© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. ledna 2018 ve věci č. 36417/16 – X proti Švédsku
Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že vyhoštěním stěžovatele podezřelého z terorismu bez účinných diplomatických záruk by došlo k porušení článku 3 Úmluvy, jelikož nebyly rozptýleny obavy, že by mu v Maroku hrozilo špatné zacházení, když tamní orgány byly švédskou bezpečnostní službou v předstihu upozorněny, že stěžovatel představuje hrozbu pro národní bezpečnost.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2005 bylo stěžovateli, marockému občanovi, uděleno ve Švédsku povolení k dočasnému pobytu, které bylo později změněno na povolení k trvalému pobytu. Obě povolení byla vydána s ohledem na stěžovatelovy rodinné vazby ve Švédsku. V březnu roku 2016 švédská bezpečnostní služba požádala Migrační agenturu, aby stěžovatele vyhostila, neboť je podezřelý z účasti na terorismu. Stěžovatel bezprostředně poté požádal o udělení mezinárodní ochrany. Poukazoval přitom na to, že osoby podezřelé z terorismu jsou v Maroku běžně svévolně zadržovány, mučeny za účelem vynucení doznání a následně odsuzovány na dlouhá léta k trestu odnětí svobody. Migrační agentura v souladu se zjištěními bezpečnostní služby zamítla stěžovatelovu žádost o mezinárodní ochranu a rozhodla o jeho vyhoštění. Rozhodnutí agentury posléze potvrdil i odvolací soud, který podotkl, že v uplynulých letech došlo k zásadnímu zlepšení lidskoprávní situace v Maroku, zatímco stěžovatelovy obavy je třeba považovat za neopodstatněné a blíže nepodložené. Výkon rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele byl dočasně pozastaven v návaznosti na předběžné opatření vydané Soudem.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že mu v případě vyhoštění do Maroka hrozí nebezpečí špatného zacházení zapovězeného článkem 3 Úmluvy, neboť švédská bezpečnostní služba předala marockým úřadům informaci o tom, že jako osoba podezřelá z terorismu představuje bezpečnostní hrozbu.
Soud na úvod vyzdvihl, že při potírání terorismu musí být státům ponechána pravomoc vyhostit občany jiných zemí, pakliže je považují za ohrožení národní bezpečnosti. Úlohou Soudu proto není přezkoumávat, zda dotčené osoby takové riziko představují, či nikoliv. Jeho posláním je toliko posoudit, zda existují rozumné důvody domnívat se, že v případě vyhoštění může být dotyčný jednotlivec vystaven skutečnému nebezpečí špatného zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Stejně tak Soudu nepřísluší, aby tam, kde proběhlo vnitrostátní řízení, nahrazoval zjištění a závěry tamních orgánů svým vlastním hodnocením rozhodných skutečností. Soud se však musí ubezpečit, že šetření provedené vnitrostátními orgány bylo adekvátní a dostatečně podpořené nashromážděnými důkazy, jakož i jinými objektivními zdroji informací jako jsou např. zprávy jiných států, agentur Spojených národů či důvěryhodných nevládních organizací. Při zkoumání okolností případu pak musí Soud v případě, že stěžovatel ještě nebyl vyhoštěn, vycházet ze stavu rozhodných okolností ke dni vlastního šetření, tedy i s přihlédnutím ke zjištěním, která vyšla najevo až poté, co ve věci rozhodovaly vnitrostátní orgány (Sufi a Elmi proti Spojenému království, č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. června 2011, § 215). Obecně přitom platí, že je na stěžovateli, aby unesl důkazní břemeno k prokázání důvodů domnívat se, že mu v cílové zemi hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení. Jakmile se mu to podaří, je naopak na vnitrostátních orgánech, aby rozptýlily veškeré pochybnosti o hrozícím nebezpečí (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 118).
Ve vztahu k projednávané věci Soud předně naznal, že se situace v oblasti lidských práv v Maroku v posledních letech výrazně zlepšila a země usiluje o dodržování příslušných mezinárodních závazků. Obecná situace v cílové zemi tedy sama o sobě vyhoštění stěžovatele nebrání. Soud proto dále zkoumal existenci důvodných obav, že by mohl být stěžovatel v případě vyhoštění vystaven skutečnému nebezpečí špatného zacházení ze strany marockých úřadů s ohledem na jeho osobní situaci.
Soud souhlasil s postojem vnitrostátních orgánů, dle nichž stěžovatel neprokázal, že by se o něj v minulosti marocké úřady jakkoli zajímaly. Stěžovatel byl naopak schopen do a z Maroka bez potíží na základě svého pasu cestovat, v rámci země se mohl volně pohybovat, čehož využil k návštěvě rodiny a příbuzných. Soud měl proto za prokázané, že v domovském státě není stěžovatel hledán a neprobíhají proti němu žádná soudní řízení.
Klíčová proto byla námitka stěžovatele, že by byl v případě vyhoštění zadržen a mučen, jelikož marocké úřady ví, že je ve Švédsku považován za bezpečnostní hrozbu jako osoba podezřelá z terorismu. Žalovaná vláda přiznala, že bezpečnostní služba byla v kontaktu s marockými úřady, které o stěžovateli v předstihu informovala. Soud v tomto ohledu poukázal na skutečnost, že z důvěryhodných mezinárodních zdrojů vyplývá, že praxe svévolného uvěznění a mučení osob podezřelých z účasti na terorismu na území Maroka stále přetrvává. Stěžovatel tak dle Soudu prokázal, že mu v případě vyhoštění hrozí riziko špatného zacházení. Bylo proto úkolem vnitrostátních orgánů jeho obavy spolehlivě vyvrátit. K tomu však nedošlo, jelikož Migrační agentura ani odvolací soud nebyly při posuzování stěžovatelovy věci obeznámeny s tím, že bezpečnostní služba kontaktovala marocké úřady a informovala je o zamýšleném vyhoštění stěžovatele. Bez znalosti této klíčové informace byl jakýkoli jimi vykonaný přezkum bezzubý a neúčinný. Skutečnost, že azylové orgány neobdržely veškeré relevantní a podstatné informace, aby mohly rozhodnout, proto zpochybňuje důslednost a spolehlivost vnitrostátního řízení.
Výše uvedené skutečné nebezpečí špatného zacházení pak nebylo zhojeno tím, že by byly vyžádány účinné záruky ze strany marockých úřadů, že se stěžovatelem nebude nakládáno způsobem, který se příčí článku 3 Úmluvy.
Na základě výše uvedeného Soud uzavřel, že se vnitrostátním orgánům nepodařilo rozptýlit existující důvodné obavy, že by se stěžovatel mohl stát v případě vyhoštění obětí špatného zacházení. Jeho vyhoštěním do Maroka by tak došlo k porušení článku 3 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy