© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 17. října 2013 ve věci č. 27013/07 – Winterstein a ostatní proti Francii
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nařízením vystěhování stěžovatelů došlo k porušení jejich práva na respektování obydlí a rodinného a soukromého života zaručeného článkem 8 Úmluvy. Šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že není třeba se stížností zabývat i na poli článku 14 (zákaz diskriminace) ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu:
Celkem dvacet pět stěžovatelů, francouzských občanů a příslušníků menšiny charakteristické kočovným způsobem života, tvoří součást společenství dvaceti šesti rodin (celkem 95 lidí) usazených po dlouhou dobu v obci Herblay na pozemcích, z nichž některé měli stěžovatelé v pronájmu, některé vlastnili a na některých pobývali bez právního titulu. Tyto pozemky byly v územním plánu označeny jako chráněná přírodní zóna, přičemž zde bylo možné pobývat v karavanu, pouze pakliže k tomu bylo konkrétní místo uzpůsobené, případně také za existence zvláštního povolení. Poté, co nejdříve z podnětu obce v červenci 2004 nařídil soud (tribunal de grande instance) v Pontoise úklid pozemků do šesti měsíců pod pokutou 200 eur za každý den prodlení, rozhodl ještě v listopadu téhož roku o povinnosti stěžovatelů (a dalších obyvatel předmětných pozemků) vystěhovat z místa veškeré obytné vozy a karavany, a to do tří měsíců od doručení rozhodnutí pod pokutou 70 eur za každý den prodlení. Pro případ marného uplynutí dané lhůty soud stanovil, že obec může sama přistoupit k vystěhování a demolici veškerých zařízení na náklady žalovaných. Odvolací soud ve Versailles v říjnu 2005 rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Dovolání ke Kasačnímu soudu vzali stěžovatelé zpět, neboť jim nebyla přiznána právní pomoc. Ačkoli rozsudek soudu v Pontoise nabyl právní moci, nebyl ke dni vydání rozsudku Soudu vykonán. Část stěžovatelů přijala mezitím nabídku náhradního bydlení a přestěhovala se, část stěžovatelů na předmětných pozemcích zůstala, či se na místo poté, co jej opustila, vrátila a část stěžovatelů opustila region.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali, že rozhodnutím soudu o jejich povinnosti opustit pozemky, které po dlouhou dobu obývali, došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života a obydlí. Stížnost k Soudu podalo společně se stěžovateli sdružení Mouvement ATD Quart Monde chránící zájmy sociálně vyloučených osob.
Soud nejprve posuzoval otázku postavení oběti porušení Úmluvy ve vztahu ke stěžovatelskému sdružení. Připomněl ustálenou judikaturu, podle které může být dané postavení přiznáno jednotlivcům, skupině jednotlivců či nevládní organizaci, kteří jsou sporným opatřením státních orgánů na svých právech chráněných Úmluvou přímo dotčeni. Protože stěžovatelské sdružení v takovém postavení nebylo, prohlásil stížnost ve vztahu k němu za neslučitelnou rationae personae s ustanoveními Úmluvy. K námitce žalované vlády, že postavení oběti nemají ani samotní stěžovatelé, když k výkonu soudního rozhodnutí o vystěhování stěžovatelů nebylo ve skutečnosti nikdy přistoupeno, Soud zdůraznil, že se jedná o rozhodnutí, které je v právní moci, a lze jej tedy kdykoli vykonat. Ohledně stěžovatelů, kteří na pozemcích zůstali, navíc Soud poukázal na pokutu, kterou jim vnitrostátní soud uložil za každý den prodlení s vystěhováním, kdy tato pokuta zůstává v platnosti. Vnitrostátní orgány navíc nikdy neuznaly porušení příslušného ustanovení Úmluvy; jedna ze základních podmínek potřebných pro ztrátu postavení oběti tak nebyla naplněna.
K odůvodněnosti stížnosti Soud nejprve konstatoval, že stěžovatelé obývali předmětné pozemky po mnoho let a vytvořili si tak ke svým příbytkům dostatečně úzké vazby; jejich příbytky lze proto bez ohledu na dikci vnitrostátního práva považovat za „obydlí“ ve smyslu článku 8 Úmluvy. Život v karavanech je navíc nedělitelnou součástí identity kočovníků, a byť stěžovatelé kočovný způsob života již neprovozují, dotčeno je rovněž jejich právo na respektování soukromého a rodinného života. Soudní rozhodnutí o vystěhování, včetně pokuty za každý den prodlení, se totiž týkalo komunity čítající přibližně sto osob a nevyhnutelně mělo důsledky pro způsob života a společenské a rodinné vazby stěžovatelů.
Zásah do práv stěžovatelů chráněných příslušným ustanovením Úmluvy byl podle Soudu zákonný ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, neboť měl oporu v zákoně a v územním plánu. Sledoval současně legitimní cíl spočívající v ochraně životního prostředí, tedy ochraně práv jiných ve smyslu příslušného ustanovení Úmluvy.
Úvodem posouzení, zda byl zásah rovněž „nezbytný v demokratické společnosti“, Soud připomněl zásadu, podle které je pro naplnění uvedeného požadavku třeba, aby zásah zejména odpovídal „naléhavé společenské potřebě“, byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli a byl státními orgány dostatečně odůvodněn. Státy požívají na poli příslušného ustanovení Úmluvy prostoru pro uvážení, jehož šíře bude záviset od důležitosti zásahu pro jednotlivce, kterého se týká, povahy činností podrobených omezením a účelu těchto omezení (srov. Chapman proti Spojenému království, č. 27238/95, rozsudek velkého senátu ze dne 18. ledna 2001, § 90-91). Ve vztahu k problematice bydlení požívají státy obecně široký prostor pro uvážení (tamtéž, § 92), ten se však bude zužovat podle toho, jak je dotčené právo důležité pro účinné naplňování základních nebo „intimních“ práv jednotlivce (srov. Connors proti Spojenému království, č. 66746/01, rozsudek ze dne 27. května 2004, § 82). Ztráta přístřeší je jedním z nejzávažnějších zásahů do práva na obydlí a dotčeným osobám proto musí být umožněno, aby přiměřenost opatření státních orgánů byla přezkoumána nezávislým soudem; jakmile v tomto ohledu stěžovatelé vznesou námitky nepřiměřenosti zásahu, soudy se jimi musí podrobně zabývat a náležitě svá rozhodnutí zdůvodnit. Legitimita zásahu spočívajícího ve vystěhování bude omezena, pakliže je obydlí vybudováno legálně, přičemž závažnost zásahu bude odviset mj. od skutečnosti, zda je vystěhované osobě nabídnuto náhradní bydlení, které odpovídá jejím individuálním potřebám (srov. Chapman proti Spojenému království, cit. výše, § 102-104). Z článku 8 Úmluvy nakonec vyplývá rovněž pozitivní závazek států umožnit Romům a kočovníkům, jakožto příslušníkům zranitelné menšiny, realizaci jejich tradičního způsobu života (tamtéž, § 96).
S ohledem na uvedené premisy Soud konstatoval, že projednávaná věc je srovnatelná s věcí Yordanova a ostatní proti Bulharsku (č. 25446/06, rozsudek ze dne 24. dubna 2012), která se týkala vystěhování romské komunity z předměstí Sofie, kdy ačkoliv stěžovatelé obývali pozemky nezákonně, pasivita státních orgánů vůči takovému jednání měla za následek vznik společenského života a úzkých vazeb stěžovatelů k danému místu a jejich legitimní očekávání, že zde mohou dále setrvat; takové případy je třeba dle Soudu odlišit od běžných situací, kdy jednotlivec obývá určité místo neoprávněně (tamtéž, § 121). V projednávané věci se přitom jednalo o pozemky, které nepatřily obci, ale které stěžovatelé částečně vlastnili či si je pronajímali. Soud zdůraznil, že jediným důvodem, kterým jak obec, tak následně soudy odůvodnily nutnost vystěhování stěžovatelů, byl rozpor využívání předmětných pozemků s územním plánem. Námitkou podepřenou judikaturou Soudu na poli článků 3 a 8 Úmluvy, kdy stěžovatelé poukazovali na skutečnost, že v daném místě žili po mnoho let, přičemž státní orgány takový stav tolerovaly, se přitom vnitrostátní soudy vůbec nezabývaly. Neposoudily tak ani přiměřenost daného opatření, ani otázku jeho nezbytnosti ve světle skutečností, že pozemky nebyly ve vlastnictví obce, nebyly součástí jejího rozvojového plánu (a contrario, Yordanova a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 26) a že v sázce nebyla práva třetích osob.
Soud konečně poukázal na řadu dokumentů Rady Evropy, ze kterých vyplývá pro případy nuceného vystěhování Romů a kočovníků nutnost zajištění náhradního bydlení. Kromě čtyř rodin, které přijaly nabídku náhradního sociálního bydlení, a dvou rodin, které se odstěhovaly do jiných regionů, státní orgány stěžovatelům adekvátní náhradní bydlení neposkytly a ponechaly je tak v nejisté životní situaci: ať už pod hrozbou výkonu soudního rozhodnutí o vystěhování, ke kterému lze kdykoli přistoupit či – v případě, že místo opustili – pod hrozbou vyhnání z jiného, k trvalému bydlení obecně neuzpůsobeného místa, jakými jsou např. parkoviště obchodních zón.
S ohledem na výše uvedené proto Soud uzavřel, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy, neboť stěžovatelům bylo upřeno posouzení jejich námitek nepřiměřenosti předmětného zásahu do jejich práva na respektování obydlí a soukromého a rodinného života. K porušení článku 8 Úmluvy došlo také proto, že státní orgány neposkytly některým stěžovatelům náhradní ubytování, které by odpovídalo jejich individuálním potřebám.
(iii) Oddělené stanovisko
K rozsudku připojila nesouhlasné stanovisko soudkyně Power-Forde, která měla, za to, že bylo namístě posoudit stížnost rovněž ve světle námitek týkajících se tvrzené diskriminace stěžovatelů, tj. na poli článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy