© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 11. února 2014 ve věci č. 69122/10 – Vella proti Maltě
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že civilní soudy rozhodnutími o uložení povinnosti stěžovateli, zproštěného obžaloby z krádeže a přechovávání kradených věcí, vydat žalobcům předmětné věcí a uhradit jim škodu nezasáhly do jeho práva být považován za nevinného chráněného čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v minulosti opakovaně odsouzen za krádeže a přechovávání kradeného zboží. V roce 1992 ho soud shledal vinným z několika trestných činů přechovávání kradeného zboží, ale zprostil ho obžaloby z krádeže. Odsoudil ho k pěti letům odnětí svobody. Odvolací soud ho v říjnu 2001 zprostil obžaloby z většiny trestných činů přechovávání kradeného zboží. Trest snížil na dvouletý podmíněný trest odnětí svobody.
Během trestního řízení se poškození v několika civilních řízeních domáhali určení vlastnictví věcí, z jejichž krádeže a přechovávání byl stěžovatel obviněn, a jejich vydání nebo přiznání náhrady škody. Odvolací soud potvrdil prvoinstanční rozhodnutí po pravomocném skončení trestního řízení.
Soudy za vlastníky většiny věcí určily žalobce (s výjimkou věcí, jejichž vlastnictví tvrdily třetí osoby). Přihlédly také ke svědectví policisty, podle kterého stěžovatel v průběhu trestního řízení připustil nepoctivé nabytí mnoha zabavených věcí. V řízení zahájeném baronkou B. (dále též „případ baronky“) se žalobci domáhali vydání věcí, za jejichž přechovávání byl stěžovatel později pravomocně odsouzen. Požadovali rovněž náhradu škody. Soud připustil jako důkaz stěžovatelovy výpovědi z trestního řízení. Dospěl k závěru, že žalobci byli vyloupeni, ukradené věci identifikovali a stěžovatel neprokázal jejich nabytí v dobré víře. Uznal stěžovatele odpovědným také za škodu způsobenou roztavením odcizených věcí (stříbrných soch). Odvolací soud rozsudek potvrdil s tím, že stěžovateli nelze nařídit vrácení věcí, které již nedržel.
Stěžovatel se neúspěšně domáhal ochrany ústavní stížností. V září 2009 ústavněprávní senát prvoinstančního soudu stížnost zamítl s tím, že civilní řízení nepředstavovala opakovaná trestní řízení a jejich cílem nebylo rozhodování o vině, ale o vlastnictví věcí a jejich vydání nebo přiznání náhrady škody. Zmínil neporovnatelnost řízení co do důkazního břemene. Článek 6 odst. 2 Úmluvy považoval za neaplikovatelný a neshledal porušení presumpce neviny. Ústavní soud rozhodnutí potvrdil. V civilním řízení podle něj uspěl ten, kdo s vyšší pravděpodobností prokázal vlastnictví sporných věcí.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že rozsudky civilního odvolacího soudu a výroky v nich obsažené odporovaly jeho právu být považován za nevinného.
Soud poukázal na obecnou povahu presumpce neviny jako procesní záruky v samotném trestním řízení ukládající povinnosti ve vztahu k důkaznímu břemenu, skutkovým a právním domněnkám, zákazu sebeobviňování, zveřejňování informací v průběhu vyšetřování a předčasným vyjádřením (srov. Allen proti Spojenému království, č. 25424/09, rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. července 2013, § 93). Připomněl dále, že z důvodu zajištění její účinnosti má tato záruka i další aspekt, jejímž účelem je chránit osoby zproštěné obžaloby a ty, v jejichž věci bylo trestní řízení zastaveno, před tím, aby s nimi orgány veřejné moci zacházely, jako by ve skutečnosti byly vinny spácháním trestného činu.
Užší pojetí čl. 6 odst. 2 Úmluvy vyžaduje posouzení, zda předmětné řízení, v jehož průběhu došlo k namítanému zásahu, obnáší „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. Allen proti Spojenému království, cit. výše, § 95). Tento test však nepřipadá v úvahu při uplatnění druhého aspektu čl. 6 odst. 2 Úmluvy. V této souvislosti Soud zopakoval, že pokud se oběti domáhají odškodnění na stěžovateli, který byl zproštěn obžaloby v trestním řízení a civilní rozhodnutí o náhradě škody mu přičítá trestněprávní odpovědnost, jde o vztah mezi dvěma řízeními, na který dopadá č. 6 odst. 2 Úmluvy. Ve věci Allen proti Spojenému království (cit. výše, § 103 a 104) Soud formuloval pravidlo, že presumpce neviny trvá i po skončení trestního řízení a zaručuje respektování neviny v rozsahu jakéhokoliv neprokázaného obvinění.
V projednávané věci probíhala tři civilní řízení téměř současně s trestním (prvoinstanční soudy vynesly rozsudky před zproštěním obžaloby). Soud uplatnil komplexní přístup zahrnující druhý aspekt ochrany zaručené čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a to na rozhodnutí odvolacího civilního soudu. Stěžovatel byl zcela zproštěn obžaloby z krádeže a obžaloby z většiny trestných činů přechovávání kradených věcí. Byl odsouzen pouze za přechovávání několika věcí, jež se staly předmětem jednoho z civilních řízení (případ baronky). V civilních řízeních se oběti domáhaly určení vlastnictví věcí a jejich vydání. V případě baronky také určení odpovědnosti za škodu. Soud proto uzavřel, že mezi trestním řízením a těmito civilními řízeními existovalo dostatečné spojení, a proto se na tato řízení čl. 6 odst. 2 Úmluvy vztahuje.
Věcně stěžovatel napadl tvrzení soudů o jeho odpovědnosti za přechovávání určitých kradených věcí, včetně těch, které již neexistovaly v původní podobě, a výrok, že je zosobněním překupníka.
Soud zdůraznil, že povinnost ctít zproštění obžaloby v civilních řízeních o náhradu škody nesmí bránit určení soukromoprávní povinnosti náhrady škody vycházející ze stejných skutkových okolností při uplatnění mírnějšího důkazního břemene. Byla-li by však v rozhodnutí o náhradě škody povinnému přičtena i trestní odpovědnost, vyvolalo by to z pohledu čl. 6 odst. 2 Úmluvy otázky. Zásadní je v tomto ohledu styl vyjádření tvůrce rozhodnutí, když např. výroky, že „je zjevně pravděpodobné, že povinný spáchal trestné činy, z nichž byl obviněn“ nebo „že trestní spis obsahuje dostatečné důkazy toho, že trestný čin byl spáchán“ či že „povinný nerozptýlil podezření ze spáchání trestného činu“ čl. 6 odst. 2 Úmluvy odporují (srov. Y. proti Norsku, č. 56568/00, rozsudek ze dne 11. února 2003; Panteleyenko proti Ukrajině, č. 11901/02, rozsudek ze dne 29. června 2006; a Sekanina proti Rakousku, č. 13126/87, rozsudek ze dne 25. srpna 1993). Soud na druhou stranu dodal, že ani nešťastné vyjádření nemusí být vždy rozhodující (srov. Allen proti Spojenému království, cit. výše, § 126).
Ve vztahu k projednávané věci Soud poznamenal, že vnitrostátní soudy zjevně nepřezkoumávaly ani nepřehodnocovaly výsledek trestního řízení. Prvoinstanční soudy rozhodly před zproštěním obžaloby a odvolací soud hodnotil pouze řádnost hodnocení důkazů v civilním řízení. Soudy v podstatě hodnotily, zda byli žalobci právoplatnými vlastníky sporných věcí a v případě baronky soud rozhodl o soukromoprávní odpovědnosti stěžovatele. Přestože odvolací soud znal výsledek trestního řízení, nevycházel z něj ani v rozsahu odsouzení. Ani prvoinstanční soudy nezaložily rozhodnutí pouze na obsahu trestního spisu a dokazování v trestním řízení. Hodnotily také další předložené důkazy, a to v souladu s podmínkami sporného řízení. Soudy rozhodly v neprospěch stěžovatele, protože, na rozdíl od žalobců, neunesl důkazní břemeno ohledně vlastnictví sporných věcí. Rozhodnutí soudů vycházela z „pravděpodobnosti“ vyplývající z předložených důkazů. Dle Soudu se rozhodnutí o vlastnictví a odpovědnosti za škodu nerovná rozhodnutí o vině.
Odvolací soud ani v rozsahu odsouzení výslovně nezopakoval tvrzení prvoinstančního soudu, že by stěžovatel byl ztělesněním překupníka. Soud tak dospěl k závěru, že ani určité nešťastné výroky soudu stěžovateli nepřičítaly trestní odpovědnost nad rozsah odsouzení. Odvolací soud nezpochybnil ani výsledky trestního řízení.
Soud proto uzavřel, že odvolací soud nezpochybnil zproštění obžaloby a ani se stěžovatelem jinak nezacházel způsobem neslučitelným s jeho nevinou. K porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy