© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
VĚC VECEK proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 3252/09)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
21. února 2013
Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.
Ve věci Vecek proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení
Mark Villiger, předseda,
Ann Power-Forde,
Ganna Yudkivska,
André Potocki,
Paul Lemmens,
Helena Jäderblom,
Aleš Pejchal, soudci,
a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,
po poradě konané dne 29. ledna 2013,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 3252/09) směřující proti České republice, kterou dne 19. prosince 2008 podal Soudu Petr Vecek („stěžovatel“), občan České republiky, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatele zastupuje M. Paule, advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm.
3. Stěžovatel namítá zejména nedostatky v několika řízeních týkajících se zákonnosti jeho vazby.
4. Dne 7. června 2011 Soud prohlásil stížnost za částečně nepřijatelnou a rozhodl se oznámit vládě námitku stěžovatele založenou na článku 5 odst. 4 Úmluvy.
SKUTKOVÝ STAV
I. OKOLNOSTI PŘÍPADU
5. Stěžovatel se narodil v roce 1981, bydliště má v Praze.
A.Vzetí stěžovatele do vazby
6. Dne 8. října 2007 byl stěžovatel zatčen a následující den proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže, zbavení osobní svobody a vydírání. Při té příležitosti byl informován o povaze a důvodu vzneseného obvinění.
7. Dne 11. října 2007 soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 po výslechu stěžovatele rozhodl o jeho vzetí do vazby s tím, že existuje obava, že by mohl působit na svědky a opakovat trestnou činnost ve smyslu § 67 písm. b) a c) trestního řádu (dále jen „tr. ř.“).
8. Dne 19. listopadu 2007 Městský soud v Praze stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí v neveřejném zasedání zamítl.
9. Dne 30. června 2008 prohlásil Ústavní soud námitky stěžovatele týkající se doby trvání přezkumu dotčené stížnosti a údajně nedostatečného odůvodnění výše uvedených rozhodnutí zčásti za nepřípustné a částečně je odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
B.Ponechání stěžovatele ve vazbě (přezkum z úřední povinnosti
podle § 71 odst. 3 a 4 tr. ř.)
10. Dne 9. ledna 2008 rozhodl městský státní zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 67 písm. c) tr. ř. s tím, že nadále trvá obava, že stěžovatel bude trestnou činnost opakovat, a to mimo jiné proto, že proti němu bylo vzneseno nové obvinění; obavu, že by mohl stěžovatel ve smyslu § 67 písm. b) působit na svědky, již státní zástupce neshledal důvodnou.
11. Dne 15. ledna 2008 bylo toto rozhodnutí doručeno stěžovateli, který jej napadl stížností, neboť měl za to, že rozhodnutí není dostatečně odůvodněné a individualizované a argument opírající se o obavu, že bude trestnou činnost opakovat, není podložený.
12. Dne 25. února 2008 Městský soud v Praze přečetl podstatný obsah spisu a následně stěžovatele vyslechl. Stěžovatel při té příležitosti uvedl, že je mu známo, že jeho původní obhájce podal proti rozhodnutí ze dne 9. ledna 2008 stížnost. Téhož dne soud tuto stížnost zamítl jako neopodstatněnou, neboť shledal, že trestní stíhání je důvodné, obava, že by mohl trestnou činnost opakovat, je odůvodněná konkrétními skutečnostmi, včetně rozsahu trestné činnosti, a rozhodnutí státního zástupce je odůvodněno přesvědčivým a dostačujícím způsobem.
13. Dne 9. dubna 2008 rozhodl státní zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě; dne 7. května 2008 byl stěžovatel městským soudem vyslechnut ve věci jeho stížnosti proti tomuto rozhodnutí, která byla téhož dne zamítnuta.
14. Dne 18. dubna 2008 napadl stěžovatel rozhodnutí ze dne 9. ledna 2008 a ze dne 25. února 2008 ústavní stížností, ve které namítal, že městský soud nerozhodl o zárukách, které nabídl za účelem svého propuštění na svobodu, dále že nebyl respektován požadavek rychlosti řízení, a konečně uvedl, že se soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Stěžovatel rovněž tvrdil, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu.
15. Dne 3. července 2008 rozhodl státní zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě.
16. Dne 19. srpna 2008 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost ze dne 18. dubna 2008 pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že námitky stěžovatele byly vyvráceny vyjádřeními státního zástupce a městského soudu, které předložili k předmětu ústavní stížnosti. Státní zástupce ve svém vyjádření uvedl dny, kdy mohla obhajoba nahlížet do spisu, a soud ve svém vyjádření konstatoval, že ostatní záruky, které stěžovatel později nabídl, byly předmětem následujícího rozhodnutí a že stěžovatel během slyšení před soudem o nahlédnutí do spisu nepožádal. Ustavní soud dále uvedl, že sporná rozhodnutí nebyla svévolná.
17. Dne 7. října 2008 rozhodl státní zástupce o prodloužení vazby stěžovatele.
C.Žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu
18. Dne 21. ledna 2008 podal stěžovatel státnímu zástupci žádost o propuštění na svobodu a požádal, aby byl vyslechnut. Státní zástupce žádosti nevyhověl a předložil ji dne 30. ledna 2008 k rozhodnutí obvodnímu soudu s návrhem, aby byl stěžovatel ponechán ve vazbě. Stěžovatel a jeho právní zástupce obdrželi kopii průvodního dopisu.
19. Ve dnech 28. ledna, 3. února a 10. února 2008 žádal stěžovatel policii o nahlédnutí do spisu, aniž tuto žádost blíže odůvodnil. Dle jeho tvrzení zůstaly tyto žádosti bez odezvy a do spisu mohl nahlédnout až dne 26. února 2008. Vláda uvádí, že žádost ze dne 10. února 2008 se v trestním spise stěžovatele nenachází, a Soudu předkládá dokumenty dosvědčující skutečnost, že právní zástupci stěžovatele využili práva nahlížet do spisu dne 9. a 18. října 2007 a 13. února 2008.
20. Dne 15. února 2008 obvodní soud po výslechu stěžovatele konstatoval, že riziko pokračování v trestné činnosti, nadále důvodné, lze vyvážit písemným slibem stěžovatele a zárukou, kterou nabídl jeho otec, a rozhodl o propuštění stěžovatele na svobodu.
21. Dne 26. února 2008 podal městský státní zástupce proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou odůvodnil dne 4. března 2008 s tím, že nabídnuté záruky nebyly dostatečné zejména s ohledem na rozsah trestné činnosti. O uvedené stížnosti státního zástupce nebyl stěžovatel informován.
22. Státní zástupce dále předložil obvodnímu soudu novou žádost stěžovatele o propuštění na svobodu ze dne 27. února 2008, které nevyhověl, a navrhl, aby důvody vazby stěžovatele byly rozšířeny o obavu z útěku. Stěžovatel byl informován o předložení stížnosti dopisem ze dne 10. března 2008.
23. Dne 7. března právní zástupce stěžovatele nahlížel do spisu.
24. Dne 26. března 2008 městský soud rozhodl o stížnosti státního zástupce pouze na základě spisu tak, že jí vyhověl a zrušil rozhodnutí ze dne 15. února 2008. Nepřijal tak záruky, které stěžovatel a jeho blízcí nabídli, a zamítl žádost stěžovatele o propuštění na svobodu jako nedůvodnou. Soud konstatoval, že s ohledem na poslední vývoj ve věci (včetně nového obvinění vzneseného vůči stěžovateli dne 21. března 2008) se obava z opakování trestné činnosti zvýšila. Došel nicméně k závěru, že případné rozhodnutí o rozšíření důvodů vazby tak, jak to navrhl státní zástupce, přísluší soudu prvního stupně.
25. Dne 7. května 2008 podal stěžovatel novou žádost o propuštění na svobodu a požádal, aby byl vyslechnut. Dne 13. června 2008 a 6. srpna 2008 obvodní a městský soud jeho žádost zamítly, aniž stěžovatele vyslechly.
26. Dne 28. května 2008 měla obhajoba možnost nahlédnout do spisu.
27. Dne 9. června 2008 napadl stěžovatel rozhodnutí ze dne 26. března 2008 ústavní stížností, v níž namítal, že jeho žádost o propuštění na svobodu ze dne 21. ledna 2008 nebyla dostatečně rychle posouzena, dále že městský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a že došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť mu nebyla doručena stížnost státního zástupce ze dne 26. února 2008.
28. Dne 17. září 2008 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou s tím, že napadené rozhodnutí nevykazuje znaky svévole, je srozumitelně odůvodněno a nepřekračuje meze uvážení, které soudům přísluší. Podle Ústavního soudu skutečnost, že stěžovateli nebyla stížnost státního zástupce doručena, nepředstavuje vadu řízení, neboť trestní řád takovou povinnost nestanoví. K porušení zásady kontradiktornosti řízení by došlo, pouze pokud by stížnost obsahovala nějakou novou významnou skutečnost, což nebyl případ v projednávané věci, kde státní zástupce pouze prezentoval svůj právní názor na záruky nabízené stěžovatelem, přičemž tento názor mohla obhajoba předvídat.
29. Dne 24. října 2008 podal stěžovatel novou žádost o propuštění na svobodu (datovanou dnem 13. října 2008), kterou státní zástupce předložil obvodnímu soudu dne 29. října 2008. V průvodním dopise, který nebyl stěžovateli zaslán, státní zástupce sdělil, že uvedené žádosti nevyhověl a že se spis už nachází u soudu.
30. Dne 5. listopadu 2008 zamítl obvodní soud tuto žádost v neveřejném zasedání, přičemž na základě spisu konstatoval, že obava, že by stěžovatel mohl uprchnout nebo opakovat trestnou činnost ve smyslu § 67 odst. a) a c) tr. ř., nadále trvá. Vyzdvihl, že stěžovatel je stíhán pro několik závažných trestných činů spáchaných spolu s dalšími osobami, za které mu hrozí vysoký trest.
31. Dne 24. listopadu 2008 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí stížnost, v níž namítal, že se k trestnému činu přiznal a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Tato změna postoje dle jeho názoru prokazovala, že obava z útěku a z opakování trestné činnosti již není důvodná.
32. Dne 17. prosince 2008 zamítl městský soud tuto stížnost v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněnou. S odkazem na svá předchozí rozhodnutí týkající se vazby stěžovatele a na základě aktualizovaného spisu došel soud k závěru, že stěžovatel se zcela nepřiznal a že jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení nemůže být důvodem pro jeho propuštění na svobodu; důvody vazby dle § 67 a) a c) tr. ř. tudíž trvají. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 20. ledna 2009.
33. Dne 9. března 2009 napadl stěžovatel rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2008 a ze dne 17. prosince 2008 ústavní stížností. Namítal, že v tomto řízení nebyl vyslechnut, ačkoliv soudem byl naposledy slyšen dne 7. března 2008, v jeho věci došlo k důležitým změnám a chtěl navrhnout nové záruky. Rovněž nesouhlasil s tím, že jsou dány důvody vazby, protože soudy dle jeho názoru vyšly výlučně ze skutečnosti, že mu hrozí vysoký trest.
34. Obvodní soud ve svém vyjádření k předmětu ústavní stížnosti uvedl, že rozhodl na základě spisu jako celku a že stěžovatel o slyšení soud nepožádal. Městský soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl nové argumenty proti svému ponechání ve vazbě a byl několikrát slyšen v řízení, v němž bylo rozhodováno z úřední povinnosti o dalším trvání vazby; dotčené řízení si tudíž jeho osobní slyšení nevyžadovalo. Stěžovatel v reakci na to uvedl, že nebyl povinen podat výslovnou žádost o slyšení, které bylo nezbytné už jen z důvodu podání žádosti o propuštění na svobodu.
35. Usnesením ze dne 30. dubna 2009 prohlásil Ústavní soud námitku stěžovatele, že nebyl soudem vyslechnut, za nepřípustnou, neboť tuto námitku před soudy nižšího stupně neuplatnil a ani před nimi nevyjádřil svůj úmysl nabídnout jiné záruky k nahrazení vazby. Ve zbývající části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
II.Příslušné vnitrostátní právo a praxe
A.Trestní řád ve znění účinném v rozhodné době
36. Podle § 67 odst. 1 smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava: a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
37. Ustanovení § 71 odst. 3 stanoví, že pokud doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu.
38. Ustanovení § 71 odst. 4 stanoví, že rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě; ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
39. Podle § 72 odst. 3 má obviněný právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu; o takové žádosti musí soud neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů od podání žádosti, rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
40. Ustanovení § 73b odst. 1 stanoví, že o vzetí obviněného do vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Podle § 73b odst. 2 rozhoduje o dalším trvání vazby obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce. Podle § 73b odst. 3 může o propuštění obviněného z vazby i bez žádosti rozhodnout v přípravném řízení státní zástupce. Ten rovněž může rozhodnout o propuštění obviněného z vazby za současného nahrazení vazby zárukami. Nevyhoví-li státní zástupce žádosti o propuštění z vazby, je povinen ji do pěti pracovních dnů od doručení předložit k rozhodnutí soudu.
41. Ustanovení § 240 stanoví, že v neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Podle § 242 odst. 1 se neveřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; ustanovení § 242 odst. 2 (zrušené nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, s účinností od 17. června 2005) upřesňovalo, že jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Ustanovení § 243 stanoví, že je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností.
B.Trestní řád ve znění účinném k 1. lednu 2012
42. Zákonem č. 459/2011 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2012, došlo k podstatné novelizaci ustanovení trestního řádu týkajících se vazby.
43. Počínaje tímto dnem ustanovení § 71a stanoví, že obviněný má právo kdykoli po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby žádat o propuštění z vazby. O takové žádosti musí soud rozhodnout bez zbytečného odkladu. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, nebo kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby nebo o změně důvodů vazby. [1]
44. Podle § 72 je v přípravném řízení soudce povinen nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby rozhodnout o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští.
45. Nově vložené ustanovení § 73b odst. 1 stanoví, že o vzetí obviněného do vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Podle odstavce druhého rozhoduje o žádosti obviněného o propuštění z vazby soud a v přípravném řízení státní zástupce. Nevyhoví-li státní zástupce žádosti o propuštění z vazby, je povinen ji nejpozději do pěti pracovních dnů od doručení předložit k rozhodnutí soudci; konkrétně se uvádí, že o tomto postupu vyrozumí obviněného. Konečně ustanovení § 73b odst. 3 stanoví, že o dalším trvání vazby obviněného rozhoduje soud a v přípravném řízení soudce.
46. Nově vložené ustanovení § 73d zavádí institut tzv. vazebního zasedání, jehož se vždy účastní obviněný; přítomnost státního zástupce a obhájce se nevyžaduje. Podle odstavců 2 a 3 rozhoduje-li soud o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, nebo rozhoduje-li soudce o vzetí do vazby v přípravném řízení, rozhoduje vždy ve vazebním zasedání.[2] V jiných případech, než je vzetí obviněného do vazby, se rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není mimo jiné třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě.
C.Judikatura Ústavního soudu
47. K námitce vazebně stíhaného stěžovatele, že jej soudy před zamítnutím jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu nevyslechly, Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03 ze dne 19. února 2004 uvedl následující:
„Především je třeba konstatovat, že platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 tr. ř. Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (...). Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, (...) nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty obšírně vyjádřit v písemné formě a byl v té době zastoupen obhájcem. Argumenty, které tímto způsobem na podporu své žádosti uváděl, se nijak podstatně nelišily od skutečností, které byly známy již v době rozhodování o vzetí do vazby. (...) Za této situace nebylo potřebné, aby soudy musely znovu slyšet obviněného.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 Úmluvy, konkrétně pak na rozsudek ve věci Nikolova proti Bulharsku (stížnost č. 31195/96) (...). Podle názoru Ústavního soudu však tyto závěry nelze v případě stěžovatele nacházejícího se v odlišné procesní situaci použít. Evropský soud pro lidská práva rozhodoval na základě jiného skutkového stavu za situace, kdy podle tehdy platného bulharského trestního řádu o vzetí do vazby rozhodovali vyšetřovatel a prokurátor a kdy soudní kontrola se vztahovala toliko na formální předpoklady vazby. Současná česká právní úprava naproti tomu poskytuje obviněným osobám při rozhodování o vzetí do vazby a o dalším trvání vazby mnohem širší instrumentárium procesních prostředků, které jim umožňují uplatnit dostatečně efektivně právo na obhajobu a na soudní ochranu. (...) Za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§ 72 odst. 3 tr. ř.), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (...), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení. (...) V návaznosti na tyto závěry Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), jakož i toho, že není bez dalšího povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, považuje za nutné jako obiter dictum uvést, že při řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu § 72 odst. 3 tr. ř. nelze paušálně odmítat požadavek osobního výslechu obviněného před tímto rozhodováním. V konkrétních případech může být takový osobní výslech před soudem vhodný a žádoucí, jestliže např. v žádosti jsou uplatňovány nové argumenty proti ponechání ve vazbě, jsou předkládány nové důkazní návrhy na podporu žádosti o propuštění apod. Při dokazování důvodů pro vzetí do vazby a pro další trvání vazby je zapotřebí zajistit dodržování požadavků rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení zakotvených v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Výslovně projevený požadavek obviněného na jeho osobní přítomnost při dokazování zakládá jeho právo na přítomnost při soudním projednávání v uvedených případech. (...)“[3]
48. Nálezem sp. zn. I. ÚS 573/02 vydaným dne 23. března 2004 Ústavní soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti rozhodnutí státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě, a rovněž rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby; obě rozhodnutí, která byla vydána v neveřejném zasedání, byla podle Ústavního soudu v rozporu s článkem 5 odst. 4 a článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud v této souvislosti uvedl:
„Vazba uvalená z důvodů uvedených v § 67 tr. ř. spadá do aplikačního záběru ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Přitom čl. 5 odst. 4 Úmluvy (...) nepochybně vyžaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba osobně slyšena. (...) Podle ustálené judikatury ESLP je třeba na tato přezkumná řízení nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody (...) To platí v každém případě, protože je nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce nebo z úřední povinnosti. (...) [S ohledem na skutečnost, že řízení uvedené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy musí mít soudní charakter,] rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy (...) [a tedy] ani rozhodování soudu o stížnosti proti takovému rozhodnutí nelze považovat za rozhodování soudu druhého stupně (...). Jde o rozhodnutí prvostupňové.
(...) Též komentář[e] [z právní teorie] (...) připouští, že právo obviněného být slyšen je třeba respektovat i při rozhodování o ponechání ve vazbě. (...)
To vše vede Ústavní soud k závěru, že Vrchní soud v Praze svými rozhodnutími, na základě kterých ponechal stěžovatele ve vazbě, porušil ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody.
Obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Avšak podle Ústavy platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (...). Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný ESLP. Jakým způsobem bude zajištěno slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě, budou moci rozhodnout obecné soudy v rámci standardních mechanismů pro sjednocování judikatury. Současný stav však je jednoznačně protiústavní a měl by být změněn.“[4]
49. Dne 22. března 2005 přijalo plénum Ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (zveřejněný dne 17. června 2005 pod č. 239/2005 Sb.), jímž bylo zrušeno ustanovení § 242 odst. 2 tr. ř. s účinností k 17. červnu 2005 s tím, že článek 5 odst. 4 Úmluvy vyžaduje, aby byl obviněný vyslechnut soudem předtím, než soud rozhodne o jeho stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud v tomto ohledu uvedl:
„Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je také třeba na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody, nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody (...). Přitom je nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce, nebo z úřední povinnosti. (...) Existenci práva obviněného být slyšen i při rozhodování o ponechání ve vazbě připouští [i právní teorie].
Ze shora vyložených důvodů je tedy zcela zřejmé, že i v podmínkách českého právního řádu je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. (...) Podle platné právní úpravy (...) (§ 240 trestního řádu) o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě (...) rozhoduje senát v neveřejném zasedání. Neveřejné zasedání ale nesplňuje žádnou ze zásad provádění tohoto řízení, jak vyplývají z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jak ve shora uvedených rozhodnutích dovodil Evropský soud pro lidská práva (...) [, který] zdůrazňuje (...) právo obviněného být slyšen jako procesní strana (...). Nejde tu tedy o povinnost soudu provést k důkazu výslech obviněného (...) Důkaz výslechem obviněného (...) slouží zásadně ke zjištění konkrétních skutečností (...), které mají vést ke spolehlivě zjištěnému skutkovému základu věci (...) Neslouží tedy výlučně ani převážně ke zjištění názoru obviněného na trestní stíhání či na návrh státního zástupce (...) či rozhodnutí státního zástupce (...).
Tomu, aby obviněný mohl být před rozhodnutím soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě slyšen (...), brání v platné právní úpravě podle trestního řádu právě ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu, které účast obviněného (i kohokoliv jiného) při neveřejném zasedání vylučuje. (...) Znalost názoru obviněného na věc, tak, jak je prezentována v písemné formě ve stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, se z pohledu požadavků daných Úmluvou (...) jeví jako naprosto nedostatečná. Slyšení stran před rozhodnutím soudu je podstatným znakem kontradiktornosti řízení. Význam práva na slyšení coby prvku veřejnosti při rozhodování soudu vystupuje do popředí právě v řízení trestním, kde je obviněný oproti policejnímu orgánu a státnímu zastupitelství (...) v (...) horším postavení. Skutečnost, že soud rozhoduje o zákonnosti trvání vazby ex offo, stejně jako skutečnost, že u rozhodování soudu není přítomna ani jedna ze stran, a ryze formálně je tedy zachována rovnost stran před soudem, nemohou na uvedeném deficitu současné právní úpravy nic změnit. (...)
Obecné soudy tudíž nemají možnost jednoznačnou zákonnou úpravu vyložit tak, aby byla v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Způsob, jakým by to bylo možné, není uveden v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 (...) [, proto] je namístě zrušení protiústavního zákonného ustanovení (...).
Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za potřebné uvést, (...) [že] se v posuzované věci nejednalo o případ rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu (...). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že na toto řízení není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby (...).“[5]
50. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 423/05 ze dne 8. prosince 2005 k námitce obviněného, že jej soudy, které rozhodovaly o jeho ponechání ve vazbě, nevyslechly, uvedl, že nutnost osobního slyšení není automaticky nutná ve všech případech. Při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby byla předtím, než soud rozhodne, vyslechnuta. Takový požadavek musí zejména uvést konkrétní a relevantní skutečnosti, jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda se soud rozhodne vyslechnout dotčenou osobu, či nikoliv, nicméně záleží plně na jeho úvaze; pokud však soud takovému požadavku nevyhoví, musí vysvětlit, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly.
51. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2603/07[6] ze dne 21. května 2008, který se týká neprovedení výslechu stěžovatele v řízení o jeho vzetí do vazby, Ústavní soud shledal (s odvoláním na svůj nález sp. zn. I. ÚS 573/02[7]), že požadavek na osobní výslech se podle jednoznačného výkladu Soudu vztahuje jak na rozhodování státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, resp. na případné rozhodování soudu o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí státního zástupce, tak na případné rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění na svobodu. Na tato řízení o přezkumu zákonnosti vazby je totiž třeba vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, a v případě, že není umožněno slyšení obviněného, je následné pokračování jeho vazby neoprávněné.
Právní posouzení
I.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 5 ODST. 4 ÚMLUVY V ŘÍZENÍ TÝKAJÍCÍM SE ŽÁDOSTI O PROPUŠTĚNÍ NA SVOBODU
ZE DNE 21. LEDNA 2008
52. Stěžovatel namítá, že řízení týkající se jeho žádosti o propuštění na svobodu ze dne 21 ledna 2008 nebylo v souladu s požadavky článku 5 odst. 4 Úmluvy, který zní:
„Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“
53. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.
A.K přijatelnosti
54. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Soud dále neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této námitky, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
55. Stěžovatel se domnívá, že v dotčeném řízení nebyla dodržena zásada kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Jednak tvrdí, že mu nebylo předtím, než byl dne 15. února 2008 vyslechnut, umožněno nahlédnout do spisu, ačkoliv o nahlédnutí do spisu ve dnech 28. ledna a 3. a 10. února 2008 požádal. Dále namítá, že mu nebyla doručena stížnost státního zástupce proti rozhodnutí ze dne 15. února 2008, o které bylo navíc rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.
56. Pokud jde o přístup do spisu, vláda uvádí, že stěžovatel osobně do spisu nahlížel dne 26. února 2008 a jeho obhájce tak učinil dne 7. března 2008, což je třeba považovat za dostatečné. Dále vláda konstatuje, že stěžovatel nijak nespecifikuje, v čem spočívá porušení jeho práva zpochybnit zákonnost vazby.
57. Co se týče stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí ze dne 15. února 2008, vláda poznamenává, že trestní řád nestanoví povinnost doručit obviněnému stížnost státního zástupce. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že stížnost neobsahuje nové skutečnosti, které by nebyly obhajobě známy, a že tudíž není nutné ji obhajobě zasílat. Dále vláda s odkazem na rozsudek Arefyev proti Rusku (č. 29464/03, ze dne 4. listopadu 2010, § 86-90) uvádí, že státní zástupce odůvodnil svou stížnost dne 4. března 2008 (viz § 21 výše). Je tedy pravděpodobné, že odůvodněná stížnost státního zástupce se v okamžiku, kdy obhajoba dne 7. března 2008 do spisu nahlížela, již ve spise nacházela; tuto skutečnost nicméně nelze dle vlády ověřit, neboť v současné době již nejsou dokumenty ve spisu řazeny chronologicky.
58. Konečně, pokud jde o právo být slyšen, vláda konstatuje, že stěžovatel byl soudem prvního stupně slyšen dne 15. února 2008, tedy necelých šest týdnů předtím, než městský soud dne 26. března 2008 ve věci rozhodoval v druhém stupni; nebylo tak nezbytné, aby stěžovatel před městským soudem stanul. Navíc tento soud stěžovatele vyslechl v mezidobí, a to dne 25. února 2008, když rozhodoval o jeho stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě; znovu pak byl stěžovatel slyšen dne 7. května 2008.
59. S ohledem na skutečnost, že obvodní soud dne 15. února 2008 žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu vyhověl, nepovažuje Soud za nutné zabývat se námitkou stěžovatele, že nemohl před tímto rozhodnutím nahlédnout do spisu.
60. Soud dále konstatuje, že státní zástupce podal proti rozhodnutí ze dne 15. února 2008 stížnost, se kterou stěžovatel a jeho právní zástupce neměli možnost se seznámit a které městský soud v nepřítomnosti stěžovatele dne 26. března 2008 vyhověl.
61. Soud připomíná, že článek 5 odst. 4 Úmluvy vyžaduje, aby byly informace mající zásadní význam pro posouzení zákonnosti vazby určité osoby poskytnuty jejímu právnímu zástupci způsobem přizpůsobeným dané situaci; obhajoba musí být uvědomena o stanoviscích podaných státním zastupitelstvím a musí mít reálnou možnost se k nim vyjádřit [Svipsta proti Lotyšsku, č. 66820/01, § 129 a 137, ESLP 2006 III (výňatky); Krejčíř proti České republice, č. 39298/04 a 8723/05, § 116, ESLP 2009]. V projednávané věci vláda připouští, že trestní řád nestanovil povinnost doručit obviněnému stížnost státního zástupce, a zdůrazňuje, že soud dospěl k závěru, že uvedená stížnost státního zástupce neobsahuje nové skutečnosti, které by nebyly obhajobě známy, a není tudíž nutné ji obhajobě doručovat (viz § 57 výše). Soud nicméně konstatuje, že z rozhodnutí ze dne 26. března 2008 nevyplývá, že by soud takovou úvahu provedl. Naopak je z něho zřejmé, že soud považoval stížnost státního zástupce, jenž dospěl važovalku, kdy obhajoba dne 7. 111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111111k závěru, že je nutné stěžovatele ponechat ve vazbě, za zcela důvodnou a v souladu s tímto stanoviskem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Soud je zde nucen zdůraznit právo obviněného jako účastníka řízení na to, aby byl seznámen se závěry státního zastupitelství – a tím spíše s jím podanou stížností –, aby se mohl k vazbě vyjádřit za totožných podmínek jako státní zastupitelství (Altınok proti Turecku, č. 31610/08, rozsudek ze dne 29. listopadu 2011, § 59). Toto pochybení příslušných orgánů přitom nelze vyvážit tím, že obhajoba mohla na základě své žádosti nahlédnout do spisu dne 7. března 2008, jestliže není jisté, zda se k tomuto datu stížnost státního zástupce a její odůvodnění ve spise nacházely.
62. Stěžovatel rovněž tvrdí, že jej městský soud, který rozhodoval o stížnosti státního zástupce, nevyslechl. Soud již dříve připustil, že jestliže mohl zadržený stanout v prvním stupni před soudcem rozhodujícím o jeho vazbě, neznamená skutečnost, že se nezúčastnil jednání před stížnostním soudem, sama o sobě porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy, ledaže by tím byla dotčena zásada rovnosti zbraní (Rahbar-Pagard proti Bulharsku, č. 45466/99 a 29903/02, rozsudek ze dne 6. dubna 2006, § 67; Saghinadze a ostatní proti Gruzii, č. 18768/05, rozsudek ze dne 27. května 2010, § 150; Altınok, cit. výše, § 54-55). Je pravdou, že v projednávané věci stěžovatele vyslechl soud, který rozhodoval o jeho žádosti v prvním stupni, a že žádný z účastníků řízení nebyl městským soudem v řízení o stížnosti osobně slyšen. Soud má nicméně za to, že za situace, kdy stěžovateli nebyla doručena stížnost státního zástupce proti rozhodnutí ze dne 15. února 2007, kterým bylo vyhověno jeho žádosti o propuštění na svobodu, a kdy městský soud toto rozhodnutí zrušil, aniž stěžovatele vyslechl, respektování zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení vyžadovalo, aby městský soud přistoupil k osobnímu slyšení stěžovatele.
63. Soud zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že obhajobě nebyla doručena stížnost státního zástupce a ta se k ní nemohla vyjádřit, přičemž současně nebyl stěžovatel vyslechnut před městským soudem, který o této stížnosti rozhodl pouze na základě spisu, proběhlo řízení před tímto soudem zcela bez vědomí stěžovatele.
K porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy tedy došlo.
II.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 5 ODST. 4 ÚMLUVY V ŘÍZENÍ TÝKAJÍCÍM SE ŽÁDOSTI O PROPUŠTĚNÍ NA SVOBODU
ZE DNE 24. ŘÍJNA 2008
64. Podle stěžovatele mělo řízení o jeho žádosti ze dne 24. října 2008 o propuštění na svobodu vady, které znamenaly porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy. Ten zní:
„Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“
65. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.
A.K přijatelnosti
66. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Soud dále neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této námitky, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
67. Stěžovatel tvrdí, že řízení nesplňovalo zásadu kontradiktornosti, neboť mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu ani se nemohl vyjádřit ke stanovisku státního zástupce týkajícímu se jeho žádosti o propuštění na svobodu; rovněž nebyl v této věci vyslechnut, ačkoliv byl naposledy slyšen dne 7. května 2008. Zdůrazňuje, že mezi tímto dnem a 20. lednem 2009, kdy mu bylo doručeno konečné rozhodnutí o uvedené žádosti, uplynulo 259 dní, během nichž soud nepovažoval za účelné ho vyslechnout. Dle názoru stěžovatele nelze takové řízení považovat za slučitelné s Úmluvou, protože osobní slyšení obviněného je podmínkou spravedlivého a nestranného rozhodnutí.
68. Stěžovatel má dále za to, že se jeho věc odlišuje od věci Michalák proti Slovensku (č. 30157/03, rozsudek ze dne 8. února 2011), na kterou vláda odkazuje. Tvrdí, že na rozdíl od stěžovatele Michaláka několikrát žádal, aby byl ve věci vazby vyslechnut, neboť chtěl především soudy informovat, že se rozhodl s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat.
69. Vláda předně poznamenává, že obhajoba nahlížela do spisu naposledy dne 28. května 2008 a spis žádnou pozdější žádost o nahlédnutí do spisu neobsahuje; stěžovatel ostatně ani netvrdí, že v tomto období o nahlédnutí do spisu žádal. Tuto námitku je proto třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
70. Pokud jde o skutečnost, že stěžovateli nebylo doručeno vyjádření, které státní zástupce zaslal dne 29. října 2008 soudu, vláda poukazuje na to, že stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní skutečnost zmíněnou v předmětném vyjádření státního zástupce, která by mu nebyla známa, a netvrdí ani, že mu nemožnost se s tímto vyjádřením seznámit znemožnila zpochybnit v řízení před soudem zákonnost jeho vazby. Dále vzhledem k tomu, že předmětné vyjádření státního zástupce bylo ve skutečnosti pouhým průvodním dopisem, nelze Úmluvu vykládat tak, že by vyžadovala seznámení obviněného s dopisem takové povahy.
71. Konečně, co se týče skutečnosti, že obviněný nebyl soudem osobně slyšen, vláda uvádí, že stěžovatel o takové slyšení nepožádal ani ve své žádosti ze dne 24. října 2008, ani ve své stížnosti proti zamítnutí této žádosti. Třebaže právní úprava v té době nestanovila, že je ve věci žádosti o propuštění na svobodu třeba konat zasedání, a nebyla v ní zakotvena povinnost zadrženého o slyšení požádat, judikatura Ústavního soudu (citovaná v rozsudku Knebl proti České republice, č. 20157/05, § 47-51, 28. října 2010) soudy nabádala, aby postupovaly v souladu s článkem 5 odst. 4 Úmluvy; z toho důvodu byl stěžovatel opakovaně slyšen při rozhodování o dalším trvání vazby, konkrétně ve dnech 15. a 25. února a 7. května 2008. V této souvislosti vláda odkazuje na rozsudek ve věci Michalák proti Slovensku (cit. výše, § 168), kdy Soud námitku stěžovatele, že v řízení o své žádosti o propuštění na svobodu nebyl slyšen, odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že vnitrostátní právní úprava slyšení nevyžaduje, stěžovatel o slyšení nepožádal a byl vyslechnut při vzetí do vazby.
72. Soud připomíná, že řízení podle článku 5 odst. 4 sice nemusí vždy poskytovat stejné záruky, jaké stanoví článek 6 pro občanskoprávní a trestní řízení, je však třeba, aby mělo charakter soudního řízení a poskytovalo záruky uzpůsobené danému typu zbavení svobody. Zejména řízení o prostředku nápravy proti rozhodnutí o vazbě musí být kontradiktorní a zaručovat rovnost zbraní mezi účastníky řízení, tj. mezi státním zástupcem a zadrženým (Jurjevs proti Lotyšsku, č. 70923/01, rozsudek ze dne 15. června 2006, § 56).
73. První zárukou vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy je právo být účinně slyšen soudem, k němuž je ve věci vazby podán opravný prostředek. Pokud jde o osoby zbavené svobody za podmínek uvedených v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, článek 5 odst. 4 Úmluvy vyžaduje konání kontradiktorního jednání (Nikolova, cit. výše, § 58; Reinprecht proti Rakousku, č. 67175/01, § 31, ESLP 2005 XII; Svipsta, cit. výše, § 129). Vzhledem k tomu, že článek 5 odst. 4 Úmluvy přiznává zadrženému právo na přezkoumání zákonnosti jeho vazby v „přiměřených časových intervalech“ (viz, z mnoha jiných, Jurjevs, cit. výše), musí být možné realizovat v přiměřených intervalech rovněž právo být vyslechnut soudem, který rozhoduje o opravném prostředku ve věci vazby (Knebl proti České republice, č. 20157/05, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 85; Mahmut Öz proti Turecku, č. 6840/08, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 45).
74. V projednávané věci stěžovatel zejména tvrdí, že se nemohl seznámit se stanoviskem státního zástupce, které zaujal k jeho žádosti o propuštění na svobodu ze dne 24. října 2008 a které mu nebylo doručeno. Soud má na zřeteli skutečnost, že se jednalo, jak zdůraznila vláda, o stručný průvodní dopis, kterým státní zástupce předal tuto žádost soudu, protože jí sám nevyhověl (viz § 29 výše). Tento dopis sice neobsahoval argumentaci státního zástupce, kterou by chtěl ovlivnit rozhodnutí soudu, Soud má nicméně za to, že kdyby býval byl stěžovateli doručen, mohl by se býval dozvědět, v zájmu kontradiktornosti řízení, že státní zástupce jeho žádosti nevyhověl a řízení bude nadále probíhat před soudem; byl by tak mohl, pokud by byl chtěl, svou argumentaci doplnit nebo požádat, aby byl soudem slyšen. K tomu Soud uvádí, že je na soudních orgánech, aby vedly řízení tak, aby splňovala požadavky uvedené v článku 5 odst. 4 Úmluvy, jejímž cílem nejsou teoretická nebo iluzorní práva, ale práva účinná a konkrétní. V projednávané věci nebylo přitom obtížné tohoto cíle dosáhnout. V této souvislosti Soud poznamenává, že co se týče předchozích žádostí stěžovatele o propuštění na svobodu, byl stěžovatel státním zástupcem informován o tom, že byly předloženy soudu (viz § 18 a 22 výše in fine).
75. Soud dále poznamenává, že stěžovatel nejen nebyl o předložení své žádosti o propuštění na svobodu obvodnímu soudu informován, ale tento soud navíc o žádosti rozhodl v jeho nepřítomnosti. Vzhledem k tomu, že ani stížnostní soud výslech stěžovatele neprovedl, neměl stěžovatel žádnou možnost se před soudy vyjádřit. Projednávanou věc je tudíž třeba odlišit od těch věcí, v nichž Soud připouští, že pokud mohl zadržený stanout v prvním stupni před soudem, který rozhodoval o jeho vazbě, neznamená skutečnost, že se neúčastnil jednání před stížnostním soudem, sama o sobě porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy (k judikatuře viz § 62 výše).
76. Soud připomíná, že již připustil, že vzhledem k tomu, že český právní řád umožňoval v té době zadrženému, aby podal novou žádost o propuštění na svobodu 14 dní poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o odmítnutí jeho předchozí žádosti, nebo dokonce častěji, pokud v žádosti uplatnil nové důvody, mohl by požadavek, aby byl obviněný vyslechnut pokaždé, když podá žádost o propuštění z vazby, vést k určitému paralyzování trestního řízení. Soud tak konstatoval, že právo být slyšen soudem, který rozhoduje o opravném prostředku ve věci vazby, musí být možné realizovat v přiměřených intervalech (Knebl, cit. výše, § 85).
77. V projednávané věci byl stěžovatel ohledně své vazby vyslechnut naposledy dne 7. května 2008 (viz § 13 výše), přičemž o dotčené žádosti o propuštění na svobodu bylo rozhodnuto až o několik měsíců později, a to dne 5. listopadu 2008 v prvním stupni a dne 17. listopadu v rámci řízení o stížnosti. Soud se domnívá, že jedná-li se o osobní svobodu, nelze takové období považovat za „přiměřené“ (viz, mutatis mutandis, Husák proti České republice, č. 19970/04, rozsudek ze dne 4. prosince 2008, § 43; Krejčíř, cit. výše, § 119; Mahmut Öz, cit. výše, § 45).
78. Soud se rovněž nemůže ztotožnit s argumentem vlády, že bylo na stěžovateli, aby o slyšení ve věci své žádosti o propuštění na svobodu požádal. Podle Soudu vyplývá právo zadrženého být slyšen přímo z článku 5 odst. 4 Úmluvy, neboť je jednou z procesních záruk, které se použijí v případech zbavení svobody (Sanchez-Reisse proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 21. října 1986, § 51, série A č. 107; Graužinis proti Litvě, č. 37975/97, rozsudek ze dne 10. října 2000, § 34). Existenci tohoto práva či jeho realizaci proto nelze podmiňovat výslovnou žádostí stěžovatele.
79. Soud dále poznamenává, že v té době platná právní úprava stanovila, že soud v takových případech rozhoduje v neveřejném zasedání (viz Knebl, cit. výše, § 44), a neobsahovala tedy ustanovení týkající se případného slyšení zadrženého. Dokonce i český Ústavní soud zaujal názor, že takový stav je v rozporu s Ústavou a s Úmluvou. V několika svých rozhodnutích z let 2004 až 2008 rozhodl, že je třeba zadrženého vyslechnout (viz Knebl, cit. výše, § 47-51). Z těchto rozhodnutí však dle Soudu nevyplývá, že by byl zadržený povinen o své slyšení systematicky žádat. Ústavní soud sice patrně rozlišuje mezi řízením o ponechání ve vazbě, kdy je osobní slyšení zadrženého v zásadě zaručeno, když soud rozhoduje o opravném prostředku proti rozhodnutí státního zástupce, a řízením týkajícím se žádosti o propuštění na svobodu, kdy osobní slyšení není nutné, pokud o něj zadržený nepožádal, Soud však připomíná, že již dříve rozhodl v tom smyslu, že se k oběma řízením váží stejné záruky (viz Husák, cit. výše, § 44).
80. Soud konečně poznamenává, že ustanovení trestního řádu byla k 1. lednu 2012 novelizována tak, že zákon nově zakotvuje možnost konat vazební zasedání (viz § 46 výše).
81. Tyto skutečnosti postačují Soudu k vyslovení závěru, že vnitrostátní orgány připravily stěžovatele tím, že mu neumožnily odpovídající účast na řízení o jeho žádosti o propuštění na svobodu ze dne 24. října 2008, jehož výsledek byl určující pro jeho další setrvání ve vazbě, o soudní prostředek nápravy odpovídající požadavkům článku 5 odst. 4 Úmluvy.
82. S ohledem na takto konstatované porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy již Soud nepovažuje za nezbytné zabývat se otázkou, zda stěžovatel v době, kdy byla přezkoumávána jeho žádost ze dne 24. října 2008, požádal o nahlédnutí do spisu, či nikoliv.
III.K OSTATNÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM ÚMLUVY
83. Na poli článku 5 odst. 4 Úmluvy stěžovatel rovněž namítá, že neměl možnost nahlížet do spisu před vydáním rozhodnutí ze dne 25. února 2008 o jeho ponechání ve vazbě. Mělo mu tak být znemožněno seznámit se s důkazy a účinně zpochybnit zákonnost dalšího trvání vazby.
84. Vláda konstatuje, že před rozhodnutím ze dne 25. února 2008 nahlíželi právní zástupci stěžovatele do spisu ve dnech 9. a 18. října 2007 a 13. února 2008. Vláda je přesvědčena, že práva zaručená v článku 5 odst. 4 Úmluvy jsou právy obhajoby jako celku a jen ve výjimečných případech je třeba, aby byla vykonávána přímo obviněným (např. právo na osobní slyšení – viz Mamedova proti Rusku, č. 7064/05, rozsudek ze dne 1. června 2006, § 91). To však není případ práva nahlížet do spisu, a to tím spíše, že stěžovatel v projednávané věci neuvádí žádný důvod, proč nebyla možnost obhájce nahlédnout do spisu dostačující. Stěžovatel neuvádí ani žádnou konkrétní okolnost tvořící součást spisu, která by mu nebyla známa a které mohl využít k tomu, aby zpochybnil zákonnost své vazby (viz, mutatis mutandis, Andreï Gueorguiev, cit. výše, § 89).
85. Vláda rovněž konstatuje, že stěžovatel byl informován o povaze proti němu vzneseného obvinění již dne 9. října 2007 a že soud předtím, než stěžovatele dne 25. února 2008 vyslechl, přečetl v jeho přítomnosti podstatný obsah spisu (viz § 12 výše). Stěžovatel tak byl dostatečně seznámen s právními a skutkovými důvody vazby a mohl zpochybnit její zákonnost (viz, mutatis mutandis, Žirovnický proti České republice, č. 23661/03, rozsudek ze dne 30. září 2010, § 69-70).
86. Stěžovatel uvádí, že od okamžiku, kdy byl v říjnu 2007 vzat do vazby, až do dne 26. února 2008 nemohl osobně nahlédnout do spisu, a to i přesto, že v této době odebral svému původnímu právnímu zástupci plnou moc k zastupování mimo jiné z důvodu, že mu nezajistil přístup ke spisu. Dále s ohledem na to, že se nikdy nesetkal se svým novým právním zástupcem, který mu byl orgány činnými v trestním řízení určen, neměl jinou možnost, jak se na slyšení připravit, než nahlédnout osobně do spisu. Stěžovatel se domnívá, že vzhledem k tomu, že byl ve vazbě a nemohl ovlivnit kroky svého nového právního zástupce ani prostřednictvím něho získat informace, měly mu příslušné orgány zajistit osobní přístup ke spisu.
87. Soud připomíná, že respektování zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní vyžaduje, aby měla obhajoba přístup k těm dokumentům ve vyšetřovacím spise, jejichž prostudování je nezbytné pro to, aby mohla být účinně zpochybněna zákonnost vazby (Nikolova proti Bulharsku [velký senát], č. 31195/96, § 58, ESLP 1999-II).
88. V dané věci je třeba především podotknout, že právo na přístup ke spisu realizoval právní zástupce stěžovatele, a to mimo jiné i dne 13. února 2008, tedy dvanáct dní před rozhodnutím ze dne 25. února 2008. Nelze tudíž tvrdit, že obhajobě bylo znemožněno do spisu nahlížet.
89. Ke stěžovatelem namítané skutečnosti, že nemohl osobně nahlížet do spisu, Soud poznamenává, že se rozhodnutí ze dne 25. února 2008 týkalo stížnosti podané obhajobou, se kterou byl tudíž stěžovatel obeznámen, což výslovně před soudem připustil (viz § 12 výše). Během svého slyšení před soudem dne 25. února 2008 stěžovatel nenamítal, že se na něj nemohl připravit, protože neměl přístup ke spisu, a nezmínil se ani o údajných potížích v komunikaci se svým právním zástupcem. Takové obtíže pak nejsou zřejmé ani z jeho žádostí o nahlédnutí do spisu určených policii (viz § 19 výše), přičemž poslední z nich byla podána jen 15 dní před dotčeným rozhodnutím. Stěžovatel rovněž nenamítá, že se rozhodnutí ze dne 25. února 2008, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě, zakládá na dokumentech a informacích, které mu nebyly známy (viz, a contrario, Schöps proti Německu, č. 25116/94, § 48, ESLP 2001 I; Lietzow proti Německu, č. 24479/94, § 48, ESLP 2001-I) nebo že státní zástupce předložil v projednávané věci vyjádření, se kterým nebyl seznámen (viz, a contrario, Nikolova, rozsudek cit. výše, § 63; Trzaska proti Polsku, č. 25792/94, § 78, 11. července 2000). Konečně je třeba konstatovat, že podstatná část spisu byla dne 25. února 2008 přečtena v přítomnosti stěžovatele.
90. Podle Soudu stěžovatel neprokázal, že se v době vydání předmětného rozhodnutí ve spisu nacházelo něco, s čím by musel být obeznámen, aby mohl napadnout zákonnost své vazby. Za těchto okolností nelze dojít k závěru, že skutečnost, že stěžovatel nemohl osobně nahlédnout do vyšetřovacího spisu, znamenala, že dotčené řízení nemělo kontradiktorní povahu (viz, mutatis mutandis, Andreï Gueorguiev, cit. výše, § 89; Žirovnický, cit. výše, § 69-70).
91. Z výše uvedeného vyplývá, že tato námitka je zjevně neopodstatněná a je třeba ji podle článku 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy zamítnout.
IV.K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
92. Článek 41 Úmluvy zní:
„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
93. Stěžovatel o spravedlivé zadostiučinění nepožádal. Soud má tak za to, že není třeba mu z tohoto titulu přiznat žádnou částku.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1.prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitky založené na nerespektování požadavků článku 5 odst. 4 Úmluvy v řízeních týkajících se žádostí stěžovatele ze dne 21. ledna 2008 a 24. října 2008 o propuštění na svobodu, a ve zbytku za nepřijatelnou;
2.rozhoduje, že došlo k porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy tím, že v řízení týkajícím se žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu ze dne 21. ledna 2008 nebyly respektovány procesní požadavky z tohoto ustanovení plynoucí;
3. rozhoduje, že došlo k porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy tím, že v řízení týkajícím se žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu ze dne 24. října 2008 nebyly respektovány procesní požadavky z tohoto ustanovení plynoucí.
Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 21. února 2013 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Claudia Westerdiek
Mark Villiger
tajemnice
předseda
[1] Pozn. překl.: Citováno je zákonné ustanovení, které není v rozsudku Soudu zcela přesně zachyceno.
[2] Pozn. překl.: Citováno je zákonné ustanovení, které není v rozsudku Soudu zcela přesně zachyceno.
[3] Pozn. překl.: Citován je originál vnitrostátního rozhodnutí, který není v rozsudku Soudu zcela přesně zachycen.
[4] Pozn. překl.: Citován je originál vnitrostátního rozhodnutí, který není v rozsudku Soudu zcela přesně zachycen.
[5] Pozn. překl.: Citován je originál vnitrostátního rozhodnutí, v rozsudku Soudu není citace přesná a je dokonce zavádějící. Konkrétně ve druhém z odstavců citovaných z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 Ústavní soud uvedl nezkráceně toto: „Podle platné právní úpravy, reprezentované zejména ustanoveními § 146a odst. 1 písm. a) a § 240 trestního řádu, o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ve věcech, ve kterých není dána věcná příslušnost samosoudce (§ 314a odst. 1 trestního řádu), rozhoduje senát v neveřejném zasedání. Neveřejné zasedání ale nesplňuje žádnou ze zásad provádění tohoto řízení, jak vyplývají z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jak ve shora uvedených rozhodnutích dovodil Evropský soud pro lidská práva. Výše uvedený náhled Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje jeden z prvků kontradiktornosti řízení, tedy právo účastníka řízení být slyšen k návrhu v jeho věci a k důkazům, o které se tento návrh opírá. Jde tedy o právo obviněného být slyšen jako procesní strana, jemuž v hlavním líčení odpovídá zejména právo vyjádřit se ke každému jednotlivému důkazu podle § 214 trestního řádu a právo na závěrečnou řeč podle § 216 odst. 2 trestního řádu a na poslední slovo podle § 217 trestního řádu. Nejde tu tedy o povinnost soudu provést k důkazu výslech obviněného a z toho případně vyplývající práva obviněného. Důkaz výslechem obviněného, ať už v řízení přípravném (tedy včetně řízení před rozhodnutím o návrhu na vzetí obviněného do vazby), tak v řízení před soudem, slouží zásadně ke zjištění konkrétních skutečností vztahujících se k trestnímu řízení, které mají vést ke spolehlivě zjištěnému skutkovému základu věci. Neslouží tedy výlučně ani převážně ke zjištění názoru obviněného na trestní stíhání či na návrh státního zástupce (např. na vzetí obviněného do vazby, na provedení důkazu apod.) či rozhodnutí státního zástupce (např. o ponechání obviněného ve vazbě). Proto není namístě poukaz Poslanecké sněmovny na kolizi ustanovení § 243 trestního řádu s právy zaručenými Úmluvou v posuzovaném směru.“ Závěr, který z nálezu činí Soud v tomto rozsudku v § 83 níže o tom, že Ústavní soud oprávněně zdůrazňuje právo obviněného být slyšen jako procesní strana za účelem zjištění jeho názoru na vazbu, je tedy správný.
[6] Pozn. překl.: Správná spisová značka je doplněna, rozsudek Soudu ji neuvádí zcela přesně.
[7] Pozn. překl.: Správná spisová značka je doplněna, rozsudek Soudu ji neuvádí zcela přesně.
Full & Egal Universal Law Academy