© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. srpna 2018 ve věci č. 59868/08 – Vizgirda proti Slovinsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že stěžovateli nebylo v trestním řízení proti němu poskytnuto tlumočení v jazyce, který by dostatečně ovládal. Řízení jako celek bylo tudíž nespravedlivé a v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je litevským státním občanem, který byl v roce 2002 ve Slovinsku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši osmi let a čtyř měsíců za loupežné přepadení banky, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství se čtyřmi dalšími osobami. V průběhu loupeže spolupachatelé komunikovali rusky, a proto bylo stěžovateli sděleno v ruštině také obvinění a poučení o právech. Pro účely vyšetřování a řízení mu byl ustanoven rovněž tlumočník do ruštiny; do ruštiny byly přeloženy výpovědi svědků a rozsudek. Stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, se kterým hovořil rusky prostřednictvím tlumočníka. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel otázku jednacího jazyka neřešil. Námitku, že dostatečně neovládá ruský jazyk, vznesl až v řízení před nejvyšším a ústavním soudem. Podání k nejvyššímu soudu stěžovatel sepsal v litevštině a uvedl, že bylo porušeno jeho právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jelikož dostatečně neovládal ruštinu a navzdory tomu mu nebyl ustanoven tlumočník do litevštiny. Prvostupňový soud, u něhož bylo dovolání podáno, stěžovatele vyzval k předložení dovolání v ruštině poté, co vyšlo najevo, že ve Slovinsku nebyli registrováni žádní tlumočníci do litevštiny, a tlumočení by tudíž muselo zajistit velvyslanectví Litvy. Výzva zůstala bez odpovědi a podání stěžovatele bylo odmítnuto pro nesrozumitelnost. Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele s tím, že písemné podání vyžaduje vyšší úroveň porozumění než ústní komunikace a po stěžovateli nelze požadovat předložení podání k nejvyššímu soudu v ruštině. Následně podané dovolání nejvyšší soud odmítl. Uvedl, že ve spise se nenacházel dokument osvědčující poučení stěžovatele o možnosti používat v řízení mateřský jazyk, nicméně takový nedostatek nevede k závěru o nezákonnosti řízení, jelikož stěžovatel měl k dispozici tlumočníka do ruštiny a byl zastoupen advokátem, se kterým se domlouval rusky. Protokoly z hlavního líčení nesvědčily o tom, že by ruštinu neovládal. Ostatně námitku v tomto směru před soudy prvního a druhého stupně nevznesl. Ústavní stížnost stěžovatele byla z týchž důvodů odmítnuta.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. a) a e) Úmluvy
Stěžovatel s odkazem na čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož nerozuměl jazyku trestního řízení vedeného proti němu a poskytnutému tlumočení. Dále zejména s poukazem na čl. 5 odst. 2 Úmluvy namítal, že nebyl seznámen v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení.
Soud zkoumal všechny námitky pod zorným úhlem čl. 6 odst. 1 a 3 písm. a) a e) Úmluvy.
1)Obecné zásady
a)Zásady na poli čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) Úmluvy
Soud předně uvedl, že čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy zaručuje obviněnému právo být neprodleně a v jazyce, kterému rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti sobě. Obvinění hraje zásadní roli v trestním řízení a obviněný, který by nerozuměl jazyku používanému před soudem, by byl prakticky znevýhodněn (Hermi proti Itálii, č. 18114/02, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006, § 68). Uvedené právo se prolíná s právem na bezplatnou pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, dle kterého obviněný, který nerozumí nebo nemluví jazykem používaným před soudem, má právo na bezplatnou pomoc tlumočníka za účelem překladu nebo přetlumočení výpovědí učiněných na jednání soudu a také listinných důkazů v průběhu řízení vedeného proti němu, kterým musí nezbytně rozumět, aby bylo zajištěno právo na spravedlivý proces. Právo na tlumočníka se vztahuje nejen na dokumenty a vyjádření, kterým potřebuje rozumět, ale také na ty, které potřebuje nechat přetlumočit do jazyka soudu (Hermi proti Itálii, cit. výše, § 69). Pomoc tlumočníka by měla být poskytnuta i během přípravného řízení, pokud není prokázána existence naléhavých důvodů pro omezení tohoto práva (Diallo proti Švédsku, č. 13205/07, rozhodnutí ze dne 5. ledna 2010, § 25). Podstatné je, že čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy hovoří o tlumočníkovi, nikoli o překladateli. Z toho vyplývá, že ústní tlumočení by mělo v zásadě splňovat požadavky tohoto ustanovení, které nejde tak daleko, aby vyžadovalo písemný překlad každého listinného důkazu nebo úředního dokumentu v řízení (Husain proti Itálii, č. 18913/03, rozhodnutí ze dne 24. února 2005). Poskytnutá pomoc tlumočníka by měla obviněnému umožnit seznámit se s danou věcí a hájit se, a to zejména tím, že bude schopen předložit soudu svoji verzi událostí (Hermi proti Itálii, cit. výše, § 70). Povinnosti vnitrostátních orgánů se neomezují na ustanovení tlumočníka, ale v případě upozornění zahrnují rovněž povinnost vykonat následnou kontrolu adekvátnosti provedeného tlumočení (Diallo proti Švédsku, cit. výše, § 23).
b)Ověření potřeby tlumočení
Z judikatury Soudu dále vyplývá povinnost ověřit potřebu tlumočení, a to i bez výslovné námitky obviněného, že nerozumí jazyku používanému před soudem, ledaže by se jim podařilo prokázat, že dotyčný má dostatečnou znalost daného jazyka (Brozicek proti Itálii, č. 10964/84, rozsudek pléna ze dne 19. prosince 1989, § 41). Je povinností soudce ověřit, zda absence tlumočníka umožní obviněnému plně se zapojit do řízení do té míry, aby bylo zajištěno jeho právo na spravedlivý proces (Cuscani proti Spojenému království, č. 32771/96, rozsudek ze dne 24. září 2002, § 38). Dle Soudu je tak věcí vnitrostátních orgánů, zejména soudů, ověřit, zda spravedlivost řízení vyžaduje ustanovení tlumočníka obviněnému. Tato povinnost se nevztahuje jen na případy, kdy obviněný výslovně požádá o tlumočníka, ale rovněž na případy, kdy existují důvody se domnívat, že obviněný jazyku používanému u soudu nerozumí. Ověření schopnosti porozumění se vztahuje i na třetí jazyk, tj. jazyk odlišný od mateřského jazyka obviněného a od jazyka běžně používaného u soudu. Při ověřování potřeby tlumočníka je klíčovým hlediskem znalost daného jazyka ze strany obviněného. Skutečnost, že obviněný vládne základní znalostí jazyka, v němž je řízení vedeno, nebo třetího jazyka, ve vztahu k němuž je tlumočení dostupné, by v zásadě neměla obviněnému bránit, aby mu bylo umožněno využít tlumočení do jiného jazyka, kterému rozumí na takové úrovni, že je v něm schopen účinně vykonávat své právo na obhajobu.
Ověření potřeby tlumočení podporuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení. Tlumočení a překlad podle této směrnice by měly být zajištěny v rodném jazyce obviněného nebo v jakémkoli jiném jazyce, kterým mluví nebo kterému rozumí, aby mohl plně uplatnit právo na obhajobu a bylo zaručeno spravedlivé řízení. Způsob ověření jazykových znalostí obviněného je dle Soudu, který odkazuje na směrnici, na úvaze vnitrostátních orgánů. Požadovaná úroveň jazykových znalostí závisí na povaze trestného činu a složitosti sdělení adresovaných obviněnému (Hermi proti Itálii, cit. výše, § 71). V zásadě by mělo postačovat položení několika otevřených otázek obviněnému.
Aby se předešlo následným pochybnostem, je zvláště důležité, aby spis obsahoval veškeré záznamy o tom, kdy a jakými prostředky byly ověřeny jazykové znalosti obviněného, že byl poučen o právu na tlumočníka, jakož i o všech úkonech, při nichž bylo tlumočení – písemné či ústní – skutečně poskytnuto (srov. Martin proti Estonsku, č. 35985/09, rozsudek ze dne 30. května 2013, § 90).
c)Informování obviněného o právu na tlumočení
Právo na bezplatnou pomoc tlumočníka je účinné a praktické jen tehdy, pokud byl o něm obviněný informován v době, kdy byl vyrozuměn o podezření ze spáchání trestného činu (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016, § 272) a v jazyce, kterému dostatečně rozumí.
B.Použití obecných zásad na daný případ
1)K důvodům ustanovení tlumočníka do ruštiny
Soud dospěl k závěru, že možnost tlumočení z/do litevštiny soud ověřil až v době podání dovolání k nejvyššímu soudu. Ukázalo se, že nebyli k dispozici tlumočníci a tlumočení by muselo zajistit velvyslanectví Litvy, avšak žádné další kroky podniknuty nebyly. Ve skutečnosti v pozdější fázi řízení, např. v řízení před nejvyšším soudem, došlo k překladům z litevštiny do slovinštiny a opačně. V každém případě vláda netvrdila, že by existovaly pádné důvody, které by soudům bránily stěžovateli ustanovit litevského tlumočníka. Rozhodnutí soudu vycházelo z předpokladu, že stěžovatel rusky rozumí a je schopen sledovat řízení v ruštině. Úmluva nevyžaduje, aby obviněný sledoval řízení ve svém mateřském jazyce, a je tudíž třeba posoudit, zda bylo stěžovateli poskytnuto tlumočení v jazyce, který dostatečně ovládal, tj. zda byla jeho znalost ruštiny dostatečná pro účely účinného vedení obhajoby. V opačném případě je pak třeba posoudit, zda takový nedostatek způsobil porušení práva na spravedlivý proces jako celek.
2)K ověření potřeby tlumočení
Dle Soudu si státní orgány byly vědomy toho, že stěžovatel nerozumí slovinštině, jazyku, ve kterém se vedlo trestní řízení. Byl mu proto jmenován tlumočník do ruštiny. Stěžovatel však nikdy nebyl výslovně dotazován, zda rozumí ústnímu projevu v ruštině a písemným překladům dokumentů natolik, aby se mohl účinně hájit. Státní orgány neodůvodnily, proč považovaly stěžovatelovy znalosti ruštiny za dostatečné, když mu jmenovaly ruského tlumočníka (a contrario, Hermi proti Itálii, cit. výše). Soud odmítl argument, že rusky se v Litvě běžně hovoří.
3)K dalšímu ověření úrovně znalostí ruštiny
Soud předně konstatoval, že z důvodu absence zvukových záznamů ze stěžovatelova výslechu a z hlavních líčení a při nedostatku jiných důkazů, které by ověřily stěžovatelovu znalost mluvené ruštiny, jeho nespolupráce se státními orgány může být alespoň zčásti vysvětlena obtížemi dorozumět se a sledovat řízení v ruštině. Nadto z nemnoha kusých vyjádření stěžovatele v ruštině v průběhu řízení nelze usuzovat, že se mohl účinně hájit. Konečně závěr ústavního soudu, že se stěžovatel dorozumíval v ruštině se svým obhájcem, byl založen spíše na předpokladu než podložen důkazy. Soud shrnul, že stěžovatel pravděpodobně ovládal ruštinu na určité úrovni, nicméně jeho znalost nebyla dostatečná k zajištění spravedlivosti řízení.
4)Ke skutečnosti, že stěžovatel nežádal o ustanovení jiného tlumočníka
Soud konečně podrobil přezkumu skutečnost, že v průběhu řízení před soudem prvního a druhého stupně stěžovatel nenamítal, že rusky dostatečně nerozuměl. Dle vnitrostátního práva byly státní orgány povinny stěžovatele informovat o právu na bezplatnou pomoc tlumočníka do jeho mateřského jazyka a učinit o poučení záznam, nicméně tuto povinnost nesplnily. Absence důkazu o poučení stěžovatele o jeho právu spolu s jeho zranitelností jako cizince, který přijel do Slovinska krátce před loupeží, a jeho omezenou znalostí ruštiny vysvětluje, proč stěžovatel nepožádal o jmenování tlumočníka do litevštiny a námitku nedostatečné znalosti ruštiny podal až v pozdější fázi řízení, kdy se mohl vyjadřovat ve svém mateřském jazyce. Opomenutí jeho obhájce vznést námitku k tlumočení nezbavila vnitrostátní orgány odpovědnosti ve smyslu článku 6 Úmluvy (Hermi proti Itálii, cit. výše, § 72).
C.Závěr
Jelikož nebylo prokázáno, že stěžovateli bylo poskytnuto tlumočení, které by zajistilo jeho aktivní účast na trestním řízení proti němu, Soud dospěl k závěru, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
Soudkyně Kucsko-Stadlmayer a soudce Bošnjak ve společném nesouhlasném stanovisku uvedli, že se většina soudců odchýlila od ustálené judikatury Soudu, jelikož zavedla nejen povinnost informovat obviněného o jeho právu na tlumočníka, ale rovněž výslovně ověřit jeho jazykové znalosti a učinit o tom záznam ve spisu. Oproti tomu dosavadní judikatura omezovala pozitivní povinnost státu ověřit kvalitu tlumočení na případy, kdy byly vnitrostátní orgány upozorněny, že obviněný daný jazyk dostatečně neovládá nebo že tlumočení je z jiného důvodu nedostatečné k zajištění účinné obhajoby (srov. např. Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. prosince 1989). Soudci dále nesouhlasili se způsobem, jakým se většina postavila k příslušné evropské směrnici. Dle jejich názoru je právo Evropské unie pro judikaturu Soudu inspirativní, není však úkolem Soudu ověřovat, zda v konkrétním případě bylo jednání státu v souladu s ním. Nehledě na to, že v předmětné době Slovinsko nebylo členem Evropské unie a směrnice byla vydána mnohem později, než nastaly předmětné události. Ke znalosti ruštiny uvedli, že dle ústavního soudu byl stěžovatel schopen se v ruštině dorozumět. Zjištění Soudu, že tomu tak nebylo, je v rozporu se zásadou, že Soud není soudem tzv. „čtvrté instance“, a proto mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry, k nimž dospěly vnitrostátní soudy.
Full & Egal Universal Law Academy