Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 11. prosince 2025 ve věci č. 13186/20 – Tsaava a ostatní proti Gruzii
Velký senát Soudu jednomyslně shledal, že použití kinetických projektilů a špatné zacházení ze strany policie při rozehnání demonstrace porušilo zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení podle článku 3 Úmluvy a že dlouhotrvající a bezvýsledné vyšetřování tohoto policejního zásahu porušilo požadavek na účinné vyšetřování podle procesního aspektu téhož ustanovení. Dále Soud rovněž jednomyslně shledal, že policejní zásah ve vztahu ke stěžovatelům z řad novinářů porušil svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy a ve vztahu ke stěžovatelům z řad demonstrantů porušil svobodu shromažďování podle článku 11 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
V červnu 2019 proběhla před budovou gruzínského parlamentu demonstrace, kterou policie rozehnala za použití slzného plynu, vodních děl a kinetických projektilů. Při zásahu bylo zraněno asi 200 osob. Stěžovatelé (demonstranti, novináři a jeden přihlížející) utrpěli zranění zahrnující otevřené rány, prasklé oční bulvy nebo zlomeniny končetin a obličejových kostí. Stěžovatelé z řad novinářů byli zasaženi kinetickými projektily nebo zbiti skupinami policistů. Vyšetřování policejního zásahu nebylo ke dni rozhodnutí Soudu ukončeno a nebyl patrný výrazný pokrok. Někteří stěžovatelé se na vnitrostátní úrovni domáhali náhrady újmy za utrpěná zranění, přičemž vnitrostátní soudy v několika případech konstatovaly, že policie použila nepřiměřenou sílu vůči pokojným stěžovatelům.
Ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 7. května 2024 senát páté sekce Soudu, který shledal porušení požadavku na účinné vyšetřování podle procesního aspektu článku 3 Úmluvy, ale nerozhodl o tom, zda byla porušena hmotněprávní složka téhož ustanovení a články 10 a 11 Úmluvy. Porušením článku 13 Úmluvy nepovažoval za potřebné se zabývat.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení procesního aspektu článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že vyšetřování rozehnání demonstrace nebylo účinné. Velký senát konstatoval, že ke dni jeho rozhodnutí přetrvávají nedostatky ve vyšetřování zjištěné senátem páté sekce a ztotožnil se s jeho závěrem, že toto vyšetřování nebylo účinné.
K tvrzenému porušení hmotněprávního aspektu článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé dále namítali, že utrpěli zranění v důsledku nadměrného použití síly ze strany policie při rozehnání demonstrace.
a) Obecné zásady
Soud připomněl, že použití síly při potlačování nepokojů v průběhu demonstrace nemusí odporovat článku 3 Úmluvy. Dosáhne-li však úrovně spadající do působnosti článku 3, bude s ním v souladu jen, je-li nezbytně nutné a přiměřené sledovanému cíli (Süleyman Çelebi s ostatní proti Turecku, č. 37273/10, rozsudek ze dne 24. května 2016, § 75), a to ve vztahu ke konkrétnímu stěžovateli, nikoliv obecně dané situaci (Kılıcı proti Turecku, č. 32738/11, rozsudek ze dne 27. listopadu 2018, § 37). Při posuzování přiměřenosti je třeba přihlédnout k povaze a stupni použité síly (Özalp Ulusoy proti Turecku, č. 9049/06, rozsudek ze dne 4. června 2013, § 44), závažnosti způsobených zranění (Rizvanov proti Ázerbájdžánu, č. 31805/06, rozsudek ze dne 17. dubna 2012, § 49) a konkrétním okolnostem, za nichž ke zranění došlo, zejména zda bylo použití síly nezbytně nutné vzhledem k chování samotného stěžovatele (Geylani a ostatní proti Turecku, č. 10443/12, rozsudek ze dne 12. září 2023, § 88). Pro rozsáhlé policejní zásahy při demonstracích je dále podstatné, zda vnitrostátní orgány podnikly kroky k tomu, aby byl zásah řízen způsobem, který minimalizuje riziko vážné újmy na zdraví demonstrantů, novinářů i přihlížejících (tamtéž, § 86). Tyto policejní zásahy, zvláště zahrnují-li použití méně letálních zbraní, jako kinetické projektily, vodní děla nebo slzný plyn, musejí být náležitě upraveny vnitrostátním právem a provázeny účinnými zárukami bránícími svévoli, zneužití síly a zbytečným zraněním (Kılıcı proti Turecku, cit. výše, § 33). Je na vládě, aby prokázala, že zranění utrpěná během policejního zásahu při demonstraci a přičitatelná vnitrostátním orgánům byla důsledkem nezbytně nutného a přiměřeného použití síly, které sledovalo legitimní cíl vymáhat právo (Geylani a ostatní proti Turecku, cit. výše, § 86). Vláda má totiž lepší (až výlučný) přístup k informacím a důkazům schopným osvětlit postup při zásahu (Elvan proti Turecku, č. 64937/19, rozsudek ze dne 7. února 2023, § 100).
b) Použití těchto zásad na projednávanou věc
Ve vztahu k použití kinetických projektilů v projednávané věci Soud konstatoval, že zranění stěžovatelů jsou dostatečně závažná a spadají do působnosti článku 3 Úmluvy. Bylo tedy na vládě, aby ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům prokázala, že jejich zranění bylo důsledkem nezbytně nutného a přiměřeného použití síly. Vláda nicméně netvrdila a (s jedinou výjimkou) ani nepředložila žádné důkazy nenasvědčují tomu, že by se konkrétní stěžovatelé chovali násilně nebo ohrožovali příslušníky policie či veřejnost. Použití kinetických projektilů obhajovala jen obecně násilnou povahu demonstrace. Soud proto dospěl k závěru, že použití kinetických projektilů nebylo nezbytně nutné a přiměřené.
Soud se dále zabýval vnitrostátní právní úpravou použití kinetických projektilů při demonstracích. Připomněl, že vnitrostátní právo by mělo jasně stanovit okolnosti a způsob použití méně letálních zbraní při policejním zásahu, a to na míru konkrétní zbrani a s ní spojeným zdravotním rizikům. Obecná úprava stanovící široké podmínky není dostatečná (Fraisse a ostatní proti Francii, č. 47626/21, rozsudek ze dne 27. února 2025, § 126). Pokud jde o kinetické projektily, ze zpráv různých mezinárodních lidskoprávních orgánů plyne, že v případě nesprávného použití mohou způsobit smrt či vážná zranění. S ohledem na širokou shodu panující v této oblasti na mezinárodní úrovni upřesnil Soud dosavadní judikaturu (Geylani a ostatní proti Turecku, cit. výše, § 86–87; Kılıcı proti Turecku, cit. výše, § 32 a 35 ; Işik proti Turecku, č. 42202/20, rozsudek ze dne 8. října 2024, § 57, 58 a 79; Alkhatib a ostatní proti Řecku, č. 3566/16, rozsudek ze dne 16. ledna 2024, § 127) a konstatoval, že vnitrostátní právní úprava ve vztahu k použití kinetických projektilů musí zakotvit následující minimální požadavky:
(a) kinetické projektily lze použít pouze jako krajní řešení v reakci na skutečnou a bezprostřední hrozbu pro život nebo zdraví;
(b) lze je použít pouze cíleně, nikoliv pro obecné zvládání davu, a způsobem, který (s ohledem na technické vlastnosti konkrétního modelu) minimalizuje nebezpečí pro život a zdraví zasažené osoby;
(c) nesmí být užívány hromadné střely (z důvodu jejich nepřesnosti) a střely obsahující kov (z důvodu zvýšeného nebezpečí vážného zranění);
(d) jejich použití musí předcházet náležité varování, není-li toto varování zjevně neproveditelné;
(e) smí je používat jen policisté, kteří prošli řádným školením a výcvikem, a to nejen o technických vlastnostech kinetických projektilů, ale také o nebezpečí, které mohou představovat pro život a zdraví;
(f) jejich použití má v maximální možné míře podléhat striktní hierarchické linii velení a kontroly.
Tyto podmínky nebyly v projednávané věci splněny, přičemž nedostatky v právní úpravě podle Soudu přispěly ke způsobu, jakým byla demonstrace rozehnána (Makaratzis proti Řecku, č. 50385/99, rozsudek velkého senátu ze dne 20. prosince 2004, § 64). Soud proto shledal porušení hmotněprávního aspektu článku 3 Úmluvy v důsledku použití kinetických projektilů.
Porušení článku 3 Úmluvy Soud shledal i ve vztahu k použití síly a špatnému zacházení ze strany policie.
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Někteří stěžovatelé z řad novinářů namítali, že policie proti nim jako novinářům zasahovala cíleně a že nadměrné použití síly porušilo jejich právo na svobodu projevu. Soud konstatoval, že došlo k zásahu do svobody projevu. Tím, zda byl zásah v souladu se zákonem a zda sledoval legitimní cíl, se Soud nezabýval. S ohledem mimo jiné na závěry ve vztahu k článku 3 Úmluvy se totiž nejednalo o zásah nezbytný v demokratické společnosti.
K tvrzenému porušení článku 11 Úmluvy
Někteří stěžovatelé namítali, že policie přistoupila k rozehnání demonstrace bez předchozího varování a za nadměrného použití síly, čímž porušila jejich svobodu shromažďování. Soud konstatoval, že došlo k zásahu do tohoto práva. Obdobně jako u článku 10 se nezabýval tím, zda byl zásah v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíl, neboť nebyl nezbytný v demokratické společnosti.
K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Stěžovatelé také namítali porušení článku 13 Úmluvy, protože neměli k dispozici účinný opravný prostředek. S ohledem na závěr o porušení procesního aspektu článku 3 však Soud nepovažoval za potřebné se touto námitkou odděleně zabývat.
III. Oddělená stanoviska
Soudce Serghides vyjádřil nesouhlas se závěrem, že nebylo třeba se zvlášť zabývat porušením článku 13 Úmluvy. Povinnost provést účinné vyšetřování na poli článku 3 je podle něj koncepčně a funkčně odlišná od samostatného práva na účinný opravný prostředek zaručeného článkem 13.
Soudce Eicke nesouhlasil s tím, že dvěma stěžovatelům, kteří se na vnitrostátní úrovni úspěšně domohli náhrady újmy, bylo přiznáno postavení oběti.