© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 12. července 2016 ve věci č. 43777/13 – Vrzić proti Chorvatsku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že prodejem domu stěžovatelů ve veřejné dražbě v rámci exekučního řízení za třetinu odhadní ceny nedošlo k porušení práva na respektování obydlí chráněného článkem 8 Úmluvy ani práva na ochranu majetku chráněného článkem 1 Protokolu č. 1.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé a jejich společnost uzavřeli v roce 2009 smlouvu o půjčce s M. G. a jeho společností. Svou půjčku zajistili vlastním domem ve městě Poreč. Jelikož nebyli schopni svůj dluh ve sjednané lhůtě splatit, podal věřitel M. G. návrh na exekuci. Stěžovatelé se proti vydanému exekučnímu příkazu neodvolali. Následně bylo provedeno ocenění zastavené nemovitosti, při kterém byla cena domu vyčíslena na 2 463 092,48 chorvatských kun, tj. zhruba 323 tisíc eur. V roce 2011 se konala první veřejná dražba nemovitosti s vyvolávací cenou ve výši jedné poloviny odhadní ceny, avšak o nemovitost neprojevil nikdo zájem. Nemovitost byla prodána v druhé veřejné dražbě za cenu 821 040 kun (přibližně 109 tisíc eur), a to jedinému dražiteli, který se dražby zúčastnil a kterým byl M. G. Stěžovatelé se proti rozhodnutí soudu o prodeji nemovitosti odvolali. Namítali, že skutečná hodnota jejich domu je výrazně vyšší a dosahuje přibližně částky 700 tisíc eur. Soudy vyšších stupňů rozhodnutí okresního soudu potvrdily. V roce 2013 rozhodl soud o převodu vlastnictví domu na dražitele M. G., avšak stěžovatelé dům neopustili. Soudem byl tedy posléze vydán příkaz k vyklizení, proti kterému se stěžovatelé odvolali, přičemž namítali, že dům slouží k uspokojování jejich základních potřeb bydlení i podnikání. Přestože odvolání stěžovatelů proti vyklizení bylo zamítnuto, stěžovatelé dům dosud neopustili.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že příkaz k vyklizení představoval zásah do jejich práva na respektování obydlí, třebaže dosud dům užívají. Namítali, že dům by měl být vyňat z exekučního řízení, jelikož sloužil k uspokojování jejich základních potřeb.
Soud připomněl, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že soudní prodej a vyklizení domu stěžovatele jsou zásahem do práva na ochranu domova (Zehentner proti Rakousku, č. 20082/02, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 54). V projednávané věci byl zásah dle Soudu zákonný, neboť byl v souladu s platnou právní úpravou exekučního zákona. Cílem zásahu byla ochrana právního titulu dražitele k domu, a tento cíl tak byl bezpochyby legitimní ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud se tedy soustředil na otázku, zda zásah splňoval požadavek nezbytnosti v demokratické společnosti. Soud odlišil postavení stěžovatelů od věci McCann proti Spojenému království (č. 19009/04, rozsudek ze dne 13. května 2008) a jiných případů, ve kterých stěžovatelé původně žili v bytech ve státním či veřejném vlastnictví a v nichž nebyl přítomen žádný jiný soukromý zájem. Poukázal na odlišnost projednávané věci, neboť protistranou zde byly fyzické osoby a soukromé podniky. Vyzdvihl, že stěžovatelé se sami dobrovolně rozhodli zajistit půjčku vlastním domem, a tedy souhlasili, že pokud jejich společnost neuhradí nesplacené dluhy, věřitelé se budou moci domáhat vrácení svých peněž prostřednictvím prodeje domu. Soud vzal dále v potaz, že výše dluhu dosahující zhruba částky 250 tisíc eur byla značná a stěžovatelé si museli být vědomi, že podstupují nemalé riziko. Konečně Soud zohlednil, že stěžovatelé nevyužili jiné prostředky obrany proti exekuci domu. Mohli například usilovat o prohlášení uzavřených smluv za neplatné či podat odvolání proti exekučnímu příkazu.
Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé sami souhlasili s tím, že při nesplacení dluhu dojde k prodeji jejich domu v exekučním řízení. K porušení článku 8 Úmluvy tedy nedošlo.
B.K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Stěžovatelé se dále dovolávali porušení článku 1 Protokolu č. 1, neboť exekuční řízení neobsahovalo dostatečné procesní záruky. Většina jejich odvolání byla prohlášena odmítnuta, včetně odvolání proti prodeji domu za nepřiměřeně nízkou cenu odpovídající pouhé třetině odhadní ceny.
Dle Soudu došlo v projednávané věci nuceným prodejem domu k zásahu do práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku. Při posuzování požadavků na zákonný základ zásahu a jeho legitimní cíl Soud připomněl, že jakýkoli zásah do majetkových práv musí být ve veřejném či obecném zájmu. Vnitrostátní orgány jsou k posouzení existence veřejného zájmu zpravidla lépe vybaveny než Soud. V projednávané věci Soud shledal, že zásah do práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku měl právní základ a sledoval legitimní cíl ochrany věřitelů a dražitele domu.
Soud dále zkoumal, zda byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem a požadavkem na ochranu základních práv stěžovatelů. Při hledání této rovnováhy Soud posuzuje, zda v důsledku zásahu státu nemusela dotčená osoba nést nepřiměřené a nadměrné břemeno (James a ostatní proti Spojenému království, č. 8793/79, rozsudek pléna ze dne 21. února 1986, § 50). Soud při zkoumání tohoto požadavku státům přiznává značný prostor pro uvážení, což se týká i procesní úpravy prodeje nemovitosti v exekučním řízení.
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že prodej domu za částku ve výši jedné třetiny hodnoty nemovitosti nebyl vzhledem k širokému prostoru pro uvážení státu zjevně svévolný či nerozumný a byl v přiměřeném vztahu k ceně nemovitosti. Soud přitom také upozornil, že tento výsledek nebyl pro stěžovatele nevyhnutelný. Stěžovatelé mohli předejít prodeji nemovitosti pod cenou více způsoby. Mohli například do uzavírané smlouvy o půjčce nechat zanést cenu nemovitosti nebo se mohli rozhodnout nemovitost prodat sami mimo exekuční řízení.
Soud dále odmítl argument stěžovatelů, že exekuční řízení bylo v rozporu s platným právem, jelikož na probíhající řízení nebyl uplatněn nový exekuční řád účinný od října 2012. Tato úprava by byla pro stěžovatele příznivější, jelikož stanovila pravidlo, že nemovitost není možné prodat za méně než polovinu odhadní ceny. Soud však zdůraznil, že rozhodnutí o použití dosavadních procesních předpisů na běžící případy je plně v mezích uvážení státu a Soudu nepřísluší v této oblasti stanovit jednotná pravidla.
Dle Soudu tedy stěžovatelé i s ohledem na skutečnost, že na sebe dobrovolně vzali rizika plynoucí z půjčky ve značné výši, nebyli nuceni nést nepřiměřené břemeno.
Nakonec Soud zkoumal, zda byly splněny procesní podmínky, aby stěžovatelé mohli účinně napadnout opatření, která zasahovala do jejich Úmluvou chráněných práv. Soud přitom zohlednil, že stěžovatelé nevyužili v řízení své možnosti ovlivnit stanovení výše odhadní ceny, když na jednání před soudem nevznesli žádné námitky proti znaleckému posudku ani nepředložili jiné důkazy či nevznesli argumenty hovořící ve prospěch jiné ceny nemovitosti, a tím sami sebe postavili do znevýhodněné pozice. Opravné prostředky, které se stěžovatelé snažili uplatnit teprve později, již zákon nepřipouštěl. Soud proto učinil závěr, že není možné přijmout argument stěžovatelů o nedostatcích exekučního řízení, jelikož se stěžovatelé aktivně nezúčastnili fáze řízení, ve které mohli ovlivnit určení výše odhadní ceny.
S ohledem na výše uvedené Soud shledal, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy