© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 27. května 2014 ve věci č. 16032/07 – Velyo Velev proti Bulharsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že vazebně stíhané osobě byla upřena možnost dokončit středoškolské vzdělání ve vězeňské škole, došlo k porušení článku 2 Protokolu č. 1. Za nemajetkovou újmu bylo stěžovateli přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 000 eur.
(i) Okolnosti případu
V srpnu 2005 stěžovatel, jenž v té době pobýval ve vazební věznici, požádal za účelem dokončení středoškolského vzdělání o zapsání do vězeňské školy. Jeho žádost byla z různých důvodů zamítnuta nejprve vězeňskými orgány a v září 2006 také nejvyšším správním soudem. Ředitel věznice a ministerstvo spravedlnosti zamítnutí odůvodnili tím, že pokud by byl stěžovatel odsouzen, stal by se vzhledem ke své trestní minulosti recidivistou a musel by mít režim odlišný od ostatních vězňů, což se týká i vzdělávacích a pracovních programů. Nejvyšší správní soud zase konstatoval, že právo na vzdělání se vztahuje pouze na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, nikoli na osoby vazebně stíhané.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Protokolu č. 1
Soud nejprve připomněl, že právo na přístup k již existujícím vzdělávacím institucím spadá pod článek 2 Protokolu č. 1 (Ponomaryovi proti Bulharsku, č. 5335/05, rozsudek ze dne 21. června 2011, § 49). Státy tudíž nejsou povinny zajistit vzdělávání v zařízeních pro vězně tam, kde takové instituce nejsou zřízeny (Epistatu proti Rumunsku, č. 29343/10, rozsudek ze dne 24. září 2013, § 63). Pokud však je v určité věznici tato možnost dostupná, jako v projednávané věci, nesmí být předmětem svévolného či bezdůvodného omezení. Jakékoli omezení práva na přístup ke vzdělání proto musí být předvídatelné, sledovat legitimní cíl a být tomuto cíli přiměřené (Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 154).
V projednávané věci Soud shledal, že existují pochybnosti, zda odmítnutí zapsat stěžovatele do vězeňské školy bylo dostatečně předvídatelné. Příslušná právní úprava totiž pouze stanovila, že právo účastnit se vzdělávacích programů mají osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a že se ustanovení týkající se vězňů, pokud není výslovně stanoveno jinak, použijí také na osoby, na něž byla uvalena vazba. Nejasnost právní úpravy se dle Soudu projevila v tom, že se lišily důvody uvedené vnitrostátními orgány pro vyloučení stěžovatele z přístupu ke vzdělání. Zatímco ředitel věznice a ministerstvo spravedlnosti zdůraznili potenciální recidivu stěžovatele, nejvyšší správní soud se soustředil na postavení stěžovatele jako vazebně stíhané osoby.
Soud dále přihlédl ke skutečnosti, že i žalovaná vláda se odvolávala na tři různé důvody ospravedlňující nezapsání stěžovatele do vězeňské školy. K argumentu vlády, že by nebylo vhodné, aby stěžovatel navštěvoval školu společně s vězni, Soud uvedl, že stěžovatel neměl v tomto ohledu žádné námitky. Navíc zde nebyly žádné důkazy nasvědčující tomu, že by vazebně stíhané osoby byly společným vzděláváním s vězni nějak poškozeny. Soud dále nepovažoval za dostatečné odůvodnění vyloučení přístupu ke vzdělávacímu zařízení ani nejistou délku vyšetřovací vazby. Konečně, co se týče třetí námitky vlády, že stěžovateli hrozí opětovné odsouzení, a že by tudíž nebylo v zájmu ostatních (poprvé trestaných) vězňů, aby vězeňskou školu navštěvovali společně, Soud konstatoval, že stěžovateli svědčí zásada presumpce neviny, a proto na něj nemohlo být v daný okamžik pohlíženo jako na recidivistu.
Ve světle těchto úvah a za uznání nepochybného zájmu stěžovatele dokončit středoškolské vzdělání Soud shledal, že odmítnutí zapsat jej do vězeňské školy nebylo dostatečně předvídatelné, nesledovalo legitimní cíl a nebylo tomuto cíli přiměřené. Soud proto rozhodl, že vnitrostátní orgány tímto v rozporu s článkem 2 Protokolu č. 1 nezajistily účinný přístup stěžovatele ke vzdělání.
Full & Egal Universal Law Academy