© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 20. června 2013 ve věci č. 14497/06 – Wallishauser proti Rakousku (č. 2)
Senát první sekce Soudu rozhodl jednomyslně, že právo stěžovatelky vyplývající z článku 1 Protokolu č. 1 (ochrana vlastnictví) nebylo porušeno ustanovením povinnosti odvádět příspěvky na sociální zabezpečení jak za zaměstnance, tak za zaměstnavatele požívajícího privilegia extrateritoriality. Soud též rozhodl, že odmítnutím položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka, rakouská občanka, byla zaměstnána velvyslanectvím Spojených států amerických ve Vídni. V roce 1987 utrpěla pracovní úraz a téhož roku byla propuštěna. Stěžovatelka byla po dobu svého zaměstnání přihlášena v systému sociálního zabezpečení, do kterého odváděla obě části příspěvku na sociální zabezpečení (jak příspěvek za zaměstnance, tak příspěvek za zaměstnavatele). Na základě pracovní smlouvy jí velvyslanectví refundovalo část odvodů za zaměstnavatele.
Na základě rozhodnutí rakouských soudů, které prohlásily propuštění stěžovatelky za protiprávní, velvyslanectví vyplatilo stěžovatelce zpětně plat za období od září 1988 do června 1995. Vnitrostátní soudy rozhodly, že jelikož cizí stát vykonával acta iure gestionis, spadal v daném případě do jurisdikce rakouských soudů.
V následném řízení správní soud (Verwaltungsgericht) rozhodl, že stěžovatelka je povinna na základě vnitrostátních předpisů z vysouzené částky uhradit celou výši příspěvku na sociální zabezpečení, jelikož zákon o všeobecném sociálním zabezpečení (Allgemeines Sozialversicherungsgesetz) stanoví, že v případě zaměstnavatele požívajícího privilegia extrateritoriality, je zaměstnanec povinen hradit celou výši odvodů na sociální zabezpečení. Zaměstnavatelé s privilegiem extrateritoriality, kteří odmítnou odvádět příspěvky na sociální zabezpečení, k tomu nemohou být dle rakouského práva nuceni. Jediným řešením, jak docílit uhrazení celé částky, je proto požadovat tento odvod po zaměstnanci.
Stěžovatelka tuto svou povinnost soustavně odmítala. Ani v řízení před Ústavním soudem (Verfassungsgerichtshof), v němž stěžovatelka argumentovala povinností vnitrostátního soudu položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, nebyla úspěšná.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Soud připomenul, že jakékoliv opatření k zajištění placení daní a jiných příspěvků musí spravedlivě vyvažovat obecný zájem společnosti a požadavky na ochranu individuálních práv. Státům v této oblasti náleží široký prostor pro uvážení.
V projednávaném případě Soud uvedl, že dotčená vnitrostátní právní úprava v oblasti sociálního zabezpečení není svévolná, jelikož usiluje o řádné fungování systému sociálního zabezpečení. Financování zdravotního, úrazového i důchodového je založeno na systému placení příspěvku dávkou ze mzdy. Bylo proto nezbytné zajistit, aby byly veškeré příspěvky do systému odvedeny. Z tohoto důvodu Soud dospěl k závěru, že zásah do individuálních práv byl v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíl v souladu s veřejným zájmem.
Při posouzení přiměřenosti zásahu se Soud v prvé řadě zabýval stěžovatelčinou námitkou,, že příslušná vnitrostátní právní úprava je v rozporu s principy mezinárodního práva veřejného. Soud konstatoval, že Evropská úmluva o imunitě států z roku 1972 se na případ řízení ve věci sociálního zabezpečení nepoužije. Stejně tak není relevantní Úmluva OSN o jurisdikčních imunitách států z roku 2004, neboť Spojené státy americké ji nikdy neratifikovaly. Ačkoliv lze považovat obě úmluvy za normy obyčejového mezinárodního práva, ani jedna z nich neposkytuje oporu stěžovatelčiným argumentům. Byť se stát nemůže spoléhat na svou imunitu v případech určitých kategorií pracovních smluv, stále nelze proti tomuto státu vykonat rozsudek jako proti běžnému zaměstnavateli. Mimoto velvyslanectví nikdy neuhrazovalo svou část odvodu přímo a ani nikdy nevyjádřilo záměr tento závazek plnit přímo vůči pojišťovně.
Soud se ztotožnil s argumentem rakouské vlády, že stěžovatelka přijala dobrovolně tento systém odvádění příspěvků na sociální zabezpečení, a to s vědomím, že existují pouze omezené možnosti vynucování práva vůči cizímu státu. S ohledem na tyto skutečnosti mohla předvídat, že existuje riziko nevynucení jejích nároků v případě, že velvyslanectví nedostojí svým závazkům vyplývajícím z pracovní smlouvy. Navíc, stěžovatelka za předmětné období obdržela 269 tis. eur jako náhradu platu a na příspěvcích za zaměstnavatele byla nucena zaplatit 42 tis. eur.
Soud proto uzavřel, že povinnost stěžovatelky uhradit celý příspěvek na sociální zabezpečení nepředstavoval nadměrnou zátěž, a neodporoval proto ani článku 1 Protokolu č. 1.
b) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Soud s ohledem na námitku týkající se povinnosti Ústavního soudu položit předběžnou otázku uvedl, že Úmluva nezaručuje právo, aby byl případ posuzován v prejudiciálním řízení před Soudním dvorem EU. Takové odmítnutí sice může znamenat zásah do práva na spravedlivý proces, nicméně v tomto případě nevznesla stěžovatelka jediný argument, který by blíže popsal rozpor vnitrostátní právní úpravy s právem EU. K porušení článku 6 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy