Martínez proti Španělsku (č. 56030/07, rozsudek velkého senátu ze dne 12. června 2014). K těm náleží: (i) postavení stěžovatele, (ii) publicita jeho situace, (iii) míra odpovědnosti státu, (iv) závažnost sankce a (v) rozsah přezkumu ze strany vnitrostátních orgánů.
Stěžovatel působil jako vyučující katechismu na státních školách, kde uzavřel smlouvu na dobu neurčitou. Odměna za práci mu byla vyplácena z veřejných zdrojů. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel si byl od počátku vědom podmínek, které musí po dobu výkonu této funkce splňovat, jakož i možných následků při jejich porušení. Soud se přidržel právního názoru, který zaujal ve věci Fernandéz Martinéz (cit. výše), a konstatoval, že podpisem pracovní smlouvy na sebe stěžovatel převzal povinnost zvýšené loajality vůči katolické církvi, která mu zaměstnání zprostředkovala, a implicitně omezil rozsah svého práva na respektování soukromého a rodinného života. Zavázal se totiž mj. k tomu, že jeho soukromý život bude „svědectvím křesťanského života“. Nerespektováním svátosti manželské, která je neoddělitelnou součástí řádného křesťanského života, se stěžovatel vědomě provinil proti požadavku zvláštní oddanosti vůči vnitřním pravidlům náboženské společnosti. Stěžovatel se tedy vlastním jednáním dostal do situace, která vedla k rozvázání jeho pracovního poměru.
Na rozdíl od věci Fernández Martínez nebyl případ stěžovatele vystaven přílišné publicitě. Soukromé jednání stěžovatele rozporné s interními pravidly a učením církve tudíž nebylo způsobilé podkopávat důvěryhodnost církve v očích věřících ani veřejnosti.
K odpovědnosti státu Soud uvedl, že stěžovatel byl sice z formálního hlediska jeho zaměstnancem, avšak podtrhl, že tím nemohl být dotčen jeho závazek oddanosti vůči katolické církvi ani její pravomoc k přijetí odpovídajících opatření, jestliže této povinnosti nedostál. Dle poznatků Soudu mají náboženské společnosti ve většině smluvních států buď spolurozhodovací, nebo dokonce výlučnou pravomoc rozhodovat o jmenování a propouštění osob vyučujících náboženství, aniž by hrálo roli, zda jsou odměňovány ze zdrojů státu nebo příslušné církve. Tato autonomie náboženských společností však není absolutní. Vnitrostátní orgány, zejména soudy, musí zkoumat, zda byl předmětný zásah za daných okolností přiměřený a zda nesledoval jiný než deklarovaný účel, tedy zda nebyl svévolný. Konečně je třeba posoudit, zda jím nedošlo k zásahu do samotné podstaty práva na soukromý a rodinný život. Soud proto přivítal, že odnětí oprávnění k výuce katechismu, k němuž došlo z důvodu uzavření občanského sňatku v době, kdy byl stěžovatel ještě vázán svátostí manželskou, nevedlo bez dalšího k propuštění stěžovatele ze zaměstnání. K výpovědím bylo přistoupeno až poté, co školy ověřily, že nemají jiné vhodné místo, které by stěžovateli mohly nabídnout. Dle Soudu tedy zjevně vyvinuly úsilí směrem k vyvážení vzájemně soupeřících zájmů.
Propuštění mělo nesporně závažné důsledky pro stěžovatelův soukromý i profesní život. Soud však i u čtvrtého kritéria vzal na zřetel skutečnost, že se stěžovatel dostal do této situace vlastním přičiněním. K tomu dodal, že ani odnětí kanonického mandátu stěžovateli nebránilo, aby se ucházel o jiné místo, kde by mohl uplatnit svou kvalifikaci, např. jako vyučující etiky či kultury.
V neposlední řadě Soud zohlednil, že stěžovatel měl možnost předložit svou věc k posouzení vnitrostátním soudům několika stupňů, včetně ústavního soudu. Stěžovatelovy námitky tak byly pečlivě přezkoumány. Vnitrostátní soudy přitom přihlédly ke všem výše uvedeným podstatným okolnostem a důkladně zkoumaly, zda byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi právy stěžovatele na straně jedné a zájmy katolické církve na straně druhé. Jejich závěry Soud nepovažoval za nepřiměřené ani nerozumné.
Ve světle těchto skutečností a po přihlédnutí k prostoru pro uvážení, jímž vnitrostátní orgány při zvažování nezbytnosti zásahu v předmětné oblasti disponují, Soud rozhodl, že zásah do práv stěžovatele nelze za daných okolností považovat za nepřiměřený. K porušení článku 8 Úmluvy tudíž nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy