© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 7. července 2015 ve věci č. 60125/11 – V. M. a ostatní proti Belgii
Senát druhé sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma o porušení článku 3 Úmluvy, když za ponižující zacházení označil situaci, kdy byli stěžovatelé, rodina žádající o azyl po dobu čtyř týdnů vystaveni podmínkám extrémní chudoby. Čtyřmi hlasy proti třem Soud dále rozhodl o porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, neboť stěžovatelé nedisponovali ve vztahu k rozhodnutí o vyhoštění účinným prostředkem nápravy s automatickým odkladným účinkem. Soud naopak shledal, že nedošlo k porušení práva na život ve smyslu článku 2 Úmluvy , neboť stěžovatelé neprokázali příčinnou souvislost mezi podmínkami, jimž byli v Belgii vystaveni, a úmrtím jednoho z dětí. Soud stěžovatelům přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 22 750 eur.
Věc byla na žádost vlády postoupena velkému senátu Soudu.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé, manželský pár s pěti dětmi, jsou občané Srbska romského původu. V březnu 2010 se z důvodu údajné diskriminace a špatného zacházení s romskou menšinou v Srbsku rozhodli odcestovat do Francie, kde neúspěšně požádali o azyl.
V dubnu 2011 stěžovatelé požádali o azyl v Belgii. Belgické orgány se následně obrátily na své francouzské protějšky s žádostí o převzetí stěžovatelů, neboť dle jejich výkladu byla Francie zemí příslušnou k projednání jejich žádosti o azyl v režimu nařízení Rady (ES) č. 343/2003 (tzv. nařízení Dublin II). Jelikož francouzská strana s převzetím stěžovatelů souhlasila, belgické orgány rozhodly o správním vyhoštění stěžovatelů; původní lhůta k vycestování byla následně prodloužena do 25. září 2011 z důvodu pokročilého stupně těhotenství stěžovatelky.
V červnu 2011 stěžovatelé napadli rozhodnutí o vyhoštění návrhem na jeho zrušení. Dva dny před uplynutím lhůty k vycestování rovněž požádali o její opětovné prodloužení s poukazem na stále probíhající řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o vyhoštění.
Na základě žádosti o azyl byli stěžovatelé umístěni do přijímacího střediska, kde jim bylo poskytnuto ubytování a základní materiální pomoc. S uplynutím lhůty k vycestování byli ovšem nuceni přijímací středisko opustit, neboť opravný prostředek, který proti rozhodnutí o vyhoštění podali, neměl automatický odkladný účinek. Stěžovatelé se proto na osm dní uchýlili na náměstí v jedné z bruselských čtvrtí, kde pobývaly i další rodiny romského původu bez domova.
V mezidobí bylo stěžovatelům přiděleno místo v jiném přijímacím středisku, neboť se s žádostí o okamžitý zásah obrátili na Francouzské společenství pro práva dítěte. Toto středisko se však nacházelo 160 km od Bruselu; dle vlády se do něj stěžovatelé nikdy nedostavili, stěžovatelé naopak tvrdili, že po příjezdu byli v důsledku neplatnosti dokumentů nezbytných pro přijetí posláni zpět do Bruselu.
Stěžovatelé následně tři týdny před svým návratem do Srbska přebývali bez prostředků k uspokojení základních potřeb na jednom bruselském nádraží. Po návratu do Srbska se zdraví nejstarší dcery stěžovatelů, která byla od narození fyzicky i mentálně postižená, prudce zhoršilo. Dívka v prosinci 2011 zemřela na zápal plic.
V listopadu 2011 bylo rozhodnutí o vyhoštění stěžovatelů zrušeno, neboť odvolací správní orgán došel k závěru, že skutečnosti, na jejichž základě měly být k projednání žádosti o azyl stěžovatelů příslušné francouzské orgány, nebyly dostatečně objasněny.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé především namítali, že vyloučením z přijímacího střediska pro žadatele o azyl ještě před ukončením azylového řízení v důsledku uplynutí lhůty k vycestování byli vystaveni ohrožení života a nelidskému a ponižujícímu zacházení.
Soud v prvé řadě připomněl, že součástí pozitivních závazků na poli článku 3 Úmluvy je povinnost zajistit žadatelům o azyl důstojné životní podmínky. Při posouzení, zda bylo dosaženo minimální závažnosti špatného zacházení, Soud přikládá zvláštní váhu postavení žadatele o azyl, neboť ti jsou zvláště znevýhodněnou a zranitelnou skupinou, jež vyžaduje speciální ochranu (M. S. S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 251). Tento závěr tím spíše platí pro nezletilé žadatele o azyl, ať již v doprovodu rodičů či bez něho, jejichž zájem musí dle Soudu převážit nad důsledky postavení ilegálního migranta (Popov proti Francii, stížnost č. 39472/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2012, § 91).
Soud v projednávané věci především zkoumal, zda podmínky, ve kterých stěžovatelé žili po opuštění přijímacího střediska, byly v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
V této souvislosti nejprve poznamenal, že ačkoli stěžovatelé obdrželi příkaz k opuštění území Belgie, požádali v Belgii o azyl a řízení o určení státu, který je příslušný k vyřízení žádosti o azyl, nebylo ukončeno. Z pohledu článku 3 Úmluvy byli tedy stěžovatelé žadateli o azyl, kteří vyžadují speciální ochranu, a to tím spíše, že mezi nimi byly děti, včetně jednoho kojence a jednoho těžce postiženého dítěte. Jejich žádost o azyl navíc nebyla věcně projednána – skutečnost, že jejich žádost o azyl v minulosti posoudily francouzské orgány, je podle Soudu nerozhodná, jelikož stěžovatelé uváděli, že v mezidobí opustili území Evropské unie a podali v Belgii žádost o azyl na základě nové situace. Soud též zohlednil, že dle výkladu Soudního dvora Evropské unie vyplývá státům ze směrnice Rady 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, povinnost během řízení o určení státu, který je příslušný k vyřízení žádosti o azyl, poskytnout těmto žadatelům o azyl dostatečnou materiální pomoc, která jim zaručí důstojnou úroveň života, adekvátní zdraví, ubytování a stravu. Směrnice navíc vyžaduje zohlednit situaci osob majících speciální potřeby, stejně jako nejlepší zájem dítěte.
Vláda uznala, že stěžovatelé byli od okamžiku opuštění příjímacího střediska zcela závislí na materiální pomoci státu, a nepopírala, že s výjimkou dvou nocí stěžovatelé neměli ubytování ani prostředky k uspokojení základních životních potřeb. Poukazovala však na přetížení systému přijímání žadatelů o azyl v důsledku imigrační vlny.
Soud situaci stěžovatelů považoval za velmi závažnou. Podle jeho názoru dané situaci bylo možné předejít, či přinejmenším doba, kdy byli bez přístřešku, mohla být kratší, pokud by odvolací správní orgán žádost stěžovatelů o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění projednal rychleji. Ten totiž rozhodl více než dva měsíce poté, co stěžovatelé opustili přijímací středisko, a více než měsíc po jejich odjezdu z Belgie.
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že belgické orgány řádně nezohlednily zranitelnost stěžovatelů jako žadatelů o azyl a zvýšenou zranitelnost dětí. Bez ohledu na skutečnost, že přetížení přijímacího systému Belgie byla výjimečná okolnost, Soud shledal, že belgické orgány porušily svou povinnost nevystavit stěžovatele podmínkám extrémní chudoby, když je po dobu čtyř týdnů ponechaly na ulici bez prostředků, bez přístupu k sanitárnímu zařízení a bez možnosti uspokojit své základní potřeby. Stěžovatelé byli dle Soudu oběťmi zacházení nerespektujícího jejich lidskou důstojnost, když v nich tato situace bezpochyby vzbudila pocity strachu, úzkosti či méněcennosti. Podle Soudu takové životní podmínky ve spojení s nedostatkem naděje na zlepšení jejich situace dosáhly úrovně závažnosti ponižujícího zacházení. Došlo tedy k porušení článku 3 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že podmínky, kterým byli v Belgii vystaveni, a fakticky nucený návrat do Srbska vedly k úmrtí jejich postižené dcery necelý měsíc po jejich návratu.
Soud zdůraznil pozitivní závazky vyplývající z článku 2 Úmluvy, dle nichž mají státy povinnost přijmout odpovídající kroky k ochraně života osob ve své jurisdikci. V projednávané věci by však dle Soudu k porušení těchto závazků došlo jen tehdy, pokud by vnitrostátní orgány nepřijaly opatření, která od nich lze rozumně očekávat, ačkoli věděly či měly vědět, že existuje skutečné a bezprostřední nebezpečí, že se zdravotní stav dcery stěžovatelů po propuštění z centra zhorší natolik, že může dojít k její smrti. K úmrtí dcery stěžovatelů však mohlo dle názoru Soudu přispět více faktorů, mezi nimi zejména skutečnost, že stěžovatelé po návratu do Srbska žili několik týdnů v nezdravých podmínkách. Belgické orgány dle Soudu nemohly nevědět o špatné situaci stěžovatelů ani o skutečnosti, že jejich nejstarší dcera je postižená. Lékařská zpráva, která jim byla předložena, však neobsahovala informaci o závažnosti jejího postižení. Soud tudíž rozhodl, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi podmínkami v Belgii a úmrtím dítěte, a porušení článku 2 Úmluvy neshledal.
C.K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy
Soud nejprve připomněl, že účinnost opravného prostředku spočívá mimo jiné v podrobném a důkladném zkoumání námitek stěžovatelů a v možnosti odložení vykonatelnosti napadeného opatření (Čonka proti Belgii, stížnost č. 51564/99, rozsudek ze dne 5. února 2002, § 81–83).
Soud v prvé řadě shledal, že jelikož jejich předchozí žádost o azyl byla francouzskými orgány odmítnuta rok před okamžikem, kdy měli být na základě nařízení Dublin II předáni do Francie, neměli stěžovatelé žádnou záruku, že je francouzské orgány bez dalšího nevyhostí do Srbska. Na základě řady zpráv o situaci romské menšiny v Srbsku pak Soud shledal, že jejich tvrzení o riziku špatného zacházení v případě návratu do této země je hájitelné.
Soudu dále neušlo, že návrh na zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění neměl automatický odkladný účinek, v důsledku čehož byl stěžovatelům odepřen přístup k materiální pomoci. Tvrzení stěžovatelů, že jejich návrat do Srbska by byl v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy, přitom nebylo věcně projednáno. Soud následně vnitrostátním orgánům vytknul délku řízení o návrhu na zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění; odvolací správní orgán o tomto návrhu rozhodl až poté, co se stěžovatelé vrátili do Srbska, čímž jim byla odepřena možnost pokračovat v azylovém řízení v Belgii či ve Francii. S ohledem na výše uvedené Soud rozhodl, že stěžovatelé nedisponovali účinným prostředkem nápravy, a shledal porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
Soudci Sajó, soudkyně Keller a soudce Kjølbro k rozsudku připojili samostatná nesouhlasná stanoviska.
Soudce Kjølbro zdůraznil, že stěžovatelé v rozporu s rozhodnutím o vyhoštění nedostáli povinnosti opustit území Belgie; okamžikem vykonatelnosti tohoto rozhodnutí se jejich pobyt stal nezákonným. Příslušníci třetích států však nemohou úmyslně neuposlechnout příkazu k vyhoštění a tím de facto vytvořit situaci, v jejímž důsledku vzniknou státu pozitivní závazky na poli článku 3 Úmluvy, tj. povinnost materiálně zajistit cizince nezákonně pobývající na jeho území stejně jako ty, kteří tam pobývají v souladu se zákonem. Taková situace by zavdala vzniku samostatného nároku plynoucího z článku 3 Úmluvy na sociální a hospodářská práva.
Žádný z disentujících soudců se však neztotožnil se závěrem Soudu ohledně porušení práva na účinný prostředek nápravy. V prvé řadě soudci nepovažovali tvrzení stěžovatelů ohledně skutečného nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení v případě přímého či nepřímého navrácení do Srbska za hájitelné. Ačkoliv stěžovatelé požádali o azyl v Belgii, belgické orgány jejich žádost s odkazem na nařízení Dublin II neposoudily, neboť měli být předáni francouzským orgánům. Dle soudců tudíž stěžovatelům navrácení z Belgie do Srbska nehrozilo. Posouzení, zda je námitka stěžovatelů hájitelná a zda lze důvodně předpokládat, že stěžovatelům v případě jejich vyhoštění hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení, proto mělo být učiněno ve světle situace ve Francii. Dle soudců rovněž neexistoval důvod se domnívat, že podmínky pro přijímání žadatelů o azyl ve Francii jsou obecně nedostatečné a nejsou v souladu s požadavky Úmluvy nebo že by záruky stanovené článkem 13 Úmluvy stěžovatelům ve Francii nebyly poskytnuty.
Full & Egal Universal Law Academy