Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 7. července 2020 ve věci č. 9256/19 – Voica proti Rumunsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal, že rozsudkem o navrácení dětí do Francie nedošlo k porušení práva stěžovatelky na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy v souladu s nejlepším zájmem dětí, Haagskou úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a nařízením Brusel IIa důkladně posoudily její námitky ohledně bydliště dětí, existence vážného nebezpečí v případě návratu a absence přímého výslechu dětí soudem.
I.Skutkové okolnosti
V září 2016 francouzský prvostupňový soud přiznal stěžovatelce a jejímu bývalému manželovi společnou rodičovskou odpovědnost k jejich dvěma dětem narozeným v letech 2012 a 2015. Současně stanovil bydliště dětí u stěžovatelky, která v té době žila ve Francii, a právo otce na styk s dětmi. V červenci 2017 se stěžovatelka s dětmi přestěhovala do Rumunska za prací. V březnu 2018 otec podal žádost o navrácení dětí do Francie dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Rumunský městský soud v rozsudku z dubna 2018 rozhodl o navrácení dětí do Francie. Dle soudu se obvyklé bydliště dětí nacházelo ve Francii a rodiče vykonávali rodičovskou odpovědnost společně. Dle francouzského práva může být místo bydliště dítěte změněno jen se souhlasem obou rodičů, případně se svolením soudu. Soud vzal rovněž v úvahu námitku stěžovatelky o údajném domácím násilí v rodině, avšak nedospěl k závěru o existenci vážného nebezpečí, které by bránilo návratu. V srpnu 2018 rumunský odvolací soud rozsudek potvrdil. Po návratu dětí do Francie v říjnu 2019 francouzský odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku ze září 2016, ponechal rodičům společnou rodičovskou odpovědnost a stanovil bydliště dětí u otce ve Francii.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka s poukazem na články 6 a 8 Úmluvy a články 2 a 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě namítala, že rumunské soudy ji nutily vrátit se spolu s dětmi do Francie bez ohledu na její zájmy a nejlepší zájmy dětí. Soud se rozhodl námitky posoudit výhradně na poli článku 8 Úmluvy (Radomilja a ostatní proti Chorvatsku, č. 37685/10 a 22768/12, rozsudek velkého senátu ze dne 20. března 2018, § 114 a 126).
a)Obecné zásady
Soud úvodem připomněl, že relevantní zásady týkající se práva na respektování rodinného života, jakož i pozitivní závazky státu podle článku 8 Úmluvy ve vztahu k případům týkajícím se navrácení dítěte dle Haagské úmluvy byly shrnuty ve věci X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 92–108).
Ve všech záležitostech týkajících se dětí je předním hlediskem jejich nejlepší zájem (Strand Lobben a ostatní proti Norsku, č. 37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 204). Stejnou filozofií se řídí Haagská úmluva, která nejlepší zájem dětí spojuje s obnovením statu quo, a to na základě rozhodnutí o nařízení okamžitého navrácení dítěte do země jeho obvyklého pobytu. Nenavrácení může být ospravedlněno objektivními důvody, což vysvětluje existenci výjimek zejména v případě rizika vážného nebezpečí dle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (nařízení Brusel IIa), jehož pravidla týkající se únosů dětí doplňují pravidla již stanovená Haagskou úmluvou, rovněž ve své preambuli odkazuje na nejlepší zájem dítěte, zatímco čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie zdůrazňuje, že ve všech případech týkajících se dětí musí být primárním hlediskem nejlepší zájem dítěte.
b)Použití obecných zásad na projednávanou věc
Soud úvodem zdůraznil, že k zásahu do práva stěžovatelky na rodinný život došlo rozsudkem městského soudu z dubna 2018 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze srpna 2018 o navrácení dětí do Francie. Zásah byl učiněn na základě článků 3 a 12 Haagské úmluvy. Současně jsou Rumunsko i Francie vázány nařízením Brusel IIa, které je tak v daném případě použitelné (K. J. proti Polsku, č. 30813/14, rozsudek ze dne 1. března 2016, § 58). Zásah sledoval legitimní cíl v podobě ochrany práv a svobod dětí (Blaga proti Rumunsku, č. 54443/10, rozsudek ze dne 1. července 2014, § 74). Soudu tak zbývalo určit, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
Zaprvé, Soud přezkoumal námitku stěžovatelky, že měla právo přestěhovat se s dětmi do Rumunska, jelikož místo bydliště dětí bylo u ní. Dle Soudu má právo péče o dítě dle Haagské úmluvy autonomní význam (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 65–68 a 102). Nadto, i když se Haagská úmluva v zásadě vztahuje pouze na porušování práva péče o dítě, z její preambule, čl. 1 písm. b) a článku 21 vyplývá, že rovněž chrání styková práva. V projednávané věci francouzské soudy rozhodly o společném výkonu rodičovské odpovědnosti obou rodičů a také o právu otce na styk s dětmi. Rumunský městský soud po pečlivém přezkumu případu dle Haagské úmluvy rozhodl o navrácení dětí do Francie. Stěžovatelka si současně byla vědoma toho, že k přemístění dětí do Rumunska nemůže dojít bez souhlasu otce. Ze spisu však nevyplývá, že by otec nebo francouzský soud dali k přemístění souhlas. Dle Soudu tak nebylo pochyb, že přemístění dětí do Francie, které otci znemožnilo styk s dětmi, bylo dle Haagské úmluvy protiprávní.
Zadruhé, Soud přezkoumal způsob, jakým se vnitrostátní soudy vypořádaly s námitkou stěžovatelky ohledně výjimek z pravidla návratu dle článku 13 Haagské úmluvy. Soud připomněl, že existenci vážného nebezpečí musí rodič stavící se proti návratu dětí doložit dostatečnými důkazy, přičemž se musí jednat o existenci závažné újmy ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy (X proti Lotyšsku, cit. výše, § 116). Městský soud zkoumal celou rodinnou situaci, včetně tvrzení o násilí páchaném otcem, přičemž vzal v úvahy důkazy předložené stěžovatelkou i rozhodnutí francouzských soudů. Dospěl však k závěru, že tvrzení stěžovatelky jsou neopodstatněná. Městský soud byl navíc připraven usilovat o mezinárodní spolupráci za účelem zajištění bezpečnosti dětí ve Francii v souladu se zásadou vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie dle čl. 60 písm. e) nařízení Brusel IIa (Royer proti Maďarsku, č. 9114/16, rozsudek ze dne 6. března 2018, § 50).
Městský soud dále v souladu s nejlepším zájmem dětí dospěl k závěru, že adaptace dětí v novém prostředí nebyla pro účely Haagské úmluvy významná, jelikož byla v rozporu s úpravou péče navozena stěžovatelkou. Soud poznamenal, že ačkoli se děti adaptovaly v Rumunsku, zůstaly spojeny s francouzským prostředím a kulturou, jelikož se nadále vzdělávaly ve francouzštině a dvakrát Francii navštívily. Tato skutečnost usnadnila jejich navrácení do Francie. K námitce stěžovatelky, že městský soud děti přímo nevyslechl, Soud uvedl, že čl. 13 odst. 2 Haagské úmluvy pouze vyžaduje, aby soudce vzal v úvahu názor dítěte, pokud dosáhlo dostatečného stupně vyspělosti. Městský soud uvedl, že děti byly příliš malé na podání výpovědi, a Soud tento důvod s ohledem na věk dětí (3 a 6 let) akceptoval. Dle Soudu tak ve způsobu přezkumu tvrzení o existenci vážného nebezpečí nebyly známky svévole a městský soud po důkladném posouzení okolností učinil závěr v nejlepším zájmu dětí.
K dopadům rozsudku o navrácení na následnou péči o děti Soud uvedl, že francouzský soud v rozsudku z října 2019 rozhodl o svěření dětí do péče otce nikoli z důvodu rozhodnutí rumunských soudů v návratovém řízení, ale v důsledku chování stěžovatelky, která otci bránila ve styku s dětmi.
Soud uzavřel, že výklad a použití ustanovení Haagské úmluvy a nařízení Brusel IIa vnitrostátními soudy zajistily, že zásah do práva stěžovatelky na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy byl nezbytný. K porušení článku 8 Úmluvy tudíž nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy