© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 26. listopadu 2013 ve věci č. 27853/09 – X proti Lotyšsku
Velký senát Soudu rozhodl devíti hlasy proti osmi, že tím, že lotyšský odvolací soud odmítl přezkoumat námitky stěžovatelky, která svou dceru unesla do Lotyšska, podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, došlo k porušení procesních závazků implicitně obsažených v článku 8 Úmluvy.
Ve věci byl vydán dne 13. prosince 2011 rozsudek senátu třetího sekce Soudu, ve kterém bylo rovněž shledáno porušení práva stěžovatelky na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy.
Vláda České republiky vystoupila před velkým senátem jako vedlejší účastník (amicus curiae) podle čl. 36 odst. 2 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stížnost se týká dítěte narozeného v roce 2005 v Austrálii lotyšské matce a australskému otci. V rodném listu nebylo uvedeno jméno otce, test otcovství nebyl podstoupen. Po rozpadu partnerského vztahu stěžovatelka stále žila po nějakou dobu v bytě otce dítěte v Austrálii jako nájemce. V červenci 2008 stěžovatelka s dcerou opustily bez souhlasu otce Austrálii a odjely do Lotyšska. Otec podal žádost o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy.
Po odjezdu stěžovatelky s dcerou se v listopadu 2008 australský soud na návrh otce ze srpna 2008 vyslovil tak, že otec s matkou sdílí rodičovskou zodpovědnost za dítě. Stěžovatelka nepodala odvolání.
V řízení před lotyšským soudem prvního stupně stěžovatelka tvrdila, že otec dítěte se k ní choval nepřátelsky a agresivně. Tento soud v listopadu 2008 nařídil navrácení dítěte do Austrálie s tím, že odmítl tvrzení stěžovatelky o psychické újmě, která dítěti údajně hrozila odloučením od matky, a uvedl, že lotyšské soudy nemohou zvrátit rozhodnutí australských soudů o sdílené rodičovské zodpovědnosti za dítě.
Stěžovatelka se odvolala s poukazem na znalecký posudek, který si nechala sama vypracovat, svědčící o psychické újmě, již by dítě v případě odloučení od matky utrpělo. Odvolání však bylo v lednu 2009 zamítnuto. Předloženým posudkem se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že se týká merita opatrovnického řízení, které nebylo součástí řízení o navrácení dítěte.
Otec dítěte po náhodném setkání v březnu 2009 odvezl dítě do Austrálie. Australské soudy následně rozhodly o svěření dítěte do jeho výlučné péče s tím, že stěžovatelka může dítě navštívit pouze za účasti sociálního pracovníka a do věku jedenácti let dítěte není oprávněna komunikovat se vzdělávací institucí, kterou bude dítě navštěvovat. Současně bylo stěžovatelce zakázáno mluvit s dítětem lotyštinou.
V době rozhodování velkého senátu Soudu stěžovatelka nicméně bydlela a pracovala v Austrálii a pravidelně se s dcerou stýkala bez přítomnosti sociálního pracovníka.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka poukazovala na to, že řízení před vnitrostátními soudy ohledně navrácení její dcery do Austrálie nebylo v souladu s požadavky článku 8 Úmluvy a že tyto soudy svévolně Haagskou úmluvu použily svévolně.
Soud nejprve zdůraznil, že Úmluva a Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí musí být vykládány ve vzájemném souladu, přičemž rozhodující je nejlepší zájem dítěte. Dle Soudu je při posuzování žádostí o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy nutné nejlepší zájem dítěte posuzovat ve světle výjimek, které Haagská úmluva stanoví v článku 12 a 13 písm. a) a b) a článku 20. Z existence těchto výjimek dle Soudu též vyplývá, že návrat dítěte nemůže být nařízen automaticky či mechanicky.
Soud dále objasnil, že jeho závěr uvedený v § 139 rozsudku ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku (č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010), podle nějž jsou „vnitrostátní soudy při posuzování žádosti o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy povinny zevrubně přezkoumat situaci v rodině a celou další řadu faktorů“, není sám o sobě zásadou pro používání Haagské úmluvy vnitrostátními soudy.
V této souvislosti Soud upřesnil, že harmonického výkladu Úmluvy a Haagské úmluvy bude dosaženo za dvou předpokladů:
•faktory, které mohou odůvodnit uplatnění výjimek z pravidla bezodkladného návratu dítěte zakotvených v článku 12 a 13 písm. a) a b) a článku 20 Haagské úmluvy, budou vnitrostátními soudy důkladně zváženy, a to zejména tehdy, upozorní-li na ně některý z účastníků řízení; vnitrostátní soudy zároveň musí o těchto skutečnostech rozhodnout a své rozhodnutí dostatečně odůvodnit,
•výše uvedené faktory musí být posouzeny ve světle požadavků vyplývajících z článku 8 Úmluvy.
Dle Soudu tedy článek 8 Úmluvy ukládá soudu rozhodujícímu o žádosti o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy specifickou procesní povinnost posoudit hájitelné tvrzení, že dítěti v případě návratu hrozí vážná újma, a své rozhodnutí dostatečně podrobně a konkrétně odůvodnit. Soud též připomněl, že výjimky z pravidla bezodkladného návratu je třeba vykládat úzce.
Závěrem ohledně vyjasnění obecných zásad Soud dodal, že vnitrostátní soudy se musí přesvědčit o tom, že v zemi návratu jsou skutečně k dispozici odpovídající záruky a že v případě, že je jim známa existence rizika, byla přijata ochranná opatření.
V projednávané věci Soud shledal, že napadený zásah byl v souladu se zákonem a současně sledoval legitimní cíl ve smyslu článku 8 Úmluvy. V této souvislosti uvedl, že není jeho úkolem rozhodnout, zda mezinárodní únos dítěte byl nebo nebyl protiprávní ve smyslu článku 3 Haagské úmluvy, jelikož vnitrostátním soudům přísluší řešit otázky výkladu a použití mezinárodního práva a mezinárodních smluv.
Soud tudíž dále zkoumal, zda rozhodnutí vnitrostátních soudů nastolila spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte, zájmy rodičů a veřejným pořádkem, přičemž připomněl, že zájem dítěte je prioritní. Podotkl, že mezi únosem dítěte do Lotyšska a podáním žádosti o jeho navrácení do Austrálie uplynul méně než rok; mělo tudíž dle Haagské úmluvy dojít k bezodkladnému nařízení návratu dítěte do Austrálie. K tomuto závěru se ostatně přiklonily oba vnitrostátní soudy po řádném projednání žádosti za přítomnosti obou rodičů. Odvolací soud se však odmítl zabývat znaleckým posudkem, který si stěžovatelka nechala vypracovat po rozhodnutí soudu prvního stupně, dle něhož by nemělo dojít k oddělení dítěte od matky, jelikož by to dítěti pravděpodobně způsobilo psychické trauma. Dle Soudu za této situace, kdy stěžovatelka hájitelným způsobem tvrdila, že v případě návratu bude dítě vystaveno závažné újmě ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, ukládal článek 8 Úmluvy odvolacímu soudu se tímto tvrzením skutečně zabývat a rozhodnout o něm s připojením dostatečného odůvodnění. Skutečnost, že znalecký posudek nebyl kontradiktorní povahy, odvolací soud nemohla zbavit povinnosti se jím skutečně zabývat, přičemž odvolací soud mohl vyslechnout účastníky řízení či dokonce nechat vypracovat další znalecký posudek. Odvolací soud se též měl zabývat otázkou, zda matka mohla odjet s dítětem zpět do Austrálie a tam s ním udržovat kontakt. Soud dodal, že ani krátká lhůta stanovená Haagskou úmluvou k rozhodnutí o žádosti o navrácení dítěte nezbavuje vnitrostátní soudy povinnosti pečlivého přezkumu dostatečně podložených tvrzení účastníků řízení, jež se týkají výjimek opravňujících k nevydání dítěte do země obvyklého pobytu stanovených čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
Soud uzavřel, že jelikož v projednávané věci odvolací soud takto nepostupoval, došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
(iii) Oddělená stanoviska
K rozsudku připojili souhlasné stanovisko soudce Pinto de Albuquer¬que a společné nesouhlasné stanovisko soudce Bratza, soudkyně Vajić, soudci Hajiyev, Šikuta, Hirvelä, Nicolaou a Raimondi a soudkyně Nußberger. Nesouhlasící soudci měli především za to, že se odvolací soud s posudkem předloženým stěžovatelkou vypořádal dostatečně, když konstatoval, že se týká toliko odloučení dítěte od matky, nikoli návratu jako takového, přičemž stěžovatelka měla australské občanství a před lotyšskými soudy neuvedla, že by se nemohla do Austrálie vrátit.
Full & Egal Universal Law Academy