© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Rozsudek ze dne 28. října 2014 ve věci č. 16858/11
Urtāns proti Lotyšsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že rozhodnutí o prodloužení vazby stěžovatele porušila čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, jelikož soudy nezkoumaly, zda podezření, že stěžovatel spáchal trestné činy, z nichž byl obviněn, je stále důvodné. Soud přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byl obviněn ze dvou vloupání. V září 2010 vnitrostátní soudy stěžovatele vzaly do vazby, jelikož dospěly k závěru, že existuje důvodné podezření, že stěžovatel předmětné trestné činy spáchal. Stěžovatelova vazba byla podrobena přezkumu v listopadu 2010 a v lednu, únoru, dubnu a červnu 2011. Ve všech rozhodnutích soudy odmítly stěžovatele propustit z vazby, přičemž ohledně podezření ze spáchání předmětných trestných činů se odvolaly na počáteční rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. Dále uvedly, že vzhledem k trestní minulosti stěžovatele je pravděpodobné, že by po propuštění páchal další trestnou činnost. Stěžovatel byl propuštěn z vazby v srpnu 2011, jelikož se blížil konec maximální povolené délky trvání vazby (12 měsíců).
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Soud na úvod zopakoval, že v kontextu čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy jsou odůvodnění rozhodnutí soudů relevantním faktorem pro posouzení, zda bylo zbavení svobody osoby svévolné, či nikoli. Zbavení svobody bez uvedení důvodů není v souladu s ochranou před svévolí implicitně zakotvenou v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Zbavení svobody naopak není svévolné, pokud soudy uvedou určité důvody, avšak jen za předpokladu, že tyto důvody nejsou příliš stručné nebo bez vztahu k zákonnému ustanovení, o které se zbavení svobody opírá (Mooren proti Německu, č. 11364/03, rozsudek velkého senátu ze dne 9. června 2009, § 79).
Článek 5 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 3 Úmluvy musí být vykládány ve vzájemné souvislosti, jelikož tvoří jeden celek (Ciulla proti Itálii, č. 11152/84, rozsudek ze dne 22. února 1989, § 38). Obviněný musí být propuštěn vždy, když přestanou existovat „relevantní a dostatečné“ důvody k odůvodnění pokračování vazby (Smirnova proti Rusku, č. 46133/99 a 48183/99, rozsudek ze dne 24. července 2003, § 38). Jelikož okolnosti případu se mohou s plynutím času měnit, je důležitým aspektem soudního dohledu nad osobami umístěnými ve vazbě periodický přezkum v krátkých intervalech, při kterém soudy musí posoudit nezbytnost dalšího pokračování vazby. Soudy musí prověřit nejen soulad zbavení svobody s vnitrostátními procesními předpisy, ale také důvodnost podezření, na kterém se vazba zakládá, a legitimitu cíle, který sleduje (Ječius proti Litvě, č. 34578/97, rozsudek ze dne 31. července 2000, § 100). Navíc, po uplynutí určité doby pouhé podezření, že osoba spáchala trestný čin, přestává být dostatečným důvodem pro její držení ve vazbě (Letellier proti Francii, č. 12369/86, rozsudek ze dne 26. června 1991, § 35).
Ve vztahu k projednávané věci Soud shledal, že v září 2010 vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že existovalo důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestné činy, ze kterých byl obviněn, a svá rozhodnutí podepřely určitými důvody. Zatčení a vzetí stěžovatele do vazby tedy nelze dle Soudu považovat za svévolná a v této souvislosti nedošlo k porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy.
Při přezkumu rozhodnutí vnitrostátních soudů o prodloužení vazby Soud připomněl, že důvodné podezření musí přetrvávat po celou dobu, kdy je osoba držena ve vazbě, nejen při jejím vzetí do vazby (Ilgar Mammadov proti Ázerbájdžánu, č. 15172/13, rozsudek ze dne 22. května 2014, § 90). Vnitrostátní soudy však ve svých rozhodnutích o prodloužení vazby nezkoumaly aktuální existenci důvodného podezření ani se o něm nezmiňovaly, toliko odkázaly na předchozí rozhodnutí soudů, jimiž byl stěžovatel vzat do vazby. V odůvodněních mj. uvedly, že jim nepřísluší zkoumat a hodnotit důkazy a že není důvod rozhodovat o nedostatku důkazů pro odsouzení stěžovatele. Důvodné podezření ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy však neznamená, že vina osoby vzaté do vazby musí být prokázána. Znamená toliko, že musí existovat skutečnosti či informace, které objektivního pozorovatele přesvědčí, že daná osoba mohla předmětný trestný čin spáchat.
Vnitrostátní soudy svá rozhodnutí o prodloužení vazby dále odůvodnily tím, že existuje pravděpodobnost, že stěžovatel bude páchat trestnou činnost, pokud bude propuštěn na svobodu. Soud k tomuto připomněl, že čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy nemůže odůvodnit preventivní zbavení svobody jednotlivce, který představuje nebezpečí z důvodu svého sklonu k páchání trestné činnosti. Zbavení svobody na základě tohoto ustanovení je přípustné jen k zabránění konkrétnímu a určitému trestnému činu (Guzzardi proti Itálii, č. 7367/76, rozsudek ze dne 6. listopadu 1980, § 102). Takové důvody rozhodnutí vnitrostátních soudů neobsahovala.
Některá rozhodnutí vnitrostátních soudů o prodloužení vazby též uváděla, že stěžovatel se vyhýbal vyšetřování. Tento důvod však explicitně vyloučil soud, který stěžovatele vzal do vazby. Stěžovatelova vazba tedy dle Soudu nemohla být odůvodněna obavou z maření trestního stíhání.
Soud proto uzavřel, že v období od listopadu 2010 se vnitrostátní soudy nezabývaly tím, zda je podezření, že stěžovatel spáchal vloupání, z nichž byl obviněn, stále důvodné, a v tomto ohledu neuvedly žádné důvody, byť stručné. Rozhodnutí o prodloužení vazby se proto nezakládala na relevantních a dostatečných důvodech a došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy