© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 23. října 2014 ve věci č. 28403/05 – Vintman proti Ukrajině
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v důsledku nepřemístění stěžovatele do věznice blíže jeho domovu došlo k porušení jeho práva na respektování rodinného života podle článku 8 Úmluvy. Soud rovněž konstatoval, že stěžovatel neměl k dispozici žádný účinný právní prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, kterým by se mohl přemístění domáhat. Dále Soud dospěl k závěru, že pravidelnou kontrolou korespondence stěžovatele ve věznici došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud přiznal stěžovateli přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 12 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 2000 odsouzen za loupeže a vraždu k trestu odnětí svobody na doživotí. V prosinci 2001 byl umístěn k výkonu trestu odnětí svobody do věznice pro doživotně odsouzené, která se nacházela přibližně 700 km od jeho domova, kde stěžovatel před svým zadržením žil se svojí matkou. Cesta vlakem do věznice trvala přibližně 12 až 16 hodin. Stěžovatel i jeho matka opakovaně žádali vězeňskou službu, aby byl přemístěn do některé z věznic blíže jeho bydlišti a jeho matka jej mohla snadněji navštěvovat. Poukazovali přitom na vzdálenost, kterou musí matka absolvovat vlakem, na její vysoký věk (ročník 1938) a špatný zdravotní stav (středně těžká invalidita). Všechny jejich žádosti byly vězeňskou službou zamítnuty.
V roce 2009 byl rozhodnutím nejvyššího soudu doživotní trest stěžovateli změněn na trest odnětí svobody v délce trvání 15 let. V návaznosti na to byl stěžovatel v prosinci roku 2009 rozhodnutím vězeňské služby přemístěn do jiné věznice, která se však nacházela ještě dále od jeho předchozího bydliště (přibližně 1000 km); cesta vlakem do této věznice trvala 19 až 23 hodin. Žádosti stěžovatele a jeho matky o přemístění do některé věznice blíže jeho domovu byly vězeňskou službou opět zamítnuty.
V průběhu stěžovatelova pobytu ve věznici pro doživotně odsouzené byla stěžovatelova korespondence pravidelně monitorována, přičemž některé dopisy byly zadrženy.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy z důvodu zamítnutí žádostí o přemístění do věznice blíže domovu stěžovatele
Stěžovatel namítal, že nepřemístění do některé věznice blíže jeho domovu bylo nepřiměřeným zásahem do jeho práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, neboť mu tím byl po mnoho let znemožněn kontakt s jeho matkou.
Soud se nejprve zabýval otázkou, zda v daném případě došlo k zásahu do práva stěžovatele na respektování rodinného života. Soud připomněl, že vězněné osoby by „měly nadále požívat veškerá práva a svobody zaručené Úmluvou s výjimkou práva na osobní svobodu“ [Hirst proti Spojenému království (č. 2), č. 74025/01, rozsudek velkého senátu ze dne 6. října 2005, § 69]. S výkonem trestu odnětí svobody je nicméně z povahy věci spojeno i omezení rodinného a soukromého života odsouzených. Soud v této souvislosti připomněl svoji předchozí judikaturu, podle které z Úmluvy nevyplývá právo odsouzeného na výběr věznice, ve které bude trest vykonávat. Z toho důvodu je odloučení a vzdálení odsouzeného od rodiny nevyhnutelným důsledkem samotného uvěznění. Přes výše uvedené může umístění odsouzeného do vzdálené věznice, ve které nemůže být navštěvován svojí rodinou nebo jen s velkými obtížemi, představovat za určitých okolností zásah do rodinného života, neboť návštěvy rodiny jsou nezbytným předpokladem pro zachování rodinných vazeb (Ospina Vargas proti Itálii, č. 40750/98, rozhodnutí ze dne 6. dubna 2000). Právo odsouzených, aby jim orgány vězeňské služby poskytovaly pomoc při udržování rodinného života, je proto neodmyslitelnou součástí práva na respektování rodinného života [Messina proti Itálii (č. 2), č. 25498/94, rozsudek ze dne 28. září 2000, § 61]. Soud v této souvislosti připomněl věc Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku (č. 11082/06 a 13772/05, rozsudek ze dne 25. července 2013, § 838), v níž dospěl k závěru, že umístění odsouzeného do věznice vzdálené několik tisíc kilometrů od jeho rodiny představovalo zásah do jeho rodinného života. Soud při svém rozhodování zohlednil zejména vzdálenost věznic, jejich zeměpisnou polohu a realitu ruského dopravního systému.
Ve vztahu k projednávané věci Soud uvedl, že stěžovatel svoji matku neviděl již téměř 10 let. Pro svůj vysoký věk a špatný zdravotní stav, jakož i vzhledem ke vzdálenosti věznice od jejího bydliště a realitě ukrajinského dopravního systému, nebyla matka schopna stěžovatele navštěvovat. Soud proto dospěl k závěru, že nepřemístění stěžovatele do některé věznice nacházející se blíže jeho domovu mu znemožnilo jakýkoliv osobní kontakt s jeho matkou. Došlo proto k zásahu do práva stěžovatele na rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Ohledně zákonnosti tohoto zásahu Soud připomněl, že požadavek na zákonný základ se nevyčerpává pouze formálním souladem postupu vnitrostátních orgánů s vnitrostátní úpravou, ale tato úprava sama musí mít určitou kvalitu (Niedbala proti Polsku, č. 27915/95, rozsudek ze dne 4. července 2000, § 79). Soud poznamenal, že právní úprava, která ponechává příslušným orgánům prostor pro uvážení, nemůže být pouze z tohoto důvodu považována za nedostatečnou z hlediska článku 8 (Wegera proti Polsku, č. 141/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2010, § 71). Zákon nicméně musí dostatečně jasně vymezit (s ohledem na sledovaný legitimní cíl) rozsah uvážení přiznaného příslušným orgánům, jakož i způsob jeho výkonu, a zajistit tak ochranu jednotlivce před svévolnými zásahy (Al-Nashif proti Bulharsku, č. 50963/99, rozsudek ze dne 20. června 2002, § 119). Požadovaná konkrétnost právní úpravy závisí do velké míry na předmětu úpravy, povaze právního institutu a charakteru adresátů právní úpravy (Hassan a Chaush proti Bulharsku, č. 30985/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 84). Konkrétnost nicméně musí zůstat přiměřená, aby výsledkem nebyla nadměrná rigidita.
V projednávané věci vnitrostátní právní úprava stanovovala, že trest odnětí svobody by zpravidla měl být odsouzeným vykonáván po celou dobu blízko jeho bydliště, avšak připouštěla blíže neupřesněné výjimky. Námitku stěžovatele, že vnitrostátní úprava by měla všechny takové výjimky přesně vymezit, Soud nepovažoval za důvodnou. Zákon by se tak totiž podle názoru Soudu stal příliš rigidní; vymezení všech možných eventualit v právní úpravě je prakticky nemožné. Soud proto projednávanou věc dále posuzoval na základě předpokladu, že k namítanému zásahu došlo v souladu se zákonem.
Pokud jde o existenci legitimního cíle, Soud poukázal na to, že vnitrostátní orgány v průběhu času zdůvodňovaly nepřemístění stěžovatele do jiné věznice různě. Odvolávaly se konkrétně na: a) požadavek právní úpravy, aby odsouzený (s výjimkou mimořádných okolností) vykonal celý trest odnětí svobody ve stejné věznici, b) nedostatek míst v ostatních věznicích, c) požadavek, aby odsouzený nevykonával trest v oblasti, ve které spáchal trestný čin, a d) stěžovatelovo údajně neuspokojivé chování ve stávající věznici. Soud dospěl k názoru, že za legitimní cíle pro zásah do práva na rodinný život pokládat pouze druhý (tj. snahu vnitrostátních orgánů zabránit přeplněnosti věznic) a čtvrtý důvod (tj. zajištění náležité kázně ve vězení).
Ohledně přiměřenosti zásahu do práva na rodinný život Soud konstatoval, že vnitrostátní orgány neprokázaly, že by se v souvislosti s žádostmi stěžovatele o přemístění skutečně zabývaly stavem naplněnosti v ostatních věznicích nacházejících se blíže jeho domovu. Naopak v roce 2009 jej přemístily do věznice v ještě větší vzdálenosti od jeho bydliště. Ve vztahu k údajně neuspokojivému chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu Soud poznamenal, že v této souvislosti vnitrostátní orgány nijak nerozlišovaly mezi žádostmi stěžovatele o přeřazení do mírnějšího typu věznice a žádostmi o přeřazení do věznice stejného typu, avšak blíže jeho domovu; navíc tento argument poprvé použily až v roce 2010, ačkoliv stěžovatel žádal o přemístění od roku 2001. Z odpovědí vnitrostátních orgánů je rovněž patrné, že se při vyřizování žádostí o přemístění nijak nezabývaly osobní situací stěžovatele a jeho zájmem na udržování rodinných vazeb, přestože stěžovatel i jeho matka opakovaně zdůrazňovali, že za dané situace je jejich osobní kontakt nemožný. Vnitrostátní orgány tak dle Soudu v žádném svém rozhodnutí neuvedly relevantní a dostatečné důvody opodstatňující namítaný zásah.
S ohledem na výše uvedené Soud uzavřel, že nepřemístění stěžovatele do věznice blíže jeho domovu bylo ve vztahu ke sledovanému cíli nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného života, a došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Stěžovatel namítal i porušení článku 13 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, neboť neměl k dispozici účinný prostředek nápravy proti zamítnutí svých žádostí o přemístění.
Soud v této souvislosti zdůraznil, že požadavky článku 13 Úmluvy jsou naplněny teprve tehdy, pokud opravný prostředek je „účinný“ jak podle práva, tak v praxi. V projednávané věci stěžovatel podával vězeňské službě žádosti o přemístění opakovaně po dobu 9 let, přičemž postupoval v souladu s relevantní vnitrostátní úpravou. Námitku žalované vlády, že stěžovatel v dané věci nevyužil možnosti soudního přezkumu, Soud odmítl s poukazem na rozpornou rozhodovací praxi vnitrostátních soudů týkající se přípustnosti soudního přezkumu v obdobných věcech. Nejasnost právní úpravy a judikatury vnitrostátních soudů k existenci soudního přezkumu rozhodnutí vězeňské služby o přemístění odsouzených mezi věznicemi podle Soudu dostatečně prokazuje, že žaloba nemohla představovat účinný právní prostředek nápravy. Ve vztahu ke stížnostnímu mechanismu v rámci vězeňské služby Soud konstatoval, že přezkum stížností poskytoval příliš široký a nedostatečně vymezený prostor pro uvážení, a ani tento právní prostředek nápravy tedy nelze považovat za účinný. Soud proto uzavřel, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy.
c) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy z důvodu kontroly korespondence stěžovatele ve věznici)
Korespondence stěžovatele byla ve věznici automaticky kontrolována. Stejně jako v řadě obdobných případů (např. Onoufriou proti Kypru, č. 24407/04, rozsudek ze dne 7. ledna 2010, § 109) i v projednávané věci Soud považoval vnitrostátní právní úpravu za nedostatečnou, neboť umožňovala automatickou kontrolu korespondence, aniž rozlišovala mezi různými kategoriemi osob, s nimiž by odsouzený mohl korespondovat (např. orgány činnými v trestním řízení, dalšími vnitrostátními orgány, příbuznými). Jelikož navíc kontrola korespondence byla automatická, vnitrostátní orgány nebyly povinny vydávat rozhodnutí, ve kterých by vysvětlovaly důvody svého postupu. Právní úprava rovněž nestanovila, zda má být odsouzený informován o změnách prováděných v obsahu odesílané korespondence, ani nenabízela odsouzenému právní prostředek obrany proti způsobu či rozsahu kontroly korespondence.
Z těchto důvodů Soud konstatoval, že příslušná vnitrostátní úprava nezajišťovala náležitou ochranu proti svévolným zásahům do práva na respektování korespondence, a namítaný zásah proto nebyl „v souladu se zákonem“. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy