© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 12. ledna 2013 ve věci č. 29617/07 – Vojnity proti Maďarsku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k diskriminaci z důvodu náboženského přesvědčení (článek 14 Úmluvy) při výkonu práva na respektování rodinného života (článek 8 Úmluvy), když vnitrostátní soudy zakázaly stěžovateli styk se synem z důvodu jeho náboženského přesvědčení, aniž by zvážily méně závažné alternativy, a aniž by tak zásadní přerušení rodinných vazeb bylo odůvodněno výjimečnými okolnostmi.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel se v roce 2000 rozvedl se svojí manželkou. Jejich syn byl svěřen do péče matky, nicméně stěžovatel měl právo na pravidelný styk se synem. Žádosti stěžovatele o změnu rozhodnutí o péči okresní soud opakovaně zamítl s tím, že vytrhnutí dítěte z jeho sociálního prostředí není v jeho zájmu a poměry stěžovatele nevyhovovaly výchově dítěte. Na druhou stranu soud seznal, že chování stěžovatele k synovi nebylo zlovolné, a nebyl tedy důvod zakázat zcela styk, jak požadovala matka.
V lednu 2006 podal orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na zahájení řízení o umístění dítěte do péče jeho staršího bratra poté, co shledal nevhodnou výchovu u matky. Výchovu u stěžovatele nepovažoval úřad za bezpečnou kvůli jeho proselytismu (tj. cílené snaze obracet lidi ke svému náboženskému přesvědčení). V září 2006 proto okresní soud svěřil dítě do péče staršího bratra, ovšem právo stěžovatele na styk se synem zachoval.
Bratr dítěte však následně podal žalobu proti stěžovateli, a žádal, aby mu byl zcela zamezen styk se synem. Znalec, jehož posudek si okresní soud vyžádal, dospěl po vyšetření dítěte a jeho bratra (nikoliv však stěžovatele) k závěru, že účast stěžovatele na synově životě je škodlivá především pro jeho tendence obracet dítě na svoji víru. Navrhl proto znemožnit stěžovateli styk s dítětem, protože jeho návštěvy, ke kterým docházelo nad rámec oprávnění, byly pro syna nepříjemné a škodlivé. Okresní soud tedy stěžovateli styk se synem zakázal. Odvolací soud s ohledem na zájem dítěte rozhodnutí potvrdil, a konstatoval, že iracionální světonázor stěžovatele ho činí nevhodným k výchově dítěte. Své právo na styk se synem navíc nevykonával v souladu s jeho účelem, ale proto, aby přiměl přejít syna na svoji víru.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Ustanovení článku 14 Úmluvy, které poskytuje ochranu před odlišným zacházením s osobami ve srovnatelných situacích bez objektivního a rozumného ospravedlnění při užívání základních práv a svobod, nemá samostatnou existenci. Ve věci však došlo v důsledku namítané diskriminace k zamezení styku s dítětem, přičemž právo rodiče a jeho dítěte být spolu představuje jeden ze základních prvků rodinného života (Eriksson proti Švédsku, č. 8919/80, rozsudek ze dne 22. června 1989, § 58). Tím, že byl stěžovateli znemožněn styk se synem, došlo k omezení jeho práva na respektování rodinného života, a případ proto spadal do rozsahu článku 8 Úmluvy.
Ve vztahu k namítané diskriminaci Soud v prvé řadě zkoumal, zda bylo právo na styk s dítětem omezeno kvůli náboženskému přesvědčení stěžovatele, či nikoliv. Uznal, že soudy posuzovaly především zájem dítěte, když odňaly stěžovateli právo na styk s dítětem. Nicméně při posuzování vhodnosti stěžovatele přispívat k výchově syna považovaly soudy zřejmě za zásadní právě náboženské přesvědčení stěžovatele, a jeho případný vliv na dítě, aniž by bylo zřejmé, zda byly brány náležitě v potaz i jiné skutečnosti či právní předpisy. Silné náboženské přesvědčení stěžovatele tedy mělo vliv na výsledné rozhodnutí ve věci, tudíž došlo z důvodu náboženského přesvědčení k rozdílnému zacházení oproti jiným rodičům ve stejném postavení. Rozlišování založené v podstatě jen na náboženském přesvědčení jako takovém však není přípustné (Hoffmann proti Rakousku, č. 12875/87, rozsudek ze dne 23. června 1993, § 31).
Aby se v případě rozdílného zacházení nejednalo o diskriminaci, muselo by být odůvodněno legitimním cílem, a prostředky k jeho dosažení by musely být přiměřené (mimo jiné Palau-Martinez proti Francii, č. 64927/01, rozsudek ze dne 16. prosince 2003, § 39). Jelikož ochrana zdraví a práv dítěte představuje legitimní cíl, bylo nezbytné posoudit, zda byl mezi tímto cílem a úplným zbavením stěžovatele práva na styk se synem zachován rozumně přiměřený vztah.
Poněvadž článek 9 Úmluvy chrání práva, která jsou důležitá pro seberealizaci jednotlivce, musí být k rozdílnému zacházení z důvodu náboženského přesvědčení velmi pádné důvody. Vláda v posuzovaném případě uvedla, že bylo důležité chránit psychické zdraví dítěte před (domnělým) stresem způsobeným intenzivní snahou stěžovatele obrátit syna na svoji víru. Soud sice v šetřeném případě uznal oprávněné obavy státních orgánů, nicméně měl výhrady k tomu, zda by tyto obavy mohly být kvalifikovány jako velmi pádné důvody opravňující nerovné zacházení.
Soud poukázal na skutečnost, že právo na respektování rodinného života a právo na svobodu náboženského vyznání, společně s právem rodičů na respektování náboženského a filosofického přesvědčení při výchově a vzdělání dítěte, umožňují rodičům podporovat u dětí při výchově své náboženské přesvědčení. Toto právo by bylo nesporné u nerozvedených rodičů téhož vyznání, a to i kdyby se náboženská výchova jevila jako naléhavá nebo dokonce nepříjemně rozkazovačná, a vystavovala druhé nebezpečným praktikám, či riziku psychické nebo psychologické újmy. Není přitom patrné, proč by postavení odloučeného či rozvedeného rodiče, jenž nemá dítě v péči, mělo odlišné bez dalšího.
Dle Soudu v projednávaném případě navíc neexistuje důkaz, že by vyznání stěžovatele zahrnovalo nebezpečné praktiky či vystavovalo dítě riziku újmy. Je sice pravda, že znalec ve svém posudku poukázal škodlivost působení stěžovatele na svého syna kvůli jeho proselytickým snahám, nepředložil však žádné důkazy k doložení rizika skutečné újmy. Znalec navíc nevyšetřil samotného stěžovatele, a nebylo provedeno ani psychiatrické vyšetření stěžovatele, které doporučoval.
Je v zájmu dítěte udržovat jeho rodinné vazby, protože jejich přerušení může pro dítě znamenat odstřižení od jeho kořenů. Rozhodnutí soudu o zákazu styku s dítětem nicméně znemožnilo vytvoření jakýchkoliv rodinných vazeb. Tak radikální přerušení vazeb může být odůvodněno pouze za výjimečných okolností (srov. B. proti Spojenému království, č. 9840/82, rozsudek ze dne 8. července 1987, § 77), jejichž existenci vláda neprokázala. Vzhledem k tomu že soud přistoupil k velmi restriktivnímu opatření, aniž by zvážil méně závažné alternativy dle maďarského práva (např. kontrolovaný styk s dítětem), dospěl Soud k závěru, že došlo k diskriminaci z důvodu náboženského přesvědčení při výkonu práva na respektování rodinného života. Článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy tedy byl porušen.
Full & Egal Universal Law Academy