© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 25. října 2012 ve věci č. 71243/01 – Vistiņš a Perepjolkins proti Lotyšsku
Velký senát Soudu dospěl poměrem hlasů 12 ku 5 k závěru, že vyplacením nepřiměřeně nízké náhrady za vyvlastněné pozemky došlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku (čl. 1 Protokolu č. 1).
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé získali roku 1994 darem pozemky na ostrově, na nichž stála přístavní zařízení. Dárce tyto pozemky, dříve znárodněné, restituoval začátkem 90. let. Jejich katastrální hodnota byla tehdy nízká, avšak již roku 1996, kdy byly předmětné pozemky zahrnuty pod přístav Riga, měly pozemky prvního stěžovatele hodnotu cca 900 000 eur a pozemky druhého stěžovatele hodnotu cca 5 000 000 eur.
V roce 1997 přijal lotyšský parlament zákon o vyvlastnění pozemků v rámci Autonomního přístavu Riga. Stěžovatelům byla vyplacena náhrada ve výši 850 a 13 500 eur (dle předmětného zákona byl výpočet náhrady proveden vynásobením katastrální hodnoty pozemků v roce 1940 převodovým koeficientem). V roce 1999 se stěžovatelé domáhali vedle vyplacení nedoplatků nájmu (soud jim nakonec přiznal 83 000 a 593 150 eur) i výmazu vlastnického práva státu k vyvlastněným pozemkům, neboť dle jejich názoru nebyly naplněny podmínky, které stanovuje obecný zákon o vyvlastnění z roku 1923. Vnitrostátní soudy jim však v této části nevyhověly s odkazem na to, že k vyvlastnění přístavních pozemků došlo na základě zvláštního zákona z roku 1997 a nikoli tedy dle obecného zákona o vyvlastnění z roku 1923.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 1
Soud v prvé řadě konstatoval, že za okolností projednávaného případu nebylo nutné stěžovatelům uhradit plnou tržní cenu vyvlastněných pozemků a postačilo by poskytnutí mnohem nižší náhrady. Bylo tomu tak mj. proto, že se jednalo o zvláštní pozemky, které nemohly být předmětem tržního prodeje, a proto ani nebylo lze jejich tržní cenu přesně určit a též proto, že stěžovatelé do rozvoje daného území a do svých pozemků nijak neinvestovali a též z nich neplatili daně.
Vyplacená náhrada však byla v extrémním nepoměru ke katastrální ceně pozemků, konkrétně 350-1000 nižší. Takové odškodnění se dle Soudu fakticky rovná vyvlastnění bez náhrady, které je z hlediska čl. 1 Protokolu č. 1 přípustné jen za velmi výjimečných okolností (srov. zejm. Jahn a ostatní proti Německu, č. 46720/99, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005). Obdobné výjimečné okolnosti Soud v projednávaném případě neshledal.
Dobrá víra stěžovatelů při nabytí pozemků nebyla na vnitrostátní úrovni nikdy zpochybněna. Stěžovatelé sice nabyli pozemky formálně darováním, nicméně za určité protislužby, čili nikoli bezplatně. Též samotná skutečnost, že stěžovatelé vlastnili dané pozemky jen 3 roky, neodůvodňuje vyvlastnění bez náhrady. Soud též konstatoval, že v projednávané věci nejde o případ, kdy by v průběhu privatizace a velkých společenských změn došlo k nespravedlnosti, kterou by bylo třeba v zájmu nastolení sociální spravedlnosti urychleně napravit, na rozdíl od výše uvedeného případu Jahn a ostatní proti Německu. Soud dále dovodil, že ani nedoplatky na nájemném, které byly až 40 krát vyšší než vyplacená náhrada, nemohly zhojit nedostatečnou výši poskytnuté kompenzace, jelikož byly poskytnuty z jiného právního důvodu. Konečně, dané opatření nelze zdůvodnit ani celospolečenskou potřebou na optimalizaci správy přístavu v Rize, která se dotýká ekonomiky celého státu, jelikož nebylo prokázáno, že by na vnitrostátní úrovni byla zvažována a diskutována méně drastická opatření, než vyvlastnění za symbolickou náhradu, a shledána neuskutečnitelnými.
V projednávaném případě byla tedy pomyslná miska vah příliš vykloněna ve prospěch státu a došlo proto k porušení čl. 1 Protokolu č. 1.
(iii) Oddělená stanoviska
Pět soudců se neztotožnilo s většinovým názorem, přičemž poukazovali především na zvláště široký prostor pro uvážení, kterého státy při přijímání opatření při ekonomické transformaci země požívají, a na nepochopení většiny, že tento proces nemohl být tři roky po nabytí samostatnosti Lotyšska zdaleka ukončen. Za okolností, kdy řada opatření byla z důvodu nezkušeností a neznalosti přijímána metodou pokus-omyl a docházelo k velké míře korupce a zneužití, určitá zpětná opatření jsou nejen ekonomicky, ale i politicky a morálně správná. Dle jejich názoru též bylo třeba v daném případě přistoupit k celkovému zhodnocení všech stěžovatelům vyplacených částek, včetně nájemného od státu, a též přihlédnout k tomu, že stěžovatelé nebyli historickými vlastníky daných pozemků, ale naopak jich nabyli za velmi zvláštních a podezření budících okolností během restitučního procesu. Ze zřetele v této souvislosti nelze spustit ani to, že stěžovatelé sami při nabytí pozemků uvedli, zřejmě z daňových účelů, extrémně nízkou hodnotu nabytých pozemků. Dle názoru menšiny je proti sociální spravedlnosti a ve zřejmém rozporu se zájmy daňových poplatníků, aby bylo připuštěno, že z těchto neobvyklých transakcí stěžovatelé získají astronomické zisky. K porušení čl. 1 Protokolu č. 1 tedy nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy