© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 24. dubna 2014 ve věci č. 27310/09
Udovičić proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení práva stěžovatelky na respektování soukromého života a obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy v důsledku toho, že vnitrostátní orgány nepodnikly náležité kroky, aby zamezily nadměrnému hluku z baru umístěného pod jejím bytem. Stěžovatelce byla přiznána částka 7 500 eur jako náhrada nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka je spolumajitelkou domu, v němž obývá byt. Druhou spolumajitelkou domu je obchodní společnost, která v roce 2002 začala v přízemí domu – pod bytem stěžovatelky – provozovat bar. Počínaje tímto rokem stěžovatelka iniciovala řadu správních i soudních řízení, případně se pokoušela vstoupit do už probíhajících řízení, týkajících se stavebního povolení na rekonstrukci přízemí domu, licence na provozování baru a zejména hladiny hluku pocházejícího z baru. Většina těchto řízení nebyla v čase podání stížnosti k Soudu pravomocně ukončena. V souvislosti s uvedenými řízeními bylo z podnětu státních orgánů, provozovatele baru i stěžovatelky postupně vypracováno několik znaleckých posudků, které zkoumaly, zda intenzita hluku z baru přesahuje ve stěžovatelčině bytě úroveň povolenou vnitrostátními předpisy. Závěry těchto posudků se rozcházely. Mezitím, v letech 2002 až 2013, se stěžovatelka mnohokrát obracela na místní policii se stížnostmi na porušování veřejného klidu a pořádku v souvislosti s provozem baru. Policie z toho v 26 případech zahájila přestupkové řízení. Dále policie iniciovala 30 místních šetření různých státních institucí (např. zdravotní inspekce či finančního úřadu), které v 16 případech vedly k přestupkovému řízení pro rušení veřejného klidu a pořádku.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala porušení článku 8 Úmluvy v důsledku toho, že se jí od státních orgánů ani po mnoha letech nedostalo přiměřené a účinné pomoci proti obtěžujícím jevům z baru pod jejím bytem, zejména co se týče nadměrného hluku.
Soud úvodem připomněl, že právo na respektování obydlí dle článku 8 nelze vnímat jen jako právo na prostorově vymezenou oblast, ale také jako právo na klidné užívání této oblasti. Porušení tohoto práva se neomezuje pouze na fyzický zásah (např. vstupem cizí osoby), ale zahrnuje i jiná porušení, jako např. hluk, emise či zápachy. Závažná narušení mohou vést k porušení práva na respektování obydlí, jestliže stěžovateli brání, aby se těšil z půvabů svého domova (Hatton a ostatní proti Spojenému království, č. 36022/97, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 96).
Soud dále poznamenal, že Úmluva výslovně nezaručuje právo na čisté a tiché prostředí; pokud je však jednotlivec přímo a závažně postižen hlukem nebo jiným znečištěním, lze tuto situaci podřadit pod článek 8 Úmluvy (Hatton a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 96, López Ostra proti Španělsku, č. 16798/90, rozsudek ze dne 9. prosince 1994, Powel a Rayner při Spojenému království, č. 9310/81, rozsudek ze dne 21. února 1990, § 40, Furlepa proti Polsku, č. 62101/00, rozsudek ze dne 18. března 2008). Ačkoliv článek 8 Úmluvy primárně chrání jednotlivce proti svévolnému zásahu veřejných orgánů, zahrnuje i pozitivní závazek státu přijmout opatření k ochraně práva na respektování soukromého a rodinného života v oblasti vztahů mezi jednotlivci (Stubbings a ostatní proti Spojenému království, č. 48995/99, rozsudek ze dne 22 října 1996, § 59), a to při zachování spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými zájmy (Hatton a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 98).
V projednávané věci se Soud nejprve zabýval tím, zda obtěžování dosáhlo minimální úrovně závažnosti, aby se dalo kvalifikovat jako zásah do práv podle článku 8. Stanovení tohoto minima závisí na všech okolnostech daného případu, včetně intenzity a délky obtěžování a jeho fyzických i psychických účinků (Oluić proti Chorvatsku, č. 61260/08, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 49). Obdobný problém již Soud řešil v jiných kauzách: šlo v nich také o hluk z baru nacházejícího se v domě, v němž stěžovatel žil (Oluić proti Chorvatsku, cit. výše, § 52-63), o hluk z okolních nočních klubů (Morano Gómez proti Španělsku, č. 4143/02, rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, § 58-60), resp. o hluk z počítačového klubu pod bytem stěžovatelů (Mileva a ostatní proti Bulharsku, č. 43449/02 a 21475/04, rozsudek ze dne 25. října 2010, § 97). Ve všech těchto případech Soud konstatoval porušení článku 8 – v posledním z nich dokonce bez toho, aby byly na vnitrostátní úrovni realizovány jakékoliv hlukové testy.
Pokud jde o projednávanou věc, Soud uvedl, že ze znaleckých posudků vypracovaných během vnitrostátních řízení nelze jednoznačně určit přesnou úroveň hluku pocházejícího z baru. Několik posudků ovšem konstatuje, že hluk ve stěžovatelčině bytě překročil povolené limity. Soud se vyjádřil k některým posudkům a nedostatkům, které shledal v nich či v řízeních, v nichž byly použity (např. nemožnost stěžovatelky účastnit se dotčeného řízení, nesprávné stanovení, který povolený limit hluku na danou věc dopadá, nesprávně provedené měření a neakceptace stěžovatelčiných námitek). Testy provedené v lednu a březnu 2008 prokázaly, že byly překročeny relevantní mezinárodní standardy pro úroveň hluku. Další testy prokázaly, že ani některá provedená opatření (zejména úprava klimatizace) zcela neodstranila porušení limitů. I poslední test provedený v březnu 2008 prokazuje, že hluk pocházející z baru v nočních hodinách překračuje povolené limity a že hluková ochrana v baru nebyla zavedena.
Soud při svém rozhodování zohlednil, že bar funguje v dané budově více než deset let. Dále vzal v potaz počet zásahů policie souvisejících s provozem baru. Soud na základě uvedeného došel k závěru, že v případě stěžovatelky byla naplněna minimální úroveň závažnosti, ze které vyplývá povinnost státních orgánů podniknout opatření k ochraně práv stěžovatele (Morano Gómez proti Španělsku, cit. výše, § 97).
Poté se Soud zaměřil na otázku, zda došlo k porušení článku 8. Připomněl, že v kauzách týkajících se environmentálních otázek zkoumá dva aspekty postupu vnitrostátních orgánů: za prvé věcnou stránku jejich rozhodnutí a za druhé proces, který tomuto rozhodnutí předcházel (Hatton a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 99). Pokud jde o druhý zmíněný aspekt, Soud zvažuje zejména to, do jaké míry byly zohledněny postoje jednotlivců včetně stěžovatelů a jaké měly tyto osoby k dispozici procesní záruky; jinými slovy, zda byl rozhodovací proces spravedlivý a poskytl náležitou ochranu zájmům jednotlivce chráněným v článku 8 (Fadeyeva proti Rusku, č. 55723/00 rozsudek ze dne 30. listopadu 2005, § 105).
V tomto směru Soud poznamenal, že navzdory četným stížnostem stěžovatelky a řízením vedeným na vnitrostátní úrovni před příslušnými správními orgány tyto orgány nepřijaly potřebné rozhodnutí ani po více než 10 letech. Soud upozornil na to, že stěžovatelka neměla příležitost účastnit se v roce 2002 řízení o udělení licence k provozování baru, a to ani po zásahu správního soudu, který rozhodnutí o udělení licence zrušil a vrátil věc správnímu orgánu k přezkoumání. Rozhodnutí správního soudu však nepřineslo očekávané následky; podle materiálů předložených Soudu řízení před správním orgánem nadále trvá. Soud rovněž konstatoval, že nedostatky v řízení u orgánu na ochranu veřejného zdraví nebyly dosud účinně odstraněny, jelikož i zde rozhodnutí správního soudu, jež věc vrátil k přezkoumání, nikdy nebylo naplněno. Dle Soudu lze celé správní řízení v této věci označit v souhrnu jako trpící vadami a neúčinné.
Pokud jde občanskoprávní řízení, Soud konstatoval, že prvostupňový soud zamítl žalobu stěžovatelky týkající se nadměrného hluku hlavně na základě znaleckého posudku, který však stěžovatelka neměla možnost účinně napadnout. Uvedený nedostatek nebyl odstraněn ani v řízení před odvolacím a ústavním soudem.
Za těchto okolností Soud dospěl k závěru, že tím, že stát připustil, aby daná situace přetrvávala více než deset let, aniž by o ní příslušné vnitrostátní orgány s konečnou platností rozhodly, nepostupoval v této věci s náležitou pečlivostí a nezohlednil v dostatečné míře všechny dotčené zájmy; proto nenaplnil svůj pozitivní závazek zajistit stěžovatelčino právo na respektování jejího obydlí a osobního života.
Full & Egal Universal Law Academy