© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 9. července 2013 ve věci č. 66069/09, 130/10 a 3896/10 – Vinter a ostatní proti Spojenému království
Velký senát Soudu rozhodl šestnácti hlasy proti jednomu, že došlo k porušení práva nebýt podroben nelidskému trestání, neboť tresty odnětí svobody na doživotí v případě všech stěžovatelů se jeví být nesnížitelné, což je v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Soud shledal konstatování porušení Úmluvy dostatečným spravedlivým zadostiučiněním.
(i) Okolnosti případu
Všichni stěžovatelé byli odsouzeni za několikanásobné vraždy k trestu odnětí svobody na doživotí. V Anglii a Walesu, pokud je uložen trest odnětí svobody na doživotí, soudce určí minimální sazbu, po jejímž dosažení může odsouzený požádat o podmínečné propuštění. Výjimečně může soudce uložit trest odnětí svobody na celý život, pokud to vyžaduje závažnost činu. Přitom se musí řídit částí 21 trestního zákona o trestním soudnictví z roku 2003 (Criminal Justice Act 2003). Důsledkem uložení trestu na celý život je, že takového odsouzeného může propustit pouze ministr. Podle zákona tak může učinit ze soucitu, jestliže je odsouzený nevyléčitelně nemocný nebo vážně tělesně postižený. Před nabytím účinnosti zákona o trestním soudnictví z roku 2003 rozhodoval o minimální době trestu na doživotí, po níž mohl odsouzený požádat o předčasné propuštění, ministr. Činil tak poté, co obdržel doporučení od soudce soudícího daný případ a Lorda nejvyššího soudce. Ministr mohl udělit i trest odnětí svobody na celý život. V takovém případě bylo jeho praxí po dvaceti pěti letech ve vězení přezkoumat, zda trvají důvody pro uložení trestu. Po přijetí zákona z roku 2003 všichni uvěznění, jimž minimální dobu trestu určil ministr, byli oprávněni požádat o přezkum této doby vrchní soud. Vrchní soud mohl uložit minimální dobu trestu i trest odnětí svobody na celý život.
Ze tří stěžovatelů jednomu byl trest odnětí svobody na celý život uložen již podle zákona z roku 2003, dvěma ministrem s tím, že v jejich případě byl trest odnětí svobody na celý život přezkoumán a znovu uložen vrchním soudem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že uložení trestu odnětí svobody na celý život představuje porušení článku 3 Úmluvy.
Soud úvodem shrnul, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí dospělému zůstává v pravomoci smluvních států Úmluvy a není samo o sobě neslučitelné s článkem 3 Úmluvy. Tak je tomu obzvláště v případech, kdy doživotní trest odnětí svobody byl uložen soudem po zvážení všech polehčujících a přitěžujících okolností daného případu. Soud však současně připomněl, že uložení takového trestu bez možnosti redukce může vyústit v porušení článku 3 Úmluvy. Za trest bez možnosti snížení přitom není možné považovat takový, který je, resp. může být odsloužen celý. Tak tomu bude například tehdy, pokud odsouzený stále představuje hrozbu pro společnost (viz T. proti Spojenému království, č. 24724/94, rozsudek ze dne 16. prosince 1999, § 97 a V. proti Spojenému království, č. 24888/94, rozsudek ze dne 16. prosince 1999, § 98). Ochrana veřejnosti je koneckonců jednou z podstatných funkcí trestu odnětí svobody.
Při zvažování, zda uložený trest odnětí svobody na doživotí je či není redukovatelný, se musí Soud ujistit, zda doživotně odsouzený má alespoň nějakou naději na propuštění. Pokud vnitrostátní právo poskytuje možnost přezkumu doživotního trestu s možností jeho změny, odpuštění, ukončení nebo podmíněného propuštění, vyhovuje článku 3 Úmluvy. Soud při této příležitosti poukázal na směřování trestního práva zejména v rámci Evropy, kde nabývá na významu výchovný význam uvěznění nad pouhým potrestáním odnětím svobody (viz Dickson proti Spojenému království, č. 44362/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2007).
Článek 3 Úmluvy proto musí být v kontextu doživotního odsouzení interpretován tak, že je nezbytné, aby vnitrostátní orgány mohly přezkoumat uložený trest s ohledem na pokrok, který odsouzený učinil a se zvážením, zda pro další uvěznění jsou dány legitimní penologické důvody. Smluvní strany však mají prostor pro uvážení, zda takový přezkum bude svěřen moci soudní či moci výkonné, i pro uvážení, kdy se tak má stát, ačkoli zde Soud poznamenal, že ze srovnání právních řádů smluvních států Úmluvy i mezinárodního práva vyplývá, že by se tak mělo stát nejpozději po odpykání dvaceti pět let.
Pokud je trest odnětí svobody na doživotí neredukovatelný, nelze očekávat, že by odsouzený usiloval o svou rehabilitaci a byl by tak popřen jeden z účelů trestu. Pokud vnitrostátní právní řád neumožňuje žádnou změnu trestu, je neslučitelný s článkem 3 Úmluvy. K porušení Úmluvy v takovém případě dochází již při uložení trestu a nikoli až dlouhodobým vězněním.
Ve vztahu k projednávaným stížnostem Soud vyjádřil pochybnosti o důvodech, pro které nebyla pro Anglii a Wales do zákona o trestním soudnictví zahrnuta zaužívaná lhůta dvaceti pěti let pro přezkoumání doživotního trestu odnětí svobody. Současná právní úpravy trestání v Anglii a Walesu tak ve vztahu k doživotnímu trestu odnětí svobody nestanoví jasně, zda existuje možnost přezkumu uloženého trestu a jeho případné změny či propuštění a za jakých podmínek. Vláda sice uvedla, že ministr může propustit jakéhokoliv odsouzeného, včetně odsouzených na doživotí a že při svém rozhodování musí podle zákona postupovat i v souladu s Úmluvou. Lze tedy podle ní říci, že zákon ministrovi nikoli umožňuje, ale přímo ukládá povinnost zkoumat, zda se pokračující uvěznění nedostává do rozporu s článkem 3 Úmluvy.
Tento pohled však Soud nesdílel. Je sice pravdou, že tuto argumentaci použil vnitrostátní soud při rozhodování případu R v. Bieber [2009] 1 WLR 223 a potvrdil ji i v případu R v. Oakes a ostatní [2012] EWCA Crim 2435, nicméně Soud musí přihlížet ke stávající praxi, ke zveřejněné politice ministra v trestních věcech i k aktuálnímu soudnímu rozhodování vnitrostátních soudů. A tady zůstává skutečností, že navzdory případu Bieber ministr nezměnil svůj výslovně vyjádřený restriktivní přístup k možnosti propouštění vězňů odsouzených na doživotí. I nadále platí jeho vězeňský řád, dle kterého je propuštění doživotně odsouzeného možné pouze, je-li nevyléčitelně nemocný nebo vážně tělesně postižený. Soud vyjádřil pochybnost, zda takové propuštění je vůbec možno za propuštění považovat, jestliže fakticky znamená pouze to, že odsouzený může zemřít doma či v hospicu místo ve vězení a zda tak tyto podmínky zaručují článkem 3 Úmluvy vyžadovanou naději na propuštění.
Protože zákon o trestním soudnictví sám neupravuje žádný mechanismus přezkumu trestů odnětí svobody na doživotí, a protože mezi zákonem stanovenou pravomocí ministra propustit i doživotně odsouzeného (která je široká a lze ji vykládat v souladu s Úmluvou) a fakticky nastavenými velmi omezujícími podmínkami pro její využití je značný rozdíl, dospěl Soud k závěru, že za takto nastavených podmínek nelze tresty odnětí svobody považovat za redukovatelné a tím pádem slučitelné s článkem 3 Úmluvy.
(iii) Oddělená stanoviska
K rozsudku připojili souhlasná stanoviska soudkyně Ziemele, soudkyně Power-Forde a soudce Mahoney. Soudkyně Ziemele nesouhlasila s tím, že konstatování porušení Úmluvy je dostatečným spravedlivým zadostiučiněním. Soudkyně Power-Forde dodala a zpřesnila, že článek 3 Úmluvy ve vztahu k doživotně odsouzeným konstituuje „právo na naději“. Soudce Mahoney ve svém obsáhlém odlišném stanovisku zpřesnil a strukturoval odůvodnění Soudu.
Dále k rozsudku připojil částečně nesouhlasné stanovisko soudce Villiger. Nesouhlasil s tím, že článek 3 Úmluvy obecně, a bez přihlédnutí ke konkrétnímu případu, musí zahrnovat možnost předčasného propuštění doživotně odsouzených. Kritizoval rovněž, že Soud nepojmenoval, v co přesně má uložení trestu odnětí svobody na doživotí bez možnosti předčasného propuštění vyústit, zda v nelidské či ponižující trestání či dokonce v mučení, ale zmiňuje se pouze obecně o článku 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy