© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 19. února 2013 ve věci č. 19010/07 – X a ostatní proti Republice Rakousko
Velký senát Soudu rozhodl poměrem deseti hlasů proti sedmi, že pokud vnitrostátní právo umožňuje individuální osvojení dítěte partnera nesezdanému heterosexuálnímu páru, ale upírá tutéž možnost nesezdanému páru osob stejného pohlaví, jedná se o porušení zákazu diskriminace na základě sexuální orientace (článek 14 Úmluvy) při užívání práva na respektování rodinného života (článek 8 Úmluvy).
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelkami byly dvě ženy žijící ve stálém partnerském vztahu, a syn jedné z nich, o kterého se společně staraly. V roce 2005 uzavřela první stěžovatelka se synem své partnerky dohodu o osvojení. Protože si stěžovatelky byly vědomy toho, že příslušná ustanovení občanského zákoníku mohou osvojení znemožňovat, obrátily se na Ústavní soud, aby ustanovení prohlásil za protiústavní. Ústavní soud nicméně odmítl stížnost jako nepřípustnou. Stěžovatelky se tedy obrátily na okresní soud, aby potvrdil dohodu o osvojení. Svoji žádost odůvodnily tím, že první stěžovatelka vytvořila se synem své partnerky (druhým stěžovatelem) blízké citové vazby, a osvojením chtěla nahradit biologického otce. Stěžovatelky v žádosti poznamenaly, že biologický otec druhého stěžovatele s osvojením nesouhlasil, aniž by uvedl jakýkoliv důvod. Okresní soud rozhodnutím z října 2005 osvojení neschválil. Uvedl mimo jiné, že dle občanského zákoníku dochází osvojením k nahrazení biologického rodiče osvojitelem téhož pohlaví. V odvolání stěžovatelé namítali diskriminační charakter ustanovení občanského zákoníku, jellikož individuální osvojení dítěte partnerem rodiče (second-parent adoption) je možné u sezdaných i nesezdaných heterosexuálních párů, nikoliv však u párů téhož pohlaví. Odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Ačkoliv rakouské právo neobsahuje legální definici pojmu „rodič,“ z rodinného práva jako celku vyplývá, že rodičovský pár obecně představují osoby odlišného pohlaví. V posuzovaném případě mělo dítě oba rodiče (rozdílného pohlaví) a nebylo proto nutné nahrazovat jednoho rodiče osvojitelem stejného pohlaví, jako druhý rodič. Účelem osvojení nezletilého dítěte je principiálně vytvořit vztah podobný tomu, jaký existuje mezi jeho biologickými rodiči. Dne 27. září 2006 zamítl dovolání stěžovatelek nejvyšší soud.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda se stěžovatelky nacházejí ve srovnatelné situaci jako sezdaní manželé, z nichž jeden chce osvojit dítě druhého. Ve své rozhodovací praxi se k této otázce přitom již vyjádřil negativně (Gas a Dubois proti Francii, č. 25951/07, rozsudek ze dne 15. března 2012). Soud také již dříve dovodil, že článek 12 Úmluvy nezavazuje státy přiznat přístup k manželství osobám stejného pohlaví (Schalk and Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června 2010 § 54-64), a toto právo není možné dovozovat ani z článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Pokud se stát rozhodne přiznat osobám stejného pohlaví jinou alternativní formu právního uznání vztahu, má také prostor pro uvážení, jaké postavení přizná osobám, které této alternativy využijí, ve vztahu k manželství. Soud připomněl, že manželství dává osobám, které ho uzavřou, zvláštní status se specifickými společenskými, osobními a právními důsledky. Rakouské právo také skutečně manželům uděluje zvláštní režim, když například umožňuje pouze manželům tzv. společné osvojení (tj. osvojení dítěte, které není biologickým potomkem ani jednoho ze dvou osvojitelů). Soud proto dovodil, že situace stěžovatelek nebyla srovnatelná se situací sezdaných manželů, a takové rozlišování diskriminaci nepředstavuje.
Na druhou stranu byly stěžovatelky v situaci srovnatelné s nesezdaným heterosexuálním párem. Individuální osvojení partnerova dítěte totiž nebylo vyhrazeno pouze manželským párům. Rakouské právo nicméně vylučovalo individuální osvojení dítěte partnera v partnerském vztahu osob stejného pohlaví, protože dle občanského zákoníku osvojitel nahrazoval biologického rodiče stejného pohlaví. I když bylo ustanovení občanského zákoníku na první pohled neutrální, zakládalo rozdílné zacházení v případě partnerů stejného pohlaví. Vláda sice namítala, že obecné soudy nesouhlasily s osvojením, protože to nebylo v zájmu dítěte. Tento argument však Soud nepovažoval za přesvědčivý, protože obecné soudy jasně konstatovaly, že občanský zákoník neumožňuje stěžovatelce individuální osvojení syna své partnerky, a ostatními otázkami (např. zda jsou dány důvody pro překonání nesouhlasu otce s osvojením) se nezabývaly vůbec nebo jen okrajově.
Soud připomněl, že zákaz diskriminace zakotvený v článku 14 Úmluvy přesahuje pouhé užívání práv a svobod zakotvených v Úmluvě, a aplikuje se i tehdy na ta práva, která spadají do obecného rámce některého z ustanovení Úmluvy, pokud se tato práva smluvní stát rozhodl dobrovolně poskytovat. Ačkoliv tedy článek 8 Úmluvy negarantuje právo na osvojení, pakliže se stát rozhodl chránit toto právo nad rámec svých závazků planoucích Úmluvy, nemůže je aplikovat diskriminačním způsobem (E. B. proti Francii, č. 43546/02, rozsudek ze dne 22. ledna 2008, § 49). Ačkoliv článek 8 Úmluvy nezavazuje státy umožnit nesezdaným párům individuální osvojení partnerova dítěte, rakouské právo individuální osvojení v případě nesezdaných heterosexuálních párů umožňuje.
Protože Soud shledal situaci stěžovatelek srovnatelnou s nesezdanými heterosexuálními páry, zabýval se existencí legitimního cíle a proporcionalitou opatření. V daném případě bylo na rakouské vládě, aby prokázala, že ochrana rodiny v tradičním smyslu a ochrana zájmů dítěte vyžaduje vyloučení osvojení dítěte partnery homosexuálních párů. Vláda však neposkytla žádné konkrétní argumenty, vědecké studie či jiné důkazy, kterými by prokázala, že rodiče stejného pohlaví za žádných okolností nejsou schopny zajistit potřeby dítěte. Naopak připustila, že páry osob stejného pohlaví mohou být stejně vhodné či nevhodné k adopci, jako páry heterosexuální, a účelem občanského zákoníku nebylo vyloučit možnost individuálního osvojení u párů stejného pohlaví.
Soud konstatoval, že rakouská úprava trpí nedostatkem soudržnosti. Individuální osvojení jednou osobou – bez ohledu na sexuální orientaci – rakouské právo připouští. Za předpokladu, že je osvojitel zároveň v registrovaném partnerství, vyžaduje se pro individuální osvojení souhlas druhého registrovaného partnera. Individuální osvojení dítěte jednoho registrovaného partnera druhým registrovaným partnerem je však (stejně jako společné osvojení) vyloučeno. Rakouská úprava tedy jinými slovy připouští, že dítě může vyrůstat v rodině dvou partnerů stejného pohlaví, čímž připouští, že taková výchova nemá na dítě negativní vliv, avšak vylučuje, aby dítě mělo formálně dvě matky nebo dva otce.
Soud považoval za relevantní názor stěžovatelky, že se svojí partnerkou a jejím synem již rodinu de facto představují, pouze nemají možnost získat právní uznání a ochranu. Je rozdíl mezi osvojením dítěte partnera, a standardním individuálním či společným osvojením, která se zpravidla zaměřují teprve na vytvoření vztahu mezi osvojitelem a dítětem bez jakékoliv předchozí vazby. Již dříve přitom Soud zdůraznil důležitost právního uznání rodinného života de facto (Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, č. 76240/01, rozsudek ze dne 28. června 2007, § 119, nebo Eski proti Rakousku, č. 21949/03, rozsudek ze dne 25. ledna 2007, § 39, či Emonet a ostatní proti Švýcarsku, č. 39051/03, rozsudek ze dne 13. prosince 2007, § 63-64). Všechny výše uvedené úvahy (tj. existence rodinného života de facto, důležitost právního uznání rodinného života, nedostatek důkazů ze strany vlády o škodlivosti výchovy homosexuálními páry, atd.) značně zpochybňují proporcionalitu absolutního zákazu osvojení.
Soud nakonec odmítl i argument rakouské vlády, že mezi evropskými státy není shodný názor na otázku osvojení dítěte druhého partnera stejného pohlaví. Samotná otázka osvojení však nebyla předmětem posouzení; Soud se zabýval nerovností mezi nesezdanými páry odlišného pohlaví a nesezdanými stejnopohlavními páry. Pokud jde o otázku evropského konsensu, Soud uvedl, že pro účely srovnání je vhodných jen deset smluvních států, které umožňují osvojení partnerova dítěte nesezdaným párům. Z tohoto vzorku šest států nečiní žádné rozdíly mezi heterosexuálními a homosexuálními páry, čtyři státy postupují stejně jako Rakousko. Omezenost vzorku nicméně nedovoluje učinit závěr o možném evropském konsensu.
Soud proto s odkazem na výše uvedené uzavřel, že došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
(iii) Oddělená stanoviska
S názorem většiny se neztotožnili soudci Casadevall, Ziemele, Kovler, Jočienė, Šikuta, De Gaetano a Sicilianos, kteří kritizovali zejména způsob, jakým většina provedla srovnání evropských právních úprav souvisejících otázek, a použila a vyložila relevantní mezinárodní instrumenty. Uzavřeli, že většina v projednávaném případu překročila obvyklé meze tzv. evolutivní metody výkladu Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy