© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 13. června 2013 ve věci č. 24402/07 – Vasylchuk proti Ukrajině
Senát páté sekce Soudu rozhodl v poměru šesti hlasů ku jednomu, že v průběhu prohlídky domovních prostor stěžovatelky nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části. Jednomyslně však konstatoval, že v dané souvislosti došlo jednak k porušení daného ustanovení v jeho procesní složce, neboť věc nebyla účinně vyšetřena, jednak k porušení práva stěžovatelky na respektování jejího obydlí chráněného článkem 8 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Podstatou stížnosti byly okolnosti domovní prohlídky provedené v domě stěžovatelky v březnu 2005 skupinou deseti policistů za účelem zjištění, zda se v domě nachází několik předmětů, které (jak se později potvrdilo) byly dříve odcizeny jiné osobě a později prodány stěžovatelce. Podle stěžovatelky byli policisté vůči ní verbálně agresivní, přičemž jeden z nich jí měl vzít hůl a strčit do ní, následkem čehož upadla a poranila si koleno. Protože však k pohybu jakožto invalidní důchodkyně potřebovala nezbytně hůl, nezbylo jí následně, než se za policisty do domu plazit po zemi. Policisté měli v rámci prohlídky v domě poničit nábytek, strhat koberce ze stěn, rozházet po zemi knihy a léky a procházet stěžovatelčinu osobní korespondencí. Stěžovatelka svá tvrzení podpírala prohlášením dvou osob, které se na místo dostavily po incidentu. Na místo později za účelem vyšetření stěžovatelky přijela také záchranná služba a o dva dny později stěžovatelka v souvislosti se zraněním na levém koleni navštívila lékaře. V říjnu 2005 jeden ze svědků, který byl incidentu přítomen (jako osoba, která měla dané předměty identifikovat), vypověděl, že jeden z policistů do stěžovatelky skutečně strčil, následkem čehož stěžovatelka upadla. Znalec z oboru soudního lékařství následně konstatoval, že podle lékařské zprávy vypracované den po incidentu utrpěla stěžovatelka menší zranění na koleni a trpěla bolestí hlavy a závratěmi, přičemž předmětné zranění mohlo být způsobeno v den incidentu.
Stěžovatelka průběh prohlídky neúspěšně napadla u místního okresního státního zastupitelství, které rozhodnutím z dubna 2005 odmítlo zahájit trestní stíhání s tím, že stěžovatelka byla s prohlídkou obeznámena prostřednictvím dříve vydaného soudního příkazu, přičemž policistům sama odmítala vydat kradené předměty, které zde byly následně nalezeny; podle výpovědí přítomných osob přitom stěžovatelku nikdo nestrčil, ani jí neublížil. Rozhodnutí státního zástupce v lednu 2006 příslušný okresní soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu vyšetřování s tím, že množství námitek stěžovatelky nebylo řádně objasněno. Státní zástupce však nadále trestní stíhání odmítal zahájit, a to i po opakovaném rušení jeho rozhodnutí ze strany nadřízeného státního zástupce či soudu. Ve věci takto státní zástupce rozhodl celkem dvanáctkrát, přičemž proti poslednímu rozhodnutí z února 2010 se již stěžovatelka neodvolala.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka nejprve na poli článku 3 Úmluvy namítala, že v průběhu předmětné prohlídky s ní policisté zacházeli nelidským a ponižujícím způsobem, přičemž na její oznámení nebylo v této souvislosti ze strany státních orgánu adekvátně reagováno. Na poli článku 8 Úmluvy měla dále za to, že prohlídka byla jako taková nezákonná, neboť ji provedly k tomu neoprávněné osoby, přičemž státní orgány její výhrady vůči průběhu prohlídky řádně neposoudily ani z pohledu posledně jmenovaného ustanovení Úmluvy.
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce
Soud nejprve mj. připomněl, že při posuzování důkazů na poli článku 3 Úmluvy uplatňuje obecně zásadu důkazu “nade vší rozumnou pochybnost“. Aby potom určité zacházení mohlo být vůbec považováno za zakázané ve smyslu článku 3 Úmluvy, musí dosáhnout minimálního stupně závažnosti; posouzení takového stupně je relativní a bude záležet na všech okolnostech daného případu, jako například délce trvání zacházení, jeho fyzických a duševních následcích a v určitých případech i na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti (viz např. Valašinas proti Litvě, č. 44558/98, rozsudek ze dne 24. července 2001, § 101).
V projednávaném případě vláda nepopírala, že zacházení se stěžovatelkou tak, jak ho stěžovatelka popsala, dosahovalo příslušného minimálního stupně závažnosti, Soud navíc podotknul, že stěžovatelce, invalidní důchodkyni, bylo v době incidentu 57 let, podle lékařských zpráv trpěla různými zdravotními problémy postihujícími srdce a mozek a nebyla schopna se pohybovat bez opory. Pokud se tedy skutkové okolnosti případu odehrály tak, jak tvrdila, její utrpení jistě dosahovalo takové závažnosti, aby se na dané zacházení článek 3 Úmluvy vztahoval.
Zbývalo tedy posoudit, zda státní orgány se stěžovatelkou skutečně zacházely jí popsaným způsobem. V této souvislosti Soud poznamenal, že v říjnu 2005 předložil znalec posudek, podle kterého stěžovatelka mohla utrpět zranění kolene v den incidentu. Ačkoliv znalec v posudku odkazoval na lékařskou zprávu ze dne následujícího po incidentu, se kterou se Soud neměl možnost seznámit, stěžovatelka předložila Soudu jinou lékařskou zprávu, vypracovanou o den později, podle níž se stěžovatelka dostavila k lékaři právě z důvodu zranění kolene. Lze mít tedy za to, že stěžovatelka předmětné zranění utrpěla v den incidentu. Ohledně průběhu incidentu nicméně existovalo několik možných verzí, přičemž všechny byly podle Soudu v zásadě stejně věrohodné. Zásadu obráceného důkazního břemene – podle které je v případě, kdy je určitá osoba nacházející se v plném zdraví zajištěna policií a pro propuštění vykazuje zranění, na státu, aby důvěryhodným způsobem doložil původ vzniku daných zranění (viz Selmouni proti Francii, č. 25803/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. července 1999, § 87) – Soud neuplatnil, neboť stěžovatelka podle něj v daném případě zajištěna policií nebyla.
Soud tedy uzavřel, že předložené důkazy nepotvrdily nade vší rozumnou pochybnost stěžovatelčina tvrzení, že jí policista úmyslně srazil na zem či že se musela za policisty do domu plazit po zemi. Dále Soud konstatoval, že ani nešetrný způsob provedení prohlídky, byť ve stěžovatelce s ohledem na její špatný zdravotní stav nepochybně vyvolal stres, jí nemohl způsobit utrpení dosahující minimálního stupně závažnosti požadovaného článkem 3 Úmluvy. K porušení tohoto ustanovení v jeho hmotněprávní složce proto nedošlo.
b) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní složce
Ohledně této námitky Soud připomněl zásadu, podle které předloží-li určitá osoba hájitelné tvrzení o tom, že byla ze strany příslušníků policie podrobena zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, příslušné ustanovení ve spojení s obecnou povinností vyplývající z článku 1 Úmluvy implicitně vyžaduje, aby na vnitrostátní úrovni proběhlo úřední vyšetřování, které musí být způsobilé vést k zjištění a potrestání viníků (viz Assenov a ostatní proti Bulharsku, č. 24760/94, rozsudek ze dne 28. října 1998, § 102).
V projednávané věci Soud uvedl, že stěžovatelka se obrátila na policii s tvrzením, že prohlídka jejího domu byla provedena nevhodným způsobem, jelikož policisté se nepředstavili, nesdělili jí účel své návštěvy a na její dotaz jí vzali hůl a strčili do ní, v důsledku čehož spadla a poranila si koleno. Dále uvedla, že policisté jí poškodili nábytek a zanechali v domě velký nepořádek. Celá událost stěžovatelku natolik rozrušila, že k ní musela přijet záchranka. Dle Soudu byla tato tvrzení natolik závažná, že vyžadovala zahájení vyšetřování.
Ohledně samotného průběhu vyšetřování Soud předně podotknul, že trvalo přibližně pět let, přičemž v průběhu této doby bylo celkem třináctkrát zastaveno. Většina příslušných rozhodnutí byla přitom následně zrušena pro nedostatečné vypořádání námitek stěžovatelky a věc byla opakovaně vracena k došetření. Z předložených důkazů přitom vyplývá, že i přes výtky adresované vyšetřovacím orgánům se vyšetřování vždy omezovalo na výslech několika policistů, dvou svědků prohlídky a dvou osob, které se prohlídky osobně neúčastnily, ale byly zapleteny do předchozí krádeže hledaných předmětů. Ve věci bylo dále nařízeno vypracování lékařského znaleckého posudku, nicméně žádné jiné kroky (vedoucí například k objasnění rozporů mezi jednotlivými důkazy, vyslechnutí stěžovatelkou navržených svědků či lékařů, kteří se po incidentu dostavili na místo činu, nebo konfrontace mezi stěžovatelkou, policisty a svědky incidentu) však provedeny nebyly. Doba každého jednotlivého vyšetřování byla přitom obecně krátká, přičemž poslední rozhodnutí o odmítnutí zahájit trestní stíhání z února 2010 bylo vydáno pouhých devět dní poté, co bylo příslušným soudem zrušeno předchozí rozhodnutí státního zástupce. Námitce vlády, podle které se měla stěžovatelka – v souladu s její povinností vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy – proti rozhodnutí státního zástupce odvolat, proto Soud nevyhověl. Po celou dobu vyšetřování zůstalo mnoho otázek nezodpovězených, rozdílů mezi jednotlivými verzemi skutkových okolností neobjasněných a závěry vyšetřovacích orgánů se zakládaly toliko na výše uvedených důkazech, přičemž jiné důkazy ve věci opatřeny nebyly. S ohledem na výše uvedené tedy Soud konstatoval, že vyšetřování nebylo v projednávaném případě účinné a k porušení článku 3 Úmluvy došlo i v jeho procesní složce.
c) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud předně poznamenal, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že předmětná prohlídka představovala zásah do práva stěžovatelky na respektování jejího obydlí. Stěžovatelka přitom ani nenamítala, že by samotný soudní příkaz k provedení prohlídky byl nezákonný nebo že by byl vydán svévolně, bez dostatečných záruk. V této souvislosti Soud podotknul, že ačkoli soudní příkaz jednotlivé hledané předměty blíže nespecifikoval, v rámci prohlídky se nakonec několik hledaných předmětů skutečně našlo. Na základě předložených důkazů se přitom nelze domnívat, že by vnitrostátní soud o daném případu před vydáním příkazu nedisponoval dostatkem informací či že by nejednal v dobré víře. Příkaz měl jednak oporu ve vnitrostátním právu, jednak sledoval legitimní cíl spočívající v předcházení trestné činnosti. Potřeba zajištění důkazů trestné činnosti potom může vyžadovat i domovní prohlídku třetí osoby (viz Buck proti Německu, č. 41604/98, rozsudek ze dne 28. dubna 2005, 48).
Zbývalo tedy posoudit, zda byl předmětný zásah nezbytný v demokratické společnosti. Soud podotknul, že ačkoliv se prohlídky účastnilo celkem pět policistů, soudním příkazem byl k prohlídce zmocněn toliko jeden z nich. Ačkoliv byl potom podle vnitrostátního práva vyšetřující policista oprávněn vyžádat si doprovod dalších policistů, přítomnost ostatních policistů při prohlídce nebyla zákonná, neboť tato skutečnost nakonec nebyla nikde zaznamenána (podle příslušného ustanovení ukrajinského trestního řádu bylo přitom nutné k protokolu o průběhu prohlídky připojit podpisy všech, kteří se jí účastnili). I pokud by měl Soud připustit, že stěžovatelka odmítala s policisty spolupracovat, způsob provedení prohlídky se nezdál být přiměřený sledovanému cíli, neboť předmětné prostory byly ponechány ve velkém nepořádku a některé vybavení bylo poničeno (podle Soudu konkrétně nebylo nutné utrhnout dvířka od jedné ze skříněk či rozházet stěžovatelčiny věci a léky po zemi). Z článku 8 Úmluvy vyplývá navíc povinnost případy, kdy určitá osoba namítá nezákonnost domovní prohlídky, účinně vyšetřit (viz H. M proti Turecku, č. 34494/97, rozsudek ze dne 8. srpna 2006, § 26 a 28-29). S ohledem k závěru, ke kterému Soud dospěl na poli článku 3 Úmluvy v jeho procesní složce, však tuto povinnost vnitrostátní orgány nenaplnily. K porušení článku 8 Úmluvy tedy v daném případě došlo.
(iii) Oddělená stanoviska
K rozsudku připojila částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Power-Forde, která nesouhlasila se závěry Soudu na poli článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce. Podle soudkyně se stěžovatelka nacházela v situaci zcela srovnatelné se zajištěním či zbavením svobody a v daném případě tedy měla být uplatněna zásada obráceného důkazního břemene (viz výše). Stát v této souvislosti důvěryhodně neprokázal, jak ke zranění stěžovatelky došlo. Průběh prohlídky a agresivita přítomných policistů ve spojení se zranitelností stěžovatelky způsobené jejím zdravotním stavem přitom muselo ve stěžovatelce nutně způsobovat pocity strachu, úzkosti a podřízenosti. I přes relativně malou závažnost zranění stěžovatelky proto byla stěžovatelka v daném případě vystavena nelidskému a ponižujícímu zacházení.
Full & Egal Universal Law Academy