© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. dubna 2015 ve věci č. 2870/11 – Vamvakas proti Řecku (č. 2)
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy, a to tím, že dovolací soud namísto odročení jednání odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu, že se k jednání nedostavil ani stěžovatel, ani jeho ustanovený právní zástupce.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl odsouzen za zpronevěru a padělání k trestu odnětí svobody na sedm let. V roce 2009 podal stěžovatel dovolání. Po obdržení předvolání k jednání požádal stěžovatel dovolací soud o ustanovení právního zástupce. V lednu 2010 předseda soudu stěžovatelově žádosti vyhověl a ustanovil obhájce, který měl stěžovatele zastupovat při jednání v únoru 2010 i při případných navazujících jednáních. V únoru 2010 dovolací soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu, že se stěžovatel nedostavil k jednání.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal, že mu nebyla v rámci dovolacího řízení poskytnuta účinná právní pomoc, protože obhájce ustanovený dovolacím soudem se nedostavil k soudnímu jednání, což mělo za následek odmítnutí dovolání. Stěžovatel uvedl, že jeho ustanovený obhájce jej ujistil, že se na jednání dostaví, a že nebyl před ani po jednání informován o důvodu, proč tak neučinil.
Soud připomněl, že cílem Úmluvy je chránit konkrétní a účinná práva, nikoli práva teoretická a zdánlivá. Pouhé ustanovení obhájce proto samo o sobě nezaručuje dostatečnou účinnost jeho pomoci. Státu však nelze přičítat odpovědnost za veškeré neplnění povinnosti ustanoveným obhájcem (Andreyev proti Estonsku, č. 48132/07, rozsudek ze dne 22. listopadu 2011, § 71). Vedení obhajoby je v zásadě záležitostí mezi obhájcem a jeho klientem. Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy nicméně vyžaduje, aby příslušné vnitrostátní orgány zasáhly v situaci, kdy je neplnění povinností ustanoveným obhájcem zjevné, anebo jsou o něm dostatečně informovány jiným způsobem (Daud proti Portugalsku, č. 22600/93, rozsudek ze dne 21. dubna 1998, § 38). Pokud jsou vnitrostátní orgány informovány o těchto nedostatcích, jsou povinny buď příslušného obhájce nahradit, nebo jej přimět ke splnění jeho povinností. V opačném případě by požadavek poskytnutí bezplatné právní pomoci ztrácel význam (Artico proti Itálii, č. 6694/74, rozsudek ze dne 13. května 1980, § 33; Kemal Kahraman a Ali Kahraman proti Turecku, č. 42104/02, rozsudek ze dne 26. dubna 2007, § 35; Iglin proti Ukrajině, č. 39908/05, rozsudek ze dne 12. ledna 2012, § 67).
Soud dále konstatoval, že tvrzení stran se liší ohledně důvodu, pro který se ustanovený obhájce k jednání dovolacího soudu nedostavil. Podle Soudu je však nutné zdůraznit, že obhájce, a zejména ustanovený obhájce, není zbaven povinnosti náležité péče, pokud se rozhodne odstoupit z případu nebo se nemůže dostavit k soudnímu jednání. V takovém případě musí uvědomit příslušný orgán, který jej ustanovil, a vykonat všechny nezbytné kroky k zajištění práv a zájmů svého klienta.
V projednávané věci obhájce stěžovatele nesplnění svých povinností nezdůvodnil. Podle tvrzení stěžovatele jej obhájce krátce před jednáním ujistil, že se jej zúčastní. Ze spisu navíc dle Soudu nevyplývá, že by obhájce, jak po jednání tvrdil stěžovateli, telefonicky kontaktoval dovolací soud s žádostí o odročení jednání. Telefonická žádost by ostatně ani nesplňovala formální náležitosti stanovené vnitrostátním právem.
Proto pokud nebylo dle vnitrostátního práva možné zvrátit rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelova dovolání, dovolací soud se měl pokusit zjistit důvody, pro které se obhájce stěžovatele nedostavil, a ujistit se, že stěžovatelovy zájmy jsou zajištěny. Skutečnost, že se obhájce k soudnímu jednání nedostavil, aniž požádal o odročení jednání (anebo tak učinil způsobem, který nerespektoval formu předepsanou vnitrostátním právem), představuje dle Soudu „zjevné opomenutí“ (carence manifeste) vyžadující přijetí pozitivních opatření příslušnými státními orgány. Dovolací soud měl proto namísto odmítnutí dovolání odročit jednání až do vyjasnění situace. Došlo tudíž k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy